Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilObľúbené literárne žánre
Moje srdcovky
Moje aktivity
Poslední dobou mi přijde, že kdykoliv se objeví nějaká nová knížka o lásce, všichni, co jí chválí, neopomenou dodat, že "je to sice romantika, ale není to přeslazené". Já se k nim bohužel taky dneska zařadím. Takhle to končí je příběh padesátiletého amerického bankéře Bruna, který se v roce 2008, po vyhazovu kvůli finanční krizi, rozhodne odjet do Irska, pátrat po svých kořenech a schovat se před volební bitvou mezi Barackem Obamou a Johnem McCainem. Takhle to končí je také příběh téměř čtyřicetileté Addie, architektky, která si toužebně přeje navrhovat plavecké bazény. Addie žije v Irsku odjakživa a věnuje se péči o svého morousovitého otce a svůj vlastní život tak nějak pořád odkládá na pozdější dobu. Takhle to končí je příběh o tom, jak se protnuly příběhy Bruna a Addie.
Když se teď na děj knihy dívám s odstupem, vlastně mi to jako žádná velká romantika a vášeň nepřijde. Prostě dva cizí lidé, které pojí vzdálené příbuzenstvo, se potkali, přitahovali se, vyspali se spolu, začali spolu žít. Nic neobyčejného v tom není. Přesto jsem při čtení měla nutkavý pocit, že společně s hrdiny prožívám jednu z těch Lásek s velkým L. Takhle to asi má být. Jsou miliony zamilovaných lidí, jejichž společný příběh není tak osudový, jako třeba ten Jacka a Rose na Titaniku, ale přesto je to pro ně ten nejkrásnější milostný příběh vůbec. A takhle to mají i Bruno a Addie.
Ačkoliv MacMahonová nepíše nijak výrazně zajímavě, je to nekomplikované a pohodové čtení. Občas mi vadil překlad, který se mi na několika místech zdál trochu krkolomný a těžkopádný, nicméně to nebylo nic katastrofického. Celkově vzato tohle není knížka, kterou byste vyloženě hltali, nemohli přestat, protože byste byli natěšení, jak to dopadne. Je to kvalitní relax, ideální někam k vodě, nad kterým si nemusíte lámat hlavu. Nepředá vám žádné hluboké myšlenky, ale myslím, že díky němu budete vidět svět v trochu pozitivnějším světle.
Colin je bohatý a krásný a má perfektního kuchaře Nicolase a báječné přátelé Chicka a Alise. Když potká půvabnou Chloé, získá i lásku, takže se stane pravděpodobně nejšťastnějším mužem na světě. Jenže pak zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Chick se utápí v dluzích kvůli směšnému zbožňování filozofa Jean-Sol Partra, Alise trpí kvůli němu a co hůř, Chloé je nemocná, Colin utrácí peníze za její léčbu a k tomu všemu se jejich byt začíná zcela nepochopitelně scvrkávat. Kdy už tahle zlá noční můra skončí?
Odpověď? Nikdy. Depresivní konec je přesným opakem laskavého začátku. Je dechberoucí sledovat, jak se něco tak veselého a hravého zvrhne v ponurou skepsi. Příběh odvíjející se po krátkých kapitolách je stručný, ale za necelých dvě stě stran se v něm odehraje tolik věcí, tak moc dramat, že člověk nestačí hltat řádku za řádkou. Boris Vian je ovšem nejen vynikající fabulátor. Hodně se inspiroval vlastním životem - pocházel totiž z velmi bohaté rodiny, která ale začátkem 20. století zbankrotovala. Jeho rodiče se však dál snažili žít na vysoké noze, což se promítá v nechuti hlavních hrdinů pracovat; Colin a Chick považují práci za něco odporného, nedůstojného. Vian do knihy také vtiskl svou lásku k hudbě, především k jazzu. Ellingtonova Chloé jako by udávala rytmus celému příběhu.
A to nezmiňuji dokonalý pianoctail, nástroj umožňující vyrábět koktejly podle melodie, kterou na něj zrovna hrajete. V Pěně dní je takových zvláštnůstek spoustu, včetně myšky, která dělá Colinovi a Chloé společnost nebo Chickovy zbraně nazývané srdcerváč. Příběh se odehrává v Paříži v blíže neurčené době a občas se mi zdálo, jako by to celé byl sen nějakého romantického surrealistického malíře.
Nesmírně mě bavilo hledat v knize nejrůznější odkazy na cokoliv. Tím nejsnadnějším byl samozřejmě filozof Jean-Sol Partre alias Jean-Paul Sartre. Na jeho obdivovateli Chickovi Vian ukázal bezduchost slepého fanouškovského šílenství. Až budete Pěnu dní číst, napovím vám, abyste se soustředili i na názvy Partrových knih, určitě vám také něco připomenou. Myslím, že byste si tenhle příběh určitě přečíst měli. A to jak kvůli optimistickému začátku, tak i smutnému konci, protože život není plný jen těch dokonalých slunečných dní, ale je v něm také spousta hořkosti a beznaděje - ještě, že nás nad vodou drží vzpomínky na ty hezké chvíle. I když v otevřeném závěru knihy, domnívám se, nedrželo hlavního hrdinu nad vodou už vůbec nic.
Když významný izraelský spisovatel David Grossman začal psát Ženu, probíral často své dílo se synem, který se nacházel uprostřed bojů v Libanonu. Když právě tam jeho syn padl, Grossman po sedmidenním smutku v psaní knihy pokračoval a vtiskl jí nenapodobitelný odstín zármutku, který snad ani žádný spisovatel nemůže vystihnout dokonale, pokud si právě takovou tragédií sám neprošel.
Hlavní hrdinka Ora je v tomto protiválečném díle velmi podobna "osudovým literárním ženám" - Tolstého Anně a Styronově Sophii, jak podotýká na přebalu knihy spisovatel Paul Auster. Její mladší syn Ofer se dobrovolně přihlásil do armády a chystá se jít přímo do středu válečného konfliktu v Západním Jordánsku. Když mu v tom Ora nemůže zabránit, udělá jedinou věc, která jí v daném zoufalém okamžiku přijde smysluplná - uteče z domova před špatnými zprávami, které by ji tam mohly zastihnout. Společně se svým někdejším milencem Avramem se vydává na strastiplnou a zároveň očišťující cestu napříč Izraelem a postupně odkrývá čtenářům tajemství svá i celé své rodiny.
Nebudu vám lhát, čtení téhle knížky není nic jednoduchého. Rozhodně se to nedá nazvat oddychovou četbou. Jak už jsem se zmínila v úvodu, knihu jsem musela číst na etapy, protože už po několika stránkách jsem začínala mít pocit, že je toho na mě moc, objevovala se jakási přesycenost tímhle příběhem. A vzhledem k tomu, že kniha má výživných šest set stran, rozhodně to není záležitost jednoho víkendu. Po jejím přečtení jsem měla tak trochu pocit, že jsem zdolala svůj čtenářský Mount Everest. Ale stálo to za to.
Nezdá se vám taky, že je až žalostně málo knih, ve kterých by hlavní roli ztvárnili vysokoškoláci? Ze střední školy je příběhů spousta, ale knihy z prostředí vysoké školy aby čtenář pohledal. A přitom by se dalo psát na tolik různých témat! David Nicholls stvořil lehký a snadno konzumovatelný román právě o vysokoškolákovi, který zrovna dorazil "na místo činu", tedy na vejšku, a jeho největším trápením se stává půvabná studentka Alice, o něco méně půvabná, kousavá Rebecca a hlavně televizní soutěž s názvem Univerzitní kvíz, do které se Brian Jackson dostal úplnou náhodou.
Je to takové sympatické retro, celý příběh se odehrává na konci osmdesátých let. Plyne během několika měsíců víceméně na půdě školy, kde Brian studuje anglickou literaturu - takže milovníci klasických děl, těšte na spoustu zmínek o vašich oblíbených spisovatelích a jejich knihách. Otázka za deset je ale napsaná především pro milovníky jednoduchých a nekomplikovaných komedií. V každém druhém odstavci na vás čeká nějaký ironický vtípek odvyprávěný z pohledu samotného hlavního hrdiny. Lehce zakomplexovaný Brian je sympaticky ironický a jeho humor jsem si zamilovala.
Domnívám se ovšem, že v knížce vás nemůže absolutně nic překvapit. Z Alice, která je krásná a ví to, se vyklube přesně to, co jste celou dobu očekávali, stejně tak i z Rebeccy, která jí po celou dobu zdatně sekunduje. Ochuzení o překvapivý moment částečně vynahrazují nejrůznější zajímavosti poskytované po celou dobu příběhu - soutěžní otázky z Univerzitního kvízu vás provází nejen na začátku jako úvod každé kapitoly.
Jak už jsem zmínila, Brian má jisté komplexy týkající se jeho vzhledu a sympatický smysl pro humor. Bylo celkem osvěžující sledovat příběh z pohledu takového "obyčejného" náctiletého kluka a vidět všechny ty rozdíly v řešení nejrůznějších situací. S některými bych se ztotožnila, ale u většiny jsem jen nepochopitelně kroutila hlavou - ano, kluci prostě vážně uvažují jinak, než holky. Ale to naopak v tomhle případě knížce jen přidává na zajímavosti. Která holka by si nechtěla přečíst, jak se na milostné komplikace dívají muži?
Kdo četl knížku o životních osudech "sympatického idiota", ví, že se spoustu věcí neshoduje s filmovým zpracováním. Tou nejdůležitější věcí je, že Forrestova láska Jenny v prvním díle nezemřela, a proto se s ní ještě shledáme i v knize číslo dvě. Mnohem důležitější postavičkou se pro Forresta stává jeho syn, Forrest číslo dvě. Ten se svému tatínkovi příliš nepodobá, avšak užijete si s ním taky spoustu legrace.
Groomův legendární hrdina se po všech těch úžasných dobrodružstvích živí zametáním v jednom nočním podniku. To samozřejmě nemá dlouhé trvání, protože Forrest Gump se vždycky nějak náhodou objeví tam, kde se děje něco opravdu zajímavého. Začne hrát fotbal, prodávat encyklopedie, zkoumat lepší chuť Super Coly a vyrábět elektřinu z prasečích výkalů. Pochopitelně se opět nachomýtne k několika historicky důležitým okamžikům - k aféře Írán - Contras, k pádu Berlínské zdi a ve válce v Saúdské Arábii se dokonce střetne se "Sadámem Hus Ajnem".
Forrest je starší a moudřejší, ale pořád vypráví tím svým neodolatelně naivním způsobem. Ve filmu si to tak nevychutnáte jako v knize, jelikož při čtení si užijete i to, jak pologramotný Gump vnímá psanou řeč. Takže o chyby gramatické rozhodně není nouze. Přesto však mě tenhle styl psaní bavil a nepřišel mi ani trochu těžkopádný, což je docela překvapivé, obvykle preferuji spisovnou řeč, ale tentokrát mi to ani trochu nevadilo. Tímto také musím složit poklonu překladateli Šimonu Pellarovi, který si pohrál s každým slovíčkem a díky němu není čtení ani trochu kostrbaté.
První díl trilogie se odehrává v blíže neurčené budoucnosti, ve světě, kde je dětem odčerpávána jejich kouzelná energie, aby napájela neprostupnou zeď kolem města. To, co leží za zdí, je děsivé, tajemné a strašidelné. Hlavní hrdinka Linda se za ní přesto odváží, když při svém kouzlobraní zjistí, že všechno je jinak, než si myslela, že patnáct let žila ve naprosté lži. Útěkem z města ale Lindino dobrodružství teprve začíná.
Uznávám, že při čtení některých knih dokážu zamhouřit oko nad různými nelogičnostmi prostě jen proto, že je to nesmírně čtivé. Tak nějak tomu bylo i u Ptačího zpěvu. Párkrát jsem se pousmála nad tím, že autorka knihy při psaní ještě zřejmě neměla příběh úplně domyšlený, a tak řešila každou komplikaci nějakou nečekanou výjimkou z pravidla. Pokud ovšem nejste velký perfekcionista, nijak zvlášť vám to vadit nemusí.
Linda je dostatečně zajímavá postava na to, abyste s ní zvládli vydržet prakticky celou knihu putovat daleko od města. Doprovází ji zvláštní tvoreček, bzučilka, jejíž přítomnost jsem vítala, protože dialogy Lindy a bzučilky byly vždycky vtipně ironické. Samozřejmě by to nebyl správný příběh z alternativního světa, kdyby se hlavní hrdinka neocitla v milostném trojúhelníku; tentokrát jen zlehka naznačeném, ale přece. Musím poznamenat, že někdy mi ty knížky přijdou až příliš... cudné. Trochu víc jiskřícího napětí bych uvítala.
První díl trilogie se odehrává v blíže neurčené budoucnosti, ve světě, kde je dětem odčerpávána jejich kouzelná energie, aby napájela neprostupnou zeď kolem města. To, co leží za zdí, je děsivé, tajemné a strašidelné. Hlavní hrdinka Linda se za ní přesto odváží, když při svém kouzlobraní zjistí, že všechno je jinak, než si myslela, že patnáct let žila ve naprosté lži. Útěkem z města ale Lindino dobrodružství teprve začíná.
Uznávám, že při čtení některých knih dokážu zamhouřit oko nad různými nelogičnostmi prostě jen proto, že je to nesmírně čtivé. Tak nějak tomu bylo i u Ptačího zpěvu. Párkrát jsem se pousmála nad tím, že autorka knihy při psaní ještě zřejmě neměla příběh úplně domyšlený, a tak řešila každou komplikaci nějakou nečekanou výjimkou z pravidla. Pokud ovšem nejste velký perfekcionista, nijak zvlášť vám to vadit nemusí.
Linda je dostatečně zajímavá postava na to, abyste s ní zvládli vydržet prakticky celou knihu putovat daleko od města. Doprovází ji zvláštní tvoreček, bzučilka, jejíž přítomnost jsem vítala, protože dialogy Lindy a bzučilky byly vždycky vtipně ironické. Samozřejmě by to nebyl správný příběh z alternativního světa, kdyby se hlavní hrdinka neocitla v milostném trojúhelníku; tentokrát jen zlehka naznačeném, ale přece. Musím poznamenat, že někdy mi ty knížky přijdou až příliš... cudné. Trochu víc jiskřícího napětí bych uvítala.
Vzpomínaje na nadšení ze Szczygielova bestselleru Gottland, neodolala jsem, když mi v knihovně padla do oka jeho další knížka Udělej si ráj. Ačkoliv jsem četla, že je to volné pokračování Gottlandu, není tomu tak. Knížka je sice opět spletencem reportáží o Češích a jejich slabostech, neřestech a neduzích, ale zaobírá se jinými tématy a vůbec, zdá se mi, že je to trochu jiný šálek čaje, než spisovatelovo předchozí dílo. Je to dobré, ale ani zdaleka ne tak dobré jako Gottland.
Polský autor Mariuzs Szczygiel o sobě prohlašuje, že je čechofil. Fakt je. Myslím, že málokterý Čech toho ví o minulosti a současnosti své země tolik, kolik Szczygiel. A to nemluvě o osobnostech, které naši republiku reprezentují. Vsaďte se, že když se na ulici náhodně zeptáte, kdo je to Halina Pawlowská, všichni to budou vědět. A když jim řeknete jméno Egon Bondy, pár z nich si možná vzpomene, že je to nějaký spisovatel. Možná to souvisí s tím, že Pawlowská si vybudovala kariéru na tom, že si dělá legraci z vlastních trapasů a nehod, což my Češi podle Szczygiela máme rádi.
Stejně jako Gottland je i kniha Udělej si ráj sestavena z delších reportáží plných nejrůznějších krátkých příhod, zážitků, úryvků a vyprávění, na kterých spisovatel ukazuje Polákům, jak se žije Čechům v Čechách. Takovým pojítkem jednotlivých kapitol je téma, které Szczygiela očividně fascinuje: jak se žije Čechům bez Boha. Zdálo se mi, jako by Szczygiel psal záměrně tak, aby knížka vyvolávala co největší diskuzi. Protože, vsadím se, že spoustu Čechů, které spisovatel hodil do jednoho pytle s "neznabohy", se bude po přečtení knihy ozývat.
Reportáže jsou rozhodně diskutabilní, a zároveň velmi obohacující. Ani zdaleka jsem neměla tušení, co všechno zajímavého nevím nejen o Egonu Bondym a Halině Pawlowské, ale taky třeba o Natálii Kocábové nebo Janu Saudkovi. Zvláště ta saudkovská kapitola je hodně čtivá. Oproti Gottlandu, kde se rozebíraly životní osudy Tomáše Bati, Lídy Baarové a Marty Kubišové, se v Udělej si ráj posouváme víc do současnosti.
V Zimě úzkosti se Steinbeck odvrací od děje odehrávajícího se (celkem tradičně) na pozadí hospodářské krize minulého století. Lidé už netrpí nedostatkem kvůli politické situaci a dalším vnějším vlivům, je to čistě jejich záležitost, otázka schopností a možností, které před nimi leží a je jen na lidech samotných, jak je uchopí a dokáží si s nimi poradit. Ethan Hawley, hlavní hrdina příběhu, na tom není zrovna nejlíp. Pracuje v místním obchůdku, vydělá sotva tolik, aby uživil rodinu a šéfuje mu Talián i přestože ještě nedávno celé okolí patřilo právě Hawleyho rodině. Není to zkrátka k nevydržení?
Zima úzkosti je na Steinbecka celkem netradičně psaná v ich-formě z pohledu Ethana. Je to taková morální sonda do duše jednoho obyčejného člověka, v němž se sváří dobrá a zlá polovina. Ta dobrá odsuzuje úplatky, tu špatnou láká pohodlný život bez starostí a prestiž. Steinbeck po malých krůčcích ukazuje, jak to dopadne, když se člověk nechá zlákat nekalými myšlenkami a jak těžký je návrat z šikmé plochy. Jestli je vůbec takový návrat možný.
Velkým a pro mě naprosto nečekaným problémem příběhu je, že se strašně vleče. Máte pocit, že vám čtení vůbec neubíhá a že stránek pořád jen přibývá. Je to hlavně tím, že se v knížce v podstatě nic neděje. Ze začátku mi ten styl vyprávění přišel docela zajímavý, říkala jsem si, že je to aspoň změna od Steinbeckových obvyklých osudových příběhů, kde se každou chvíli stane nějaká dech beroucí tragédie, ale za chvíli mi to už lezlo na nervy. Chyběla mi akce, nějaký dramatický dějový obrat, vtipný a břitký dialog... zkrátka něco, co by dodávalo ten správný literární drajv.
Postrádala jsem i výrazné popisy kalifornské přírody. Ne, že by chyběly úplně, ale bylo jich vzhledem k ostatní Steinbeckově tvorbě dost málo. Nicméně poměry a ovzduší malého městečka se spisovateli podařilo znázornit dokonale. Stejně tak musím vyzdvihnout i jeho charakteristiku jednotlivých postav. Autor do detailu znázornil sebemenší aspekt jejich povahy. Zvláště pak s hlavním hrdinou Ethanem si vyhrál. V závěru knihy se mi ani nechtělo se s ním loučit, ačkoliv jsem s mnoha jeho názory i činy nesouhlasila, protože jsem ho díky Steinbeckovi znala tak dobře.
Máte rádi historii? Knihovny? Pátrání po starých tajemných rukopisech? Odhalování skandálních církevních tajemství? Pak už teď máte jasno - Zapomenutého papeže musíte mít. V opačném případě radím: nečtěte. Pro někoho, koho nevzrušují starobylé spisy a pradávné poklady tahle knížka nemá smysl, protože je právě tímhle doslova napěchovaná. Hned v začátku se pustíte do dobrodružné výpravy za objevením proslulé Alexandrijské knihovny společně s hlavní hrdinkou, neohroženou Alessandrou d'Ascoli. Dále pak budete navštěvovat nejváženější představitele křesťanské církve, kde se mimo jiné seznámíte s tajemným Niketasem, Alessandřinou životní láskou, kterému už ale nezbývá mnoho dní života. Společně s nimi postupně, krůček po krůčku, odhalujete dech beroucí tajemství - jak se zdá, prvním papežem zřejmě nebyl Petr, jak bylo dosud známo.
Florenťanka Alessandra je taková ta správná drsňačka, co v 15. století reálně samozřejmě neexistovala, ale ta její udatnost a'la Xena mi při čtení připadala spíš zábavná a tak jsem se bavila, než abych řešila, že tehdy by nejspíš žena o politice a válčení neměla ani páru. Občas něco prostě musíte brát trochu s nadhledem. Není to ale nijak zvlášť přitažené za vlasy. Vynahradí vám to bohaté popisy historických míst (Alexandrie, Řím, Egypt, Florencie) a vůbec celá ta atmosféra doby konce středověku a začátku renesance, ovzduší nových možností a velkých objevů. Nutno říct, že tohle Barbara Goldsteinová vystihla skvěle.
Dokonce se postarala i o své nejzvídavější čtenáře, protože na svých stránkách uveřejnila opravdu obsáhlý bonusový materiál i s fotografiemi. Takže pokud vás Alessandřin velký objev zaujme, můžete se o něm dozvědět ještě další informace. Přiznávám, že mě ve čtení tentokrát nehnala potřeba zjistit, jak to tedy vlastně je, ale spíš opravdové užívání si toho jedinečného prostředí dávných dob, které je vykreslené prostě dokonale.
