Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilObľúbené literárne žánre
Moje srdcovky
Moje aktivity
Román z konce 60. let je milníkem vědeckofantastické literatury. Kurt Vonnegut totiž možná jako první spisovatel vůbec použil směs science fiction a autobiografie. Vzniklo z toho prapodivné dílo, které je známo nejen díky autorovým zkušenostem z 2. světové války, ale také třeba úslovím "So it goes = Tak to chodí", které se po vydání knihy stalo sloganem odpůrců války ve Vietnamu.
Kniha má několik dějových linií, v nichž nás provází hlavní hrdina Billy Pilgrim. Díky své návštěvě u mimozemšťanů na Trafalmadoru, kteří na něm prováděli nejrůznější pokusy, dokáže cestovat sem a tam v čase. Potkáváme se tedy s Billym, který zažil hrůzné bombardování Drážďan, s Billym, který bojuje ve válce, s Billym, který si žije spokojený domácký život, s Billym, který žije v kupoli v trafalmadorské zoo a je živou atrakcí pro místní obyvatele. Takhle řečeno se to může zdát dost zajímavé a kvůli tomu jsem si taky knížku půjčila. Ale jak se ukázalo, bylo to většinou hlavně dost zmatené.
S Trafalmadořany mě to bavilo - přece jen to byla ta nejvíc "science-fiction-část" - a svým způsobem to bylo ironické a dá se říct i vtipné. Co se týče zbytku Billyho výletů v čase, vždycky mi hrozně dlouho trvalo, než jsem se v daném časovém údobí zorientovala a stručné útržkovité vyprávění tomu zrovna moc nenapomáhalo. I když obvykle si stručnost a jednoduchost pochvaluji, tady bych neváhala nějaké ty odstavce ještě přidat. Je to ten styl "čtenáři, domysli si sám", což ne vždycky a ne u každého příběhu funguje.
Kniha plyne ve zvláštní směsi vyprávění, fejetonů, krátkých historek, reportáží i rozhovorů. Je to vcelku zajímavý a osvěžující mix, který rozhodně nenudí. Navíc vzhledem k tomu, jak poutavě Stephen Clarke píše, by mi nevadilo, ani kdyby to byl rozsáhlý román. Má smysl pro detail a umí vypíchnout vždycky ty poutavé zvláštnosti a maličkosti, které tolika jiným spisovatelům unikají. Je stručný, nevyžívá se v barvitých popisech (přičemž pařížské prostředí by k tomu jiné autory jistě lákalo), ale snaží se najít ta nejvýstižnější a nejjednodušší pojmenování.
Několik kapitol (například o pařížském metru, lidech, romantice a jídle) byste si jistě měli přečíst ještě před odjezdem, na jiné (třeba na památky) přijde čas, až budete přímo v Paříži. Knížku podle mě víc než milovníci pětihvězdičkových hotelů, co plánují dovolenou na půl roku dopředu, ocení ti, co cestují na vlastní pěst a nebojí se trochu riskovat, že se v těch krkolomných pařížských uličkách ztratí. Obnažená Paříž v sobě skrývá desítky tipů na místa, která by měl každý zapálený turista alespoň jednou spatřit.
Nejenže se o těch místech dozvíte, ale taky si hned můžete přečíst něco o nich. Hlavně z historie. Stephen Clarke rád používá dějepisné poznatky jako takovou berličku, která výrazně pomáhá ucelovat tu literární smršť do nějakého souvislejšího celku, řekněme dokonce možná příběhu. Naštěstí autor nepíše suše, nepřipomíná to ani vzdáleně učebnici dějepisu. Naopak, Obnažená Paříž se tímto zařadila mezi knížky, díky nimž se můžete docela dost vzdělat a zároveň se opravdu pobavit.
V jedenácti povídkách se odehrávají, jak jinak, příběhy z pražské gay komunity. Začíná se tou nejvíc šokující vůbec, tou, jejíž hlavní hrdina patří přesně mezi ty typické "buzíčky", o nichž kolují tisíce předsudků. Vyfintěný šampónek střídající partnery jako na běžícím páse, HIV pozitivní. Tahle povídka na vás sice zaútočí jakousi nehmatatelnou agresivitou, ale zároveň vás donutí začíst se do knížky tak, že ji už ze svých spárů nepustíte. Každý si tu totiž najde "to svoje". Jan Folný doslova překypuje literárním umem a povídky se jedna od druhé liší jako den a noc. Po blogových zápiscích na vás čeká e-mailová korespondence, tradičnější dopisy, úplně obyčejné vyprávění, někdy er jindy ich-forma.
Povídky se liší nejen stylem psaní. Každá z nich má úplně jiné vyznění a po jejich přečtení se budete vždycky cítit úplně jinak. Některé vás pobaví, jiné rozesmutní, možná i pobouří. Folný je zkrátka chameleon, nikdy nehraje na stejnou notu. Právě to se mi na Buzíčcích líbilo ze všeho nejvíc. Nikdy nevíte, co vás čeká na další stránce. Není to nic předvídatelného. Necháváte se překvapit, zaskočit, šokovat.
Baví mě, když povídky v souboru nejsou jen tak náhodně poskládané, ale tvoří dohromady nějaký celek. Buzíčky spojují nejen homosexuálové, ale hlavně provázanost mezi jednotlivými hrdiny. Zhruba v půlce vám dojde, že tohle jméno už bylo v jiné povídce, že o tomhle lesbickém páru už jste někde četli... V jedné povídce jsou jen nedůležitou kulisou a vzápětí se vám představí jako hlavní hrdinové. Zajímavé, i když ne úplně originální, ale funguje to. Hned máte pocit, že jsou vám ty povídkové postavy bližší.
Buzíčci jsou neotřelou novinkou v českém literárním světě. Nečekaní, drsní, samolibí, sarkastičtí, ale taky jemní a citliví. Bavilo mě objevovat všechny vrstvy téhle povídkové knížky. Je to svěží závan vzduchu do české literatury a doufám, že není poslední.
Osobně se mi kniha zpočátku velice zamlouvala. Oliverovi je patnáct let a jediné, na čem mu opravdu záleží, je ztráta panictví a jeho rodiče. Na všechno a všechny má (většinou) velmi svérázný názor, pěstuje si dost úzkostlivou povahu a je to takový ten všeználkový typ. Proto mi hned od začátku nesedělo, že je Oliver ve školním kolektivu překvapivě hodně oblíbený a dokonce patří mezi skupinku, co šikanuje ne tak oblíbené spolužáky. V téhle partě je i Jordana, podobně svérázné stvoření, do které se Oliver bezhlavě zamiluje. A tak započíná jeho urputná cesta za ztrátou nevinnosti. A do toho všeho se čím dál tím blíže seznamujeme s jeho stvořiteli, panem a paní Tateovými.
Takže tedy, ze začátku to bylo fajn. Pár Oliverových uštěpačných poznámek mi dokonce upřímně rozesmálo, jeho fanatická láska k Jordaně byla úsměvná, celkově vzato jsem si řekla, že ten kluk je sice bláznivý podivín, ale jinak docela milý kluk. Šmrnc tomu všemu dodává střídání klasického vyprávění v ich-formě z pohledu Olivera a jeho vlastních deníkových zápisků. Všechno se to zvrtne v okamžiku, kdy se Oliverova dychtivost znát každý (i ten nejnepodstatnější) detail ze života svých rodičů smrskne na posedlost jejich sexuálním životem. Jasně, dá se říct, že je to docela roztomilé, protože ten kluk se vlastně snaží zachránit jejich polorozpadlé manželství, ale v zásadě mi to přišlo celkem přehnané a čím dál tím víc přitažené za vlasy.
Přitom to ze začátku vypadalo tak slibně. Ponorka se tváří jako jeden z těch štiplavě humorných britských příběhů, ale ve skutečnosti se v ní skrývá jen jakýsi drobný náznak takové kategorie, hlavně ze začátku, kdy opravdu máte pocit, že by to mohlo být dobré. Ale jako by postupně autor knihy, Joe Dunthorne, tak nějak uvadal a lenivěl a konec už naprosto odflákl. Přitom napsané je to fakt dobře, Dunthorne má lehký a čtivý styl, píše stručně a jednoduše, takže přesně podle mého gusta. Deníkové zápisky, které Oliverovi občas diktuje jeho "osudová žena" Jordana, jsou navíc příjemným a originálním osvěžením. Ale stejně to šlo nakonec všechno do kopru. Škoda. Prý filmové zpracování je zcela mimořádně lepší než kniha, možná mi tam bude Oliver Tate sympatičtější.
Tak tedy nejprve ty klady. Je to skvěle napsané, to bezesporu. Aimee Benderová je vynikající spisovatelka. Má svůj typický styl, který bych už teď, po přečtení jediné knížky od ní, jistě dokázala rozeznat. Nesmírně se mi líbilo, jak píše. Stručně. Jednoduše. Dokonale umí popsat, jak věci chutnají a co v nich Rose cítila. Po přečtení téhle knížky už vaše jídlo nikdy nebude chutnat stejně. Teprve když jsem dočetla Koláč, napadlo mě, že něco ze sebe přece lidé do jídla vždycky přenášejí. Není to tak, že (třeba) vášnivější lidé jídlo víc koření? Že když dostanete jídlo bez chuti i bez zápachu, tak člověk, který ho připravil, je taky takový? Možná ano, možná ne. Ale vsadím se, že o jídle budete daleko víc přemýšlet, víc si ho vychutnávat. Budete se soustředit na něco, co bylo až doteď naprosto bezmyšlenkovitou samozřejmostí.
Pochopitelně jsem se, stejně jako Rose, zamilovala do George, Josephova kamaráda a jediného člověka, který jí bez výhrad uvěřil její zvláštní schopnosti. Kdo by takového prince z pohádky nemiloval, že. Těšila jsem se na happyend, věřila jsem v happyend, očekávala jsem happyend. Z hořkosladkého závěru, který mi pro Rose autorka nabídla, jsem byla tak trochu rozčarovaná. Tohle jsem tedy nečekala. Na jednu stranu to bylo pochopitelně mnohem uvěřitelnější (a vůbec celý příběh je místy dost syrový a bolestně reálný), ale na druhou stranu mě zamrzelo, že to nebylo podle mých představ.
Poslední výhrada se týká vývoje hlavní postavy. S Rose Edelsteinovou se seznámíme v den jejích devátých narozenin a opouštíme ji, když jí je přes dvacet let. V textu se dá sice vysledovat, že hrdinka začala používat "složitější" výrazy, umí lépe a přesněji vyjádřit pocity lidí v jídle, ale celkově vzato je to pořád tatáž malá holčička. Ve dvaceti letech uvažuje téměř stejně jako v devíti. Chtělo by to větší psychologický posun. Ale možná, že už ty chyby jen hledám. Další mě totiž nenapadají. A pořád se mi chce říct, že to vlastně bylo superskvělé.
Takže: Zvláštní smutek citronového koláče není dokonalý, ale stejně je superskvělý. Uvidíte.
Auggie Pullman si o sobě myslí, že je docela normální desetiletý kluk. Jeho okolí má o něm ale docela jiné mínění. Kvůli vzácnému genetickému onemocnění má August znetvořený obličej. Děti v jeho věku na to mají vlastní označení: Krysa. Ošklivec. Mumie. Zrůda. Život s takovým handicapem samozřejmě není nic jednoduchého. Dokud ho učila máma doma, šlo to, ale Auggie se rozhodl absolvovat pátou třídu ve škole.
Tyhle velké změny v Augustově životě se dotknou celé řady lidí a my se můžeme vžít do pocitů každého z nich, protože každou chvíli vypráví příběh někdo jiný. Celou dobu se Palaciová drží ich-formy, ale sledujeme Augustův život chvíli očima jeho starší sestry Vii, spolužáka Jacka nebo kamarádky Summer. S touhle knížkou se prostě ani na malou chviličku nenudíte. Autorka naštěstí skvěle zvládá psát jako kluk i jako holka, je to dokonale uvěřitelné. Prostě když čtete příběh a jste zrovinka Auggie, věříte tomu. Za malou chvíli jste Via. Žádný problém.
Nadšení z knihy mi trochu pokazila jedna ze závěrečných scén, ukončení školy, která byla na můj vkus až příliš americky happyendová a slzy ždímající. Skoro jsem se bála, že se najednou objeví zázračný lék na Auggieho genovou prohru v loterii, ale až tak daleko naštěstí autorka nezašla. Nicméně navzdory tomuhle drobnému nedostatku (Ne)obyčejný kluk stále patří mezi to nejlepší, co jsem za poslední dobu přečetla.
Chatrč ze začátku působí jako dramatická detektivka. Spořádaný otec rodiny Mack se rozhodne vzít na pár dní své tři děti na výlet. Dopadne to tragicky - jeho nejmladší dcera, Missy, je unesena. Stala se obětí Beruškového vraha, nechvalně proslulého tím, že znásilňuje a zabíjí malé dívky. Po Missy zůstaly jen zakrvácené šaty v chatrči daleko v lesích. Mack a celá jeho rodina se snaží mermomocí vyrovnat s touto tragédií, každý po svém. Po několika letech překvapí Macka vzkaz ve schránce, pod kterým je podepsaný "Taťka", což je oblíbená přezdívka jeho manželky pro Boha. A tímto končí započatý detektivní příběh a začíná takzvaná "křesťanská beletrie".
Pro mě to nebyla až tak moc křesťanská beletrie, jako spíš mystická pohádka. Mack se v chatrči, kde byla pravděpodobně zavražděna jeho dcera, setkává s Bohem v podobě sympatické černošky, s Ježíšem a Saraju, což je Duch svatý. S touhle prapodivnou trojicí tráví čas na nejkouzelnějším a přitom nejodpornějším místě na světě a zotavuje se ze své bolesti. Konec je celkem nasnadě, ale přesto se v příběhu objeví pár překvapivých momentů.
Líbilo se mi to. Bavilo mě to. Je to kniha, nad kterou prostě budete neustále přemýšlet a hloubat. Jestli se názorově shodujete s autorem a nebo na to naopak máte úplně jiný pohled... bylo to osvěžující a moudré. Není to žádná křesťanská propaganda, vlastně naopak, církevní záležitosti jdou tak trochu stranou a po celou dobu se autor soustředí spíš na otázku víry jako takové. V tomhle bodě se nad knihou vznáší největší kritika ze strany čtenářů-křesťanů, totiž to, že kniha podává klamné informace o křesťanské víře a že ji zesměšňuje a bůhví, co všechno ještě. Nesmysl. Naopak, myslím si, že křesťanství jako takové je v Chatrči podáváno velice citlivě a vnímavě. Fakt, že je tu Bůh představen jako kyprá dobrosrdečná černoška, mi nepřijde nijak rouhavý.
Nic není, jak se zdá, je napůl komická pohádka a napůl netypická červená knihovna. Líp to charakterizovat nedovedu. Možná se to zdá jako nesourodý mišmaš, ale nějakou záhadou to celkem funguje. Příběh ožívá ve fiktivním světě, který je prakticky stejný, jako ten náš, až na to, že všechny názvy měst a obcí mají legrační interpunkční názvy. Abych vám to přiblížila ještě víc - hlavní hrdinové žijí ve městě Tečka, jímž protéká Značka a jezdí do městečka Pomlčka a Lomítko. Jo, je to vtipné. :-)
Starostou Tečky je dobrý Tibo Krovic. Přezdívá se mu "dobrý", protože skutečně dobrý je, patří k těm nejlepším, nejspravedlivějším a nejoddanějším starostům na světě. Tibo Krovic je už dlouhá léta neuvěřitelně a neodvolatelně zamilovaný do své sekretářky, Agáty Stopakové. Agáta Stopaková je krásná tak, až to bere dech, a má manžela, který na ni kašle. Řekli byste, že se ten románek mezi starostou a sekretářkou rozvine rychle, ale trvá to dost dlouho, protože oba mají silné morální zásady. Nicméně, dojde k němu. Jejich milostný vztah postupně ovlivňuje hned několik důležitých postav z Tečky a pomalu, ale jistě spěje k hrozivému a dramatickému ukončení. Nebo ne?
Skvělé na téhle knížce je, že nemáte ani zdání, co vás čeká na další stránce. Prostě to nedokážete předpovědět. Myslíte si, že máte ve všem jasno, a pak vám autor knihy, Andrew Nicoll, najednou předhodí spodní prádlo utkané z vílích vláken nebo vousatou ženu jakožto ochránkyni města. Je to zkrátka úžasně nevypočitatelné. Postupně jsem začala mít pocit, že se nějaký kouzelný trik nebo magie musí objevit ve všem, a tak jsem podezřívavě sledovala Agátino koťátko nebo Tibovy mátové bonbony... někdy jsem došla k překvapivému odhalení, jindy zase ne. Nicoll si se svými čtenáři umí pohrávat.
Dost podobná jiné Irvingově stejně rozsáhlé knize, Svět podle Garpa. Tak zaprvé, oba dva hlavní hrdinové toho mají spoustu neujasněného co se týče vlastních emocí a sexuality. Za druhé - děj se dost dlouho odehrává na půdě školy. A za třetí, je tu jistá transsexuálka Donna, která mě chtě nechtě připomínala Garpovu "kámošku" Robertu. Tohle prostě není náhoda. Vtipné je, že jsem od Irvinga prozatím četla jen dvě knížky - kromě V jedné osobě právě ten Svět podle Garpa, takže mám báječné srovnání. Ale po tomhle románu vím, že jsem s Irvingem ještě ani zdaleka neskončila.
Vypravěčem celého příběhu je zároveň hlavní hrdina. Jmenuje se William Abbott a má poměrně komplikovaný život, s nímž čtenáře seznamuje. V knize ale nesledujeme jen život jednoho bisexuála, plný lásek, vášnivých vzplanutí, tvrdých dopadů a naivních snů, sledujeme zároveň s ním i život celé společnosti nejprve padesátých, a potom především 70. a 80. let. A ačkoliv se všude píše, jak tehdy v 50. letech byli lidé prudérní, myslím, že Irving zobrazil tehdejší dobu trochu jinak. Jistě, rozhodně ne tak otevřenou jako později, o ničem se nemluvilo, vše se (podle Irvinga) tiše tolerovalo. Kupříkladu dědeček hlavního hrdiny, který se rád převléká za ženy.
V jedné osobě je napsáno jednoduchým a čtivým stylem. Pochopitelně je to pastva pro oči co se týče slovních obratů a spojení, není to sice úplně mistrovské jazykové dílo, ale vyvažuje to ta nesmírná čtivost. Jakmile je knížka čtivá, má u mě vyhráno. Přidejte k tomu ještě zajímavý a nevšední příběh, v závěru až nečekaně dojemný, a pět hvězdiček dávám bez rozmýšlení.
Robinu Sloanovi se podařilo zkombinovat mé dvě velké vášně (knihy a sociální sítě) do jednoho - což ve mě vyvolává téměř extatické nadšení. Strašně jsem se bála, že budu příběhem zklamaná, že nebude tak báječný, jak jsem si ho vysnila, že Robin Sloan možná píše skvělé tweety, ale jeho romány nestojí za nic. Ale - haleluja - Nonstop knihkupectví pana Penumbry je jedním slovem prostě boží.
Vyprávění si drží jisté detektivkové napětí, ačkoli se zdržuje jakýchkoliv akčnějších situací. Dopředu vás pohání skvěle vybudovaná atmosféra příběhu, touha dozvědět se, jak to vlastně je s tím tajemným kodexem a vůbec celým společenstvem Nezlomeného hřbetu, a do třetice také neuvěřitelná čtivost, jíž Nonstop knihkupectví oplývá. Měla jsem knížku přečtenou za dva dny, a to jen proto, že mezitím jsem musela udělat přestávku na školu a spánek.
