Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilObľúbené literárne žánre
Moje srdcovky
Moje aktivity
Půvabné a smutné čtení, které ocení jak teenageři (příběh je vyprávěn z pohledu čtrnáctileté June), tak i starší ročníky, které se mohou lépe vžít např. do situace Juniných rodičů, která rozhodně není jednoduchá. Autorka se chopila docela ožehavého tématu a dokázala ho krásně zpracovat, velmi věrohodně, citlivě a přitom reálně. Zvlášť se mi líbilo líčení komplikovaných rodinných vztahů a nevšedního přátelství mezi 14letou June a 30letým Tobym. Čtivé, moudré, líbivé.
Velice, velice, velice působivá kniha. Dotkla se mě víc, než kterákoli jiná knížka o 2. světové válce, snad ještě víc, než Sofiina volba. Zvlášť líčení hrůz koncentračního tábora je opravdu dechberoucí a snad poprvé v životě se mi stalo, že by mě uprostřed příběhu rozplakalo úmrtí jedné vedlejší postavy. Je to kniha, která jde do hloubky, až na dřeň, rozpaluje ve vás spoustu emocí a nabízí spoustu zajímavých otázek, na které si čtenář musí odpovědět sám. + na konci vás čeká ještě jedno megapřekvapení jako třešnička na dortu. Inteligentní, čtivé, moudré. Kupujte.
Ne tak smutná jako předchozí knihy, ale stejně čtivá, výstižná a jednoduše geniální, plná slov, která vás chytí za srdce. Bláznivou Margo si zamilujete, Quentin je takový kluk od vedle, který vás tím vším provede a ke konci už z něj bude váš nejlepší kamarád, se kterým se vám nebude chtít loučit. Ačkoliv Hvězdy i Aljaška jsou pořád o stupínek výš než Papírová města, pro každého fanouška Johna Greena je to povinná četba... a vy ostatní taky nebudete litovat. :)
Gabriel patří k cikánům, kteří jezdí po celém světě a handlují s koňmi. S těmi umí opravdové zázraky. Gabriel je jiný, než jeho rodina - není hlučný, ale naopak vyhledává klid a samotu v přírodě. Jelikož cikáni nevnímají čas tak, jako ostatní, dá se jen z lehce naznačených historických událostí a postav odhadovat, v jaké době se Gabrielův životní příběh odehrává. Zhruba od poloviny 19. století až do začátku 2. světové války vypráví Kateřina Dubská, jak Gabriel a jeho lidé přišli pracovat na dráhu ve Vídni, jak potkal svou Meruňku, "bílou husičku", s níž musel čelit mnoha protivenstvím v podobě odmítavosti jejich rodin a odlišnosti jejich povah. A protože většinou lidský život nekončí happyendem, vypráví o tom, co se dělo pak, na Meruňčině rodné Moravě. Je to pestrý a barvitý příběh, jímž jsem byla okouzlená.
Knížku na recenzi jsem si vybrala sama, už delší dobu jsem na ní měla zálusk. Pravdou je, že o současné české literatuře nemám takový přehled, jak bych chtěla. Jsem ráda, že jsem si aspoň trochu rozšířila obzory a vím, že u nás to s tou literaturou vůbec nevypadá bledě; právě díky takovým spisovatelkám, jako je Kateřina Dubská. Trochu mi její knížka připomínala příběhy Květy Legátové a dočetla jsem se v jiných recenzích, že Člověk Gabriel je srovnáván i s Žítkovskými bohyněmi Kateřiny Tučkové.
Na Člověku Gabrielovi se mi nejvíc líbí, že i když příběh plyne zdánlivě poklidně, objevují se v něm zcela nečekané zvraty. Na první pohled se to možná nezdá, ale kniha má v sobě náboj, který mě mile překvapil. Jakmile vám přijde, že už všechno musí být prostě fajn, objeví se nějaká další překážka, kterou je nutno zdolat. A to zejména co se lásky týče. Předpokládala jsem naivně už někde ve čtvrtině knihy, že láska je vyřešeným tématem a čtenář už se dozví maximálně jen to, jak superskvělé to mezi těma dvěma bylo až do konce života. Ale ani náhodou. Ačkoliv ze začátku Člověk Gabriel připomíná hezkou pohádku pro dospělé, postupně se ukazuje, že jde o velmi pečlivě propracovaný psychologický příběh, u něhož nakonec nemáte problém věřit, že se opravdu stal (jen tak mimochodem - autorčin prapradědeček se jmenoval Gabriel).
Nositel Nobelovy ceny za literaturu (1962) nebyl jen pozoruhodným mistrem slova, ale i velice dobrým pozorovatelem lidí. V téhle knize se to odráží nejvíc ze všech tří, co jsem od něj přečetla. Toulavý autobus tímhle předčil dokonce O myších a lidech. Jestli je tahle knížka něčím jedinečná, jsou to rozhodně ty do detailu propracované charaktery jednotlivých postav. Je velká škoda, že právě tahle patří mezi ty méně známá Steinbeckova díla.
Zatímco Na východ od ráje a Neznámému bohu jsou knihy s epickou šíří odehrávající se třeba i v několika pokoleních, Toulavý autobus je mnohem skromnější dílko, které zabírá jen dva dny v životě pestré skupinky lidí cestujících ve starém rozviklaném autobusu. Rodina Pritchardových - útlocitná Bernice, suchopárný Elliot a intelektuálka Mildred - jedou na dovolenou do Mexika, šprýmař s pohnutou minulostí Ernest cestuje za prací, svůdná Camille a nešťastnice Norma chtějí začít nový život v L.A., skuhravý Van Brunt se potřebuje dostat včas k soudu. Všechny je veze Juan Chicoy, bezstarostný a přitažlivý řidič a majitel bufetu, kde ovšem vládne jeho kyselá manželka Alice. Partu uzavírá jeho pomocník, zamindrákovaný Kit alias Beďar.
Nečekaná průtrž mračen způsobí, že tyhle různorodé postavičky spolu musí strávit víc času, než by jim bylo milé. A jak už to tak bývá, začínají postupně na povrch vyplouvat potlačované emoce: hádky, nářky, výčitky, ale na druhou stranu i pocity nespoutané radosti a štěstí. Vztahy mezi cestujícími se čím dál tím víc komplikují a najevo vycházejí utajované a leckdy velmi nepříjemné pravdy.
Steinbeck je opravdu psychologickým mágem. S každým hrdinou si vyhrál, nikoho nezanedbal. Opravdu těžko se mezi nimi vybírá, kdo je nejsympatičtější, protože každému autor nadělil nejen klady, ale celou horu záporů - asi tak, jak je to skoro u každého obyčejného člověka. Na první pohled vidíte solidního, konzervativního pána, ale po bližším seznámení zjistíte, že je to zakomplexovaný chudák, který jen kouká, kde by si pro sebe urval něco navíc. Tou nejzdařilejší (i když rozhodně ne nejsympatičtější) postavou vyhlašuji Bernice Pritchardovou, povoláním ženu v domácnosti, která byla se svými drobnými obsesemi pro mě nejzajímavější.
Samson Segal je nezajímavý a nudný patron, který zaboha nemůže najít slušnou práci a bydlí u svého bratra a jeho manželky. Volný čas tráví pozorováním žen - dopodrobna sleduje a analyzuje jejich životy, dává dohromady střípky svého zkoumání a tráví hodiny zapisováním všech podrobností do svého deníku. Jeho pozornost upoutá zejména půvabná Gillian Wardová, jejíž spořádaný život na první pohled nemá chybičku - dokonalý manžel, dokonalá dcera, dokonalá práce, dokonalá kamarádka... Samsonu Segalovi ale jeden pohled nestačí a postupně zjišťuje, že Gillian rozhodně nemá všechno tak dokonalé, jak se může zdát.
Upřímně, mám z knihy dost rozporuplné pocity. Na jednu stranu jí nemůžu upřít čtivost a místy velmi zajímavé a napínavé pasáže, ale na druhou stranu je tu dost věcí, které mi prostě neseděly. A s nimi také začnu. Už při psaní stručného úvodu do děje jsem si nebyla jistá, koho vlastně označit za hlavní postavu. Příběh odehrávají se v er-formě sice nabízí, aby se v hlavním pohledu vystřídalo víc hrdinů, ale vždy by měl čtenář podle mě vědět, kdo z nich je nejdůležitější, hlavní hrdina. Tady ne. Ačkoliv se oficiální anotace i popis na přebalu knihy zmiňuje pouze o Samsonovi, vůbec bych si tím nebyla jistá. Zvlášť když ve třech čtvrtinách knihy Samson vůbec nefiguruje. Právě ta křečovitá snaha strhnout čtenářovu pozornost na Samsona mi hned od začátku vadila.
Severská detektivka teď byla v kurzu stejně jako padesát odstínů čehokoliv. Nutno ovšem říct, že si vedla o dost líp než erotické románky. Já osobně mám k bestsellerům obecně většinou nedůvěru, protože z poloviny jde o velkou nafouknutou bublinu. Nepředpokládala jsem, že Nesbovky budou něco dechberoucího. A taky že ne. Vážně to není nic oslňujícího. Ale dobře se to čte, je to napínavé a do poslední chvíle nevíte, kdo je vrah - což jsou základní ingredience kvalitního detektivního románu.
Hlavní hrdina 2. dílu severské krimisérie, detektiv Harry Hole, je povolán do Thajska. Někdo tam zavraždil norského velvyslance. Policie chce někoho schopného, ale ne příliš schopného - na to se skvěle hodí detektiv, který vyřešil už kupu případů, ale momentálně se potácí v alkoholické depresi. V cizokrajném prostředí se pomalu rozvíjí spletenec intrik nejen na velvyslanectví, ale i mezi velikášskými byznysmeny a tajemnou thajskou mafií.
Nejsem na akční příběhy. Vůbec ne. Jakmile se někde moc běhá a střílí, začne se moje pozornost ubírat jiným směrem, než k řádkům v knize. Tentokrát ale ne. Jo Nesbo píše ohromně čtivě. Prostě se začtete a těch zatracených čtyři sta stránek vás donutí vynechat plavání, nákup nových bot a šest hodin spánku. Čtivé knihy nesnáším a miluji zároveň, protože s nimi trávím čtyřiadvacet hodin v kuse a i když bych chtěla číst dál a dál, jednou to skončí. Jak jinak.
Bavilo mě složení knihy samotné - skládá se jen z dopisů, které doplňují poznámky editora, jenž odkazuje na knihy, z nichž si postavy vypůjčily známé citáty, nebo se odvolává na předchozí dopisy. Celou korespondenci poskládal autor na údajném základě pravých dopisů skutečných osob, pouze změnil všechna jména. Ale jak však na začátku uvádí vydavatel, nemůžeme zaručit jeho původnost, a máme dokonce vážné důvody se domnívat, že jde o pouhý román.
Rozhodně nejde o "pouhý" román. Je to jedno z psychologicky nejprokreslenějších děl, jaké jsem kdy četla. Jeho barvitost, pestrost a dramatičnost jsou doslova dech beroucí. Způsobuje to zejména fakt, že ačkoli je to možná opravdu román, autor si dal vážně záležet na tom, aby to tak nevypadalo. Především ve stylu psaní jednotlivých postav; každá má svůj vlastní, unikátní a dobře rozpoznatelný. Navzdory tomu, že autor nepoužívá ten nejjednodušší styl vyjadřování, nezdál se mi nijak zvlášť krkolomný. Nebezpečné známosti patří k těm knihám, které vám stoprocentně dokáží obohatit slovní zásobu.
Vikomt Valmont je ve společnosti známý jako protřelý proutník, zatímco markýza de Merteuil jako počestná a cudná vdova, ačkoli je to právě ona, kdo tahá za všechny nitky v tomhle loutkovém divadle. To je čtenáři ovšem jasné už od začátku. Jasné není jen to, jak to dopadne s nešťastnou láskou rytíře Dancenyho k teprve patnáctileté Cecílii, jež se má zanedlouho vdávat. A teprve ke konci příběhu se vyjasní dramatický vztah vikomta Valmonta k vdané paní de Tourvelové, "pánbíčkářce", kterou se Valmont snaží svést na scestí. Nebo si to alespoň myslí.
Konec prokrastinace je víc než cokoli jiného učebnice. Autor sám během výkladu v podstatě přiznává, že není žádný velký literát; píše stručně a nijak zvlášť zajímavě. Ovšem to, co svému čtenáři zprostředkovává, rozhodně zajímavé je. V jedné recenzi jsem četla, že autor měl do textu přidat více příběhů - já si ale myslím, že by tlustá bichle mohla všechny prokrastinátory odradit. Navíc všechny příběhy, co v knížce byly, zvlášť ten o farmaceutické firmě, mi přišly dostačující. Knížka je v takovém sympatickém "čítankovém" stylu. Má čtvercový formát a je plná obrázků, které zdůrazňují nebo opakují vykládaný text.
Co mi občas trochu vadilo, byly anglicko-české patvary jako flow-lístky, emoce meaning a podobně. Myslím, že by se při troše kreativity vhodný český ekvivalent našel. Na druhou stranu musím obzvlášť ocenit, že se autor nesnažil předložit čtenáři "jen" nástroje ke zkrocení prokrastinace - ačkoliv by se to zdálo být nejjednodušší a nejrychlejší cestou k úspěchu. Petr Ludwig se zamýšlí i nad tím, proč a jak taková prokrastinace vzniká, což je vlastně to nejdůležitější, co musíme vědět, pokud ji chceme odstranit.
Šíleně smutných povídek je třináct a všechny jsou psány stručně, minimalisticky. Během několika málo stran dokáže Boučková s přehledem uvést čtenáře do děje, nastínit charaktery hlavních hrdinů, vybudovat zdařilou zápletku a několika údernými větami celý příběh zase uzavřít. V jedné knize najdete třináct lidských osudů, do kterých se bez problémů můžete vžít, protože jsou to osudy, které mohly potkat/možná potkaly každého z nás.
Všechny příběhy mají společné to, že jejich hrdinové se nacházejí a nebo už překročili práh druhé poloviny života. Tu pachuť jejich životního období, ve kterém se velmi snadno mohou rozpustit všechny mladické ideály, jsem nezakusila, takže pro tentokrát jsem se se svými hrdiny neztotožnila a vlastně by se dalo říct, že mi nikdo z nich nepřišel nijak zvlášť sympatický. Ukázalo se ovšem, že nemusíte milovat literární postavy, aby vás kniha nadchla.
Celkově vzato ve mně Šíleně smutné povídky možná kupodivu nezanechaly smutek, spíš jen rozčarování z toho, jak strašně rychle čtení uběhlo. Díky úspornému stylu psaní autorky, kde jsou vynechávané i uvozovky pro přímou řeč, vám všechny povídky doslova jen tak proběhnou před očima a jsou zase fuč. Zbyde vám "jen" vzpomínka na zajímavou knížku, kterou si znovu s chutí přečtete.
