Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilMoje srdcovky
Moje odznaky
Moje aktivity
Můj vztah se Scarlett Wilkovou je trochu jako houpačce. Až uvidíš moře mě úplně dostalo, Ty chladné oči naopak zklamaly....takže jsem byla celá nedočkavá, jak se mi bude líbit její nová kniha, která ale není historickým románem.
Autorka nás ve svém příběhu opět vezme do Řecka, tentokrát ale skrze seznamku pro lidi po padesátce.
Ze začátku jsem byla během čtení trochu nejistá, protože mě překvapilo, kolik postav na nás autorka vychrlila v rámci poněkud utlé knížky. Jakmile si to ale všechno sedlo, do knížky jsem se začetla a čtení si užila.
Líbilo se mi, jak přirozeně autorka příběh o stárnoucích ale nikoliv starých ženách napsala. I když je knížka spíše oddechovým čtením nabízí hned několik témat k zamyšlení.
Možná se v některých pasážích může kniha zdát trochu odtržená od reality, zároveň to ale není nic, co by se klidně nemohlo stát.
Suma sumárum, byla to milá oddechovka, na kterou ale po přečtení asi brzo zapomenu, nejsem přeci jen úplně cílový čtenář. Za mě je kniha ideální tip na vánoční dárek pro mamku nebo babičku.
Smysl vraždy je první dílem detektivní série s šéfinspektorkou Helen, která má na goodreads přes 4 hvězdičky a její pokračování jsou hodnoceny stejně výborně.
V prvním díle řeší Hellen případ Anny, která jednoho dne najde ve svém bytě mrtvého muže. A aby to nebylo jednoduché, do vyšetřování vstupuje odhalování rodinných tajemství i ztráta blízké osoby.
Ze začátku mě knížka chytla a já se těšila na každou další stránku. Postupem času jsem se ale u příběhu začala malinko nudit a ke čtení kapku nutit, na můj vkus se příběh trochu vlekl. Podařilo se mu mě ale držet napjatou až do konce, který byl naopak oproti zbytku knihy trochu uspěchaný a vlastně nijak překvapivý.
Co ale musím na příběhu pochvalit je fakt, že není plná detektivkových klišé. Poslední dobou mě detektivky tolik nebaví hlavně kvůli nim a já jsem tak moc ráda, že v této knize neměl detektiv problém s alkoholem ani temnou minulost.
Sumasumárum to není špatná knížka, zkrátka takový příjemný průměr.
Tenhle příběh měl všechno a byl jako život sám, byl milý, vtipný, smutný, srdcervoucí i trochu depresivní a mě se zase potvrdilo, že ty nejsilnější knížky nejsou bichle. Josefína má něco přes 220 stránek, ale do srdce se vám obtiskne, jako by měla aspoň tisíc.
Já osobně věděla, že se mi bude knížka líbit hned po přečtení věnování na začátku knihy, protože se ukázalo, že máme s autorkou stejný smysl pro humor se špetkou ironie.
Bavilo mě se vrtat v hlavách jednotlivých postav. Po přečtení kapitoly jsem vždycky zavřela knížku a chvíli přemýšlela o tom, co jsem přečetla. Knihu jsem chtěla přečíst na jeden zátah, zároveň jsem si chtěla šetřit.
Knížka nemá žádné velké téma, je jen příběhem jedné rodiny se všemi jeho radostmi i strastmi. Já můžu Josefínu jedině doporučit, obzvlášť pokud máte rádi "obyčejné" příběhy ze života.
První půlku knížky jsem byla nadšená, autorka píše skvěle a knížka se četla sama. Přibližně v půlce mě napadlo, jak to celé dopadne (a to jsem na odhadování konců antitalent). Kámen úrazu byl ale hlavně to, že vyšetřovatelé si souvislosti spojili mnohem později než já (a to věděli to, co já).
Líbilo se mi, že autorka nepřeplácala knihu akčními scénami a spíš se během vyprávění držela při zemi. Líbilo se mi, že i rozuzlení bylo vcelku jednoduché a odpovídalo českému prostředí. Bohužel, neschopní vyšetřovatelé pro mě knížku potopili a zaklapli tak pokličku na hrníčku s dobrým hodnocením.
Zároveň mi v příběhu chybělo slibované mystično. Námět byl skvělý ale dalo se z toho vyždímat mnohem, mnohem víc. Jedna zmínka o vodníkovi bohužel mysteriózní detektivku nevytvoří...
2,5/5, i když mi to trhá srdce
Na úvod bych chtěla říct, že námět příběhu byl skvělý a bavilo mě, jakým směrem se celý příběh ubíral, dokonce ani finální zápletku jsem neodhadla, ale bylo to moc dlouhé. Knížce by slušelo, kdyby tak pětinu svého objemu odhodila. Na to, jak napínavé momenty a zvraty tam byly, mi to napínavé vlastně kvůli tempu vyprávění nepřišlo. A to je taková škoda! V příběhu se rozvinulo několik dějových linek, které se začaly postupně prolínat a já byla zprvu napnutá, co a jak bude...to tempo to pro mě ale zabilo (doslova)
Dobré je taky upozornit, že knížka je paralerním románem k autorově předchozí knize Černá smrt. Knížka je takovou knížkou v knížce, kdy se jedná o nedokončený rukopis pachatele z předchozí knížky. Já sice Černou smrt nečetla, ale i tak bych řekla, že se z propojení těchto dvou knih dalo vyždímat mnohem víc. I přestože konec rukopisu dopsal autorův syn (což se dozvíme hned v předmluvě), chybí mi tam nějaké velké závěrečné wau, které mohlo být z této knížky v knížce vymáčknuto. Holt, co se dá dělat.
Pokud ale chcete dobrý thriller s pomalejším tempem, mohl by být Nedokončený rukopis přímo pro vás!
Joan je obyčejná šestnáctiletá holka, až na to, že na prázdninách u babičky zjistí, že pochází z rodiny Nestvůr. A aby toho nebylo málo, kluk do kterého se nedávno zakoukala, je naopak lovcem nestvůr...zní to jako jedno velké klišé? Jo! I tak vám ale má tato nová série co nabídnout!
Za mě jsou nejlepší částí tohoto příběhu morálně šedé postavy. Moc mě bavilo, že o většině postav nedokáže říct, jestli jsou "hodní" nebo "zlí ", každý má svou minulost, kterou autorka hezky postupně odhaluje. Celkově se autorce podařil vybudovat skvělý svět, dobře zvládla i cestování časem. Příběh měl hlavu a patu já osobně bych si ale zrovna tento příběh možná víc užila na plátně, zejména kvůli cestě do devadesátkového Londýna.
Kladné body musím připsat i za romantickou linku, která v příběhu nebyla tlačená na sílu a jen tak pozvolna dokreslovala atmosféru celého vyprávění.
Zároveň mě ale některé části úplně nechytly a čtení pro mě bylo tak trochu jako na houpačce, místy skvělé a hltala jsem stránku za stránkou, místy jsem se do čtení naopak musela trochu tlačit, ve výsledku mě ale příběh bavil.
Taky jste ve škole v dějepisu skončili 2. světovou válkou? Nevadí, znalosti se dají dohnat i mimo školní lavice.
Co vás v dějáku nenaučili vychází z podcastu Příběh, který se opravdu stal a je to podle mě ta nejvíc příjemná forma, jak se něco dozvědět o naší historii. Knížka sama o sobě je skvělá. Jelikož je poměrně útlá, nestihnete u ní ztratit pozornost, protože se pořád dozvídáte nové a nové informace. Super je taky to, že knížka není plná pouze "suchých" informací ale je obohacena i o vzpomínky pamětníků a ukázky toho, jak se tady za socialismu žilo.
Stejně jako jsem byla na jaře nadšená z Životic od Karin Lednické, jsem teď stejně nadšená z této knížky. Obě jsou důkazem toho, že historie není nuda a dá se o ní psát poutavě.
V dnešní době je víc než kdy jindy důležité si připomínat naší historii. A tahle knížka by podle mě mohla být pro spoustu z vás skvělým odrazovým můstkem. Zároveň vám tentokrát nechci doporučit jenom knížku ale i Markétin podcast, já osobně ho miluju, poslouchám ho skoro každý den v práci a díky tomu považuji @pandikralovna tak trochu za svou kolegyni.
Když jsem začínala tento příběh číst, několikrát jsem se podívala na přebálku, jestli čtu dobrou knížku, jestli náhodou nečtu 1984. Bohužel, žádný dystopický příběh jsem nečetla. Četla jsem krutou realitu vylíčenou do sebemenších detailů. Strach z odposlechů, strach z toho že vás někdo sleduje na každém kroku, strach o rodinu, strach zamilovat se...a odhodlání za svobodu nasadit život, to všechno v příběhu najdete.
Je poznat, že autorka si s rešerší příběhu dala skutečně záležet. Navíc je knížka tak čtivě napsaná, že jsem ji za jednu upršenou sobotu přečetla.
Upřímně jsem ale měla z knížky trochu strach, protože Mlčící fontány od této autorky mě vůbec neoslovily. V tomto příběhu se autorka ale zaměřila pouze na jednu hlavní dějovou linku a příběh tak byl úplný.
Jsem víc než ráda, že jsem autorce dala druhou šanci, protože Musím tě zradit je jednou z nejlepších knížek, kterou jsem letos přečetla.
Wishlist plný kníh je znakom cieľavedomého knihomoľa! Alebo pomaly píšucich autorov (pozdravujeme Georgea R.R. Martina) :-)
Paví hody vás zavedou na českou vesnici do první poloviny minulého století. Jednotlivé osudy obyvatel Jelení dohromady utváří jeden bolestný příběh, který dokazuje to, jak byl osud k našim prarodičům a praprarodičům krutý .
I přestože historických románů z českého prostředí přibývá poslední dobou jako hub po dešti, Jan Štiftr nám dokazuje, že toto téma ještě vůbec není vyčerpané a pořád nám má co nabídnout.
Mě osobně Paví hody nejvíc učarovaly stylem vyprávění příběhu, který bych přirovnala k Zuzaninu dechu od Jakuby Katalpy. I když může odtažitý styl vyprávění někomu dělat problém v začtení se, nakonec začne bedlivý čtenář vnímat všechny ty myšlenky a osudy hlavních hrdinů, které nám autor podává tak trochu mezi řádky.
K Pavím hodům si tedy sedněte, až na ně bude mít čas. Až budete mít čas a náladu pomalu číst slovo od slova a obdivovat krásu českého jazyka a to, co vám knížka předá, aniž byste si to doslova přečetli.
