Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilObľúbené literárne žánre
Obľúbení autori
Moje srdcovky
Moje aktivity
Psát na web o přečtení knížky Děti nade vše je jako pozvat alergika na rande do botanické zahrady v sezóně květu…,
zrovna tohle bych ale tak moc chtěla, aby na té síti uvízlo, že se toho paradoxu dopustím.
Nevím, kde se vzalo to označení “thrillerově laděný román”.
Asi že “detektivně laděný” nezní dostatečně moderně.
Každopádně to Delphine navlékla ukázkově a pod zástěrku únosu a vyšetřování nahustila tak naléhavou a aktuální sociální sondu, že jsem místy přestávala pod tíhou té reálné absurdity dýchat.
Tohle fakt stojí za přečtení.
Slibuju, že nasbíráte spoustu námětů k přemýšlení.
Tohle je mimořádná kniha.
Hutná, promyšlená a mrazivě reálná.
Za každým fantazijním prvkem je ukrytá metafora, která odkazuje k dříve prožitému a (bohužel) znovu možnému.
Autorka prostřednictvím příběhu působí na čtenářovu realitu a využívá tak síly, kterou literatura má.
“Tam, kde se pálí knihy, dojde nakonec také na pálení lidí.”
<>
Znáte ten pocit, když je knížka výborně napsaná, má fantastickou atmosféru, ale přesto vás nechytne tak, jak by měla?
Tak přesně to se mi stalo s Dcerou sněhu.
Je to taková vyprávěnka s pohádkovými prvky, notně připomínající Knihu džunglí (jen s rozdílným podnebí)…, krásná, podmanivá…, ale sedla mi asi tak, jako když chci poslouchat Depeche Mode a místo nich se z rádia ozve Nick Cave.
Přesně tohle je kniha, kterou bych chtěla, aby četla v dospívání moje dcera, kdybych nějakou měla. :))
Bylo to strašně mile holčičí a než mě za moje zobecnění začnete hejtovat, tak vězte, že to neznamená nic jiného, než že si prostě nedokážu představit chlapa začteného do této knížky. (Ale možná změním brzy názor, můj muž má na nočním stolku připravené k přečtení Malé ženy. :D )
Ten příběh je nápaditý, obsáhne několik časových rovin, aniž byste se v nich ztráceli, a i když je současnosti věnováno značně více prostoru než předcházejícím 300 letům, tak je to konzistentní a zapadá to do sebe.
A fakt mě bavilo, jaké myšlenky tam nenápadně rezonovaly - nesmrtelností počínaje, Faustovskými přáními konče.
• Svůj slovník jsem rozšířila o nové slovo palimpsest.
• Definitivně jsem si Addie zamilovala za její oblibu filmu Na sever severozápadní linkou.
Vždycky si strašně užívám, když se příběh odehrává na mně dobře známých místech. Detektivka z Brna mě proto vyloženě potěšila.
Je to čtivé, příběh má spád, ale zároveň je to tak přitažené za vlasy, že i Dan Brown místy nestíhá. :-D
A co mi teda dost pocuchalo nervy, byl velký skok v deníkových záznamech legionáře, které se prolínají s hlavní, současnou osou příběhu. Všechny zápisky se vztahují k jednomu období, jdou z jasného bodu A (fronta) do jasného bodu B (návrat domů) a pak k poslednímu vede nevysvětlitelný skok ?třiceti? let. V jednu chvíli prostě čtete o návratu domů z 1. světové války a najednou, o pár stránek dál, se mluví o účasti v odboji, nepropustných hranicích a politických výsleších…, takže se dovtípíte, že se odehrál posun v čase, ale v kontextu těch předchozích záznamů to působí strašně nelogicky… Skoro si myslím, že lidé, kteří se neorientují v novodobých dějinách, by vůbec nepostřehli, že jsou o pár dekád jinde. A takových lidí je, bohužel, až děsivě velké množství.
Dalsi z knih, ktera by mela patrit do osnov vseobecneho vzdelani... Nina Špitálníková umi vest konzistentni rozhovory a taky se umi zeptat presne na to, na co se chce zeptat ctenar. ... a protoze jsem egocentricka zena, ktera povazuje auta a svou schopnost ridit je za stredobod vesmiru, tak me nejvic namichlo tvrzeni, ze zena nema na rizeni auta geny. No tak pochopitelne...
Par iniciacne-literarnich poznamek:
• “Severokorejska propaganda tvrdi, ze za tri roky napsal Kim Cong-il 1500 knih a za pouhe dva roky slozil sest oper, ktere jsou ---lepsi nez kterakoli jina dila v historii hudby.---”
• “Kim Il-song prohlasil, ze ---lide nectou proto, aby si ukratili cas nebo si odpocinuli. Lide ctou pro lepsi porozumeni zivotu, aby nasali vzneseneho ducha obycejnych lidi, kteri oddane slouzi vlasti, lidu, aby ziskali duveru ve stastnou budoucnost, kterou vytvareji.--- Literatura mela byt degradovana na pouhy ideologicky prostredek Korejske strany prace.”
Dívka, žena, jiné je tou knihou, která jako první v historii sdílí Booker Prize (2019) s další knihou. Literárními kruhy rezonovaly obavy, že kvůli dělení ceny bude román Bernardine Evaristo ochuzen o část pozornosti. Podle mě se ale dalo čekat, že pakliže bude někdo ocenění sdílet s Margaret Atwood, spíše na sebe pozornost upoutá... A stalo se (zaslouženě!). Předseda poroty k tomu řekl: “Zkoušeli jsme hlasovat, ale k ničemu to nevedlo. Hle, metafora naší doby.“ Nemohli bychom si z takové demokracie vzít všeobecný příklad a mít třeba dva prezidenty, dva premiéry...a tak? :))
•
Román je mozaikou příběhů dvanácti žen, vzájemně (více či méně) propletených. Každá žena, každý charakter, je dokonale vykreslen, autorka dokázala zachytit psychiku hrdinek rozdílných věkových skupin či sexuální orientace. Četla jsem to dva týdny a mám pocit, že jsem to přečetla moc rychle. Už teď se mi to chce číst znovu. Ne kvůli obsahu, ale kvůli formě, kvůli tomu textu samotnému. Bože, jak já obdivuju lidi, kteří umí TAKHLE psát.
•
A větu “Se mnou jsi doma, protože domov je člověk, a ne místo.” si ukládám. Protože přesně to je důvod, proč moje “doma” není ohraničeno jen jedním místem.
To si tak klidně čtete, když najednou narazíte na stránku, která vám tak strašně mluví z duše, až si říkáte: Kdy se to stalo? Kdy mi vlezl do hlavy?! a skoro se vám chce brečet, jak moc to přesně takhle cítíte a jak moc je to pravda. (Strana 86)
McEwan se mnou přesně tohle umí a není knížka, která by do mě nezasekla svůj drápek. Každá další do mě uloží nějakou zásadní myšlenku nebo námět k úvahám. A přesně to v literatuře hledám.
(Vrcholem všeho pak je, když umí autor pracovat s textem a vkládat do něj tak promyšlené detaily, jako McEwan.)
•
“Řešení matematických problémů je pouhý nepatrný zlomek toho, co lidská inteligence provádí. NAUČILI JSME SE CHÁPAT Z NOVÉHO ÚHLU, JAK ÚŽASNÝM ZAŘÍZENÍM MOZEK JE.”
"Zdá se mi absurdní, že svět jde dopředu, a přitom vytváří hranice tam, kde dřív nebyly." Na knihu jsem narazila až v souvislosti s loňskou čtenářskou výzvou, ale teprve návštěva vily Tugendhat mě přiměla k jejímu přečtení. Je neskutečné, jak se Mawerovi podařilo vykreslit pocity, které má ten, kdo vstupuje do obytné části vily Tugendhat, do skleněného pokoje. To, co jsem četla, byly moje pocity.... Ten prostor a světlo mi (mimo jiné) vehnaly slzy do očí, a když jsem četla popisy v knize, ocitala jsem se na tom místě znovu a znovu. Co se samotného příběhu týče, je hodně těžké si udržet uvědomění, že rodina a postavy jsou fiktivní (až na některé, což zmíněnému uvědomění nepřispívá), protože se objevují na pozadí skutečných dějin. (Člověk se pak potomkům úplně nediví, že knihu tak nenávidí). Mawer to vypravěčsky zvládl skvěle, jako by všechna ta období prožil, a právě jednotlivá období a změny v politickém klimatu ženou celý příběh vpřed. Uprostřed stojí hlavní postava, dechberoucí a ojedinělý dům, který všemu zdánlivě nečinně přihlíží, a také lidé milující a chybující v dramatických podmínkách 20. století.
"Je na jednotlivcích, aby přiměli své vlády k činům."
P.S.: Film změnil přesně ty "detaily", které z knižního příběhu dělají výjimečný zážitek.
"V jejich domě neplatí žádná večerka, žádná pravidla, žádný dozor, nic. Proto je to takový hodný kluk. Nechápeš? Nemá, proti čemu by se bouřil."
Manžel se na mě díval, jak se má ramena otřásají vzlyky. "Co se stalo?" - "Nic, to jen ta knížka. Je to tak smutné, a přitom vůbec ne." A když nad tím teď přemýšlím, lépe to vystihnout nedokážu. Odhoďte veškerou předpojatost, že je příběh vystavěn na vztahu dvou mužů. Ty myšlenky by mezi mužem a ženou tak nerezonovaly. Pro mě je tato kniha obrovským překvapením a obohacením. Po jejím přečtení mám pocit, že ji cítím ve svém nitru.
