Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilMoje srdcovky
Moje odznaky
Moje aktivity
Příběh mateřídoušky prolínají dvě dějové linky. V té současné Anna vyráží do chalupy, kterou zdědila po své babičce a utíká se schovat před problémy jejího manželství. V té z minulosti narážíme na Anninu prababičku Věru, která byla na svou dobu velmi pokroková a u sousedů nenacházela příliš pochopení.
Linka z historie se mi líbila. Na knížce je poznat, že autorka neodflákla práci se zdroji a velmi čtivým způsobem odhaluje historii jedné pohraniční vesničky. Česko-polské vztahy po první světové válce jsou pro mě pořád málo probádané téma a jsem tak ráda, že jsem se zase dozvěděla o něco víc.
Knížka má jeden zajímavý prvek, kytičku mateřídoušky, která na můj vkus byla až moc ezo. Na druhou stranu, autorka v tomto směru až tolik netlačí na pilu a mě tento prvek čtení moc nanerušoval.
Knížka kopíruje už celkem tradiční šablonu odkrývání historie rodiny hlavní hrdinky, která krom své rodinné historie řeší i své vlastní šrámy. Nechci, aby to vůči příběhu vyznělo kriticky, on je totiž napsán dobře, já osobně už ale asi začínám být takovýhle knih přehlcená. Donedávna byl tento typ příběhů jedním z mých nejoblíbenějších, teď ale cítím, že si od nich potřebuju dát pauzu.
Pokud máte tento typ příběhu rádi nebo jste jich naopak ještě moc nečetli, tak vám Mateřídoušku můžu s klidným srdcem doporučit. Vím, že kdybych ji četla třeba před dvěma lety, byla bych z ní nadšená.
Můj bratr má naprosto skvělou severskou náturu. Je to syrový, zkažený, drsný, divný ... ale přesto skvělý.
Janna se vrací do své rodné vesnice, odkud kdysi utekla poté, co její bratr napadl otce. Teď se vrací, odkrývá temnou minulost, se kterou se snaží vyrovnat. Přítomnost ale není o nic lepší...
Příběh měl celou řadu bolavých míst a beznaděj na mě křičela skoro z každé stránky, přesto mě to ale nezlomilo tolik ...v čem byl ten háček?
Háček byl ve stylu autorky. Žádná přímá řeč, žádné čárky a žádná velká písmena u jmen. Vím že absence uvozovek u přímé řeči umí občas navodit takovou tu odosobněnou atmosféru, díky které pak kniha čtenáře zasáhne ještě víc. Tady to ale na mě ten efekt nemělo a k těm velkým písmenům se radši nebo ani víc vyjadřovat. Narovinu říkám že to není kniha pro každýho, šanci si ale zaslouží.
Klobouk ale musím smeknout před překladatelkou, tahle kniha musela být velký oříšek, se kterým si Lucie Olešová poradila na výbornou.
Musí se ale nechat, že Karin Smirnoff píše skvěle a absolutně chápu, proč je ve Švédsku oblíbená. Navíc jsem někde zvětřila, že Karinino pokračování Milénia, Dívka v orlích drápech by měla vyjít letos na podzim a to já si určitě ujít nenechám!
Trend romantických komedií doslova zaplavil knižní svět a tak když jsem dostala možnost přečíst si Bodyguardku, řekla jsem si proč ne, musím to taky vyzkoušet!
A vlastně to bylo přesně takové, jako jsem čekala. Bylo to jako pustit si film, o kterém od první minuty víte jak dopadne, ale přesto vás z nějakého nepochopitelného důvodu baví na něj koukat.
Bodyguardka Hanna dostane za úkol hlídat hollywodskou hvězdu Jacka, aby ho ochránila před šílenou stalkerkou. No a co by se asi tak mohlo přihodit? ?
Ačkoli mě knížka ze začátku štvala, protože nemám ráda, když hlavní postava mluví přímo na čtenáře, nakonec jsme si k sobě našli cestu a já si čtení užila. Děj dobře odcípal, nebyl prvoplánově hloupý a já si při čtení odpočinula.
Pro mě knížka splnila svůj účel, bylo to jako pustit si v pátek po práci oblíbený film z telecích let a vypnout.
Čtenářka romantických komedii se ze mě teď sice nestane, ale až budu potřebovat někdy u čtení fakt vypnout a odpočinout si od mých milovaných depek, tak po nějaké klidně zase sáhnu
Hory zpívají byly poslední dobou hodně vidět a i já se na tu hromadu nadšených recenzí nechala namotat. A jo, stálo to za to!
Pokud z historie Vietnamu znáte jenom válku ve Vietnamu a chtěli byste vědět víc, tak vám můžu knížku určitě doporučit. Jedná se o klasickou rodinou ságu, kdy se za pomoci osudů členů jedné rodiny seznamujeme s vietnamskou historií. Byla jsem v šoku, co všechno se tam vlastně za minulé století stihlo stát a jaký dopad to mělo na obyčejné obyvatele.
Bylo to drsné, zničující, téměř bez vyhlídky na světlejší zítřky. Přestože je ale knížka jedna velká depka, čekala jsem, že mě zasáhne o kapku víc. Je to vynikající kniha, jenom jsem měla trochu problém najít si cestu k hlavním hrdinkám a nějak se s nimi napojit na stejnou vlnu. Možná mi to stěžovala spousta asijských jmen, které jsem měla problém si zapamatovat, nebo mezi námi zkrátka nepanovala ta správná chemie.
Velmi cením rodokmen na začátku knihy, dost mi ulehčí čtení, hlavně že začátku...kdyby tam nebyl, asi bych si ho začala psát sama.
Knížka je to ale výborná a obohacují, o Vietnamu jsem se dozvěděla mraky informací a potřebuji toho teď číst o asijské historií víc, takže přijímám tipy!
Pokud se i vy chcete dozvědělat, nebo máte rádi knížky z trochu netradičního prostředí, Hory zpívají by vás neměly minout.
Dlouho jsem nepotkala detektivní sérii, která by mi fakt sedla. S Henrym Fordem jsme si ale padli do oka!
Temná pláň je už třetím dílem série. Tentokrát Henry vyšetřuje podezřelou sebevraždu jedné mladé vojačky.
Tato série mě baví víc a víc. Ze začátku mě sice trochu štvalo, že má Henry, skoro jako každý jiný detektiv, nějaký šrám z minulosti, který si sebou vleče. Čím víc ale jeho soukromí postupem dílů odhalujeme, tím min mě vlastně jeho mrtvá manželka štve. Naopak mě její příběh začíná zajímat a potřebuju další díl.
Osobní linka dobře doplňuje hlavní vyšetřovací linku a knížka se dá číst i samostatně. Já třeba začala tuto sérii od druhého dílu a nijak mi to nevadilo.
Proc mě tato série ale hlavně baví je styl, jakým je napsaná. Je to klasická detektivka, na vyšetřování je tu kladen velký důraz, není to ale vůbec zdlouhavé a utáhané, jak u detektivek občas bývá. Knížka je svižná a dobře se čte, a vy zvládáte vyšetřovat zároveň s Henrym. Autor vám dává nepatrné indicie, nenaznačuje ale příliš okatě.
Jestli hledáte dobrou detektivku, která dobře odcípá, tak tuto sérii vyzkoušejte.
“Syrový příběh z českého podsvětí.” “Špinavý a zvrácený svět narkomanů, bezdomovců a prostitutek na jedné straně, drsný a nekompromisní svět přepracovaných policistů na straně druhé.”
Zní to jako skvělé čtení že? Bohužel, tahle kniha mě docela zklamala. Čekala jsem od ní, že to bude napínavá detektivka, která nás nechá nakouknout do českého podsvětí, na 320 stránkách by toho měl autor měl stihnout víc než dost. A teď přichází kámen úrazu, velikost písma. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale tohle doslova uráží čtenáře. Když knihu vezmete do ruky, působí to, jako by chtěl autor vydat knihu, ale neměl na ni dost materiálu.
Když jsem knihu otevřela, bylo mi jasné, že nemůžu dostat plnohodnotnou, propracovanou detektivku. Autor neměl prostor to stihnout. Kniha tak byla spíš takovým deníkem policistky, kde se střídal jeho úhel pohledu s pohledy různých narkomanů a jiných delikventů. Což nebylo špatné. I když jsem se asi nedozvěděla nic šokujícího o české podsvětí, udělala jsem si zase kapku lepší obrázek o fungování policie. Problém ale u mě zůstal v tom. že jsem na knihu naštvala hned, jak jsem ji otevřela, protože to písmo mě prostě zklamalo.
Hodně jsem přemýšlela, komu bych knihu doporučila a napadla mě jedna skvělá věc! Pokud máte v okolí nějakého nečtenáře, kterého by tahle tématika zajímala, zkus mu ji dát. Přečte ji hned, velké písmo a spousta přímé řeči mu čtení ulehčí a on třeba získá pocit, že zvládne přečíst knihu. Na databázi knih má pozitivní ohlasy, kdy si čtenáři chválí, jak rychle a snadno ji přečetli.
Takže pokud by tahle kniha přivedla ke čtení aspoň jednoho nečtenáře, tak bych jí asi i dokázala odpustit tu velikost písma.
Zapomenutá vypráví příběh z Domu paměti, do kterého jsou umístěni pacienti s kognitivní poruchou. V knize najdeme nejen příběhy jejich pacientů, rodin a zaměstnanců, ale i historii samotného domu. V tomto Domě se po téměř půl století setkává Pavel s Boženou a pokusí se ve svém příběhu pokračovat.
Po většinu času jsem si myslela, že čtu jednu z nejlepších knih tohoto roku. Zajímavé a netradiční téma, propracované postavy a dobře vyladěné prolínaní minulosti a současnosti. Ta knížka prostě měla vsechno...pak se to ale zlomilo...
Co mě ale mělo trochu varovat, byly zmíněné mysteriózní prvky v anotaci. To co se stalo nakonci knihy vůbec nebyl můj šálek čaje a podle mě se ani k tomuto stylu románu nehodil. Dá se říct, že mě i trochu naštval.
Když se ale od toho konce odprostím, tak je to skvělý román se skvělé vestavěným dějem a bravurně vykreslenými postavami.
Opět jsem si ale potvrdila, že edice Tvář značí kvalitu a těším se, co dalšího si z ní přečtu.
Díky boomu kolem knih Martina Moravce jsem loni objevila knižní rozhovory a nadchlo mě to. Baví mě číst o lidech, co mají nějaké netradiční zaměstnání a nakouknout tak trochu do zákulisí.
Na knižní rozhovor s Karlem Pošívalem, policejním vyjednavačem jsem se moc těšila, policejní prostředí mě fascinuje a tak jsem hned věděla, že knihu musím mít.
Bohužel, tohle se ale podle mě úplně nepovedlo.
Kniha se točila tak trochu v kruhu. I když se v rozhovoru otevíralo více témat, já měla pocit, že čtu pořád tak trochu to stejné dokola. Zdálo se mi, že autorka ne úplně vhodně kladla otázky, aby z pana Pošívala vytáhla co nejvíc různorodých informací.
Abych ale nebyla jen kritická, dozvěděla jsem se i pár zajímavých věcí - jak vlastně taková práce vyjednavače vypadá, jak často a k jakým typům případů se v Česku vyjíždí nebo jaké metody a zásady vyjednavači u své práce používají.
Zároveň taky vím že na knihu nezapomenu, protože jsem ji četla těsně před vánocemi a některé pasáže se nepříjemně prolínaly s tehdejší realitou a dost mě zasáhly.
Suma sumárum to vlastně nebylo špatné, jenom si myslím že by této knize spíš slušelo, kdyby byla novinovým rozhovorem než samostatnou knihou.
Knížka je historickým románem, který se opírá o celou řadu reálných historických událostí a autorka své zdroje zmiňuje i v doslovu. Bohužel, často mi při čtení přišlo, že čtu spíš nějakou historickou faktografickou knihu než beletrii a ubíralo to pro mě na čtivosti. Během první třetiny na mě autorka nasypala tolik postav, že jsem několikrát zmateně přemýšlela, kdo je kdo a litovala, že jsem si nemalovala rodokmeny postav.
Když se ale odprostím od tady toho, tak to bylo fajn čtení, díky kterému jsem se dozvěděla zase něco nového a osvěžila si hlavně chilskou historii. Jakmile jsem se zvládla zorientovat v postavách, příběh mě začal mnohem víc bavit.
Pokud máte rádi historické romány s hromadou postav, tak knížce určitě dejte šanci. Já se díky ní dozvěděla spoustu věcí o Pablu Nerudovi, lodi Winnipeg a osvěžila si své znalosti o Allendem a Pinochetovi. A to není nikdy na škodu....
To jsem si takhle jednou chtěla přečíst nějakou odpočinkovou detektivku, místo toho jsem ale dostala nevšední příběh s detektivními prvky, který se mi úplně zaryl pod kůži!
Na kopci není tradiční detektivka, nečekejte mrtvoly, detektivy ani potoky krve. Připravte se spíš na českou vesnici, která je zároveň poutním místem, kam zavítá mladý student píšící svou diplomku o místním biblickém zjevení.
Kniha letos vyšla znovu s autorovími úpravami a jak zmiňuje autor v prologu, v knize se toho dost proškrtalo a musím říct (i když jsem původní verzi nečetla), že to knize takto moc sluší. Dokážu si i představit, že by se v ní škrtatalo i trochu víc, ale to už je spíš otázka vkusu.
Nechci úplně zabíhat do detailů tohoto příběhu. I když od začátku vlastně tušíte, jakým směrem se bude vyprávění vyvíjet. Má to přeci jen svoje kouzlo čekat na ten moment, než to uvidíte černém na bílém.
Po do čtení mi běhal mráz po zádech. Bohužel i kvůli tomu, že kniha už je deset let stará, přitom by se ale klidně mohla odehrávat tady a teď. Holt naše společnost některé otázky a právní definice řeší déle, než je potřeba.
Jiri Březina podobně jako třeba Michaela Klevisová naprosto věrohodně zasadil svůj příběh do české společnosti, nebylo to překombinované ani plné dramatických zvratů. Tu českou zaprdněnost autor popsal dobře.
