Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilObľúbené literárne žánre
Obľúbení autori
Moje srdcovky
Moje aktivity
Feminismus, osobní identita, mateřství, homosexualita, otroctví, etnický původ, expanze moderní společnosti, střet kultur, všudypřítomnost Boha...
Jedna knížka a TOLIK témat, přičemž všechna plynou volně a do děje vstupují přirozeně,
bez zbytečného vysvětlování a pitvání, a přesto (nebo právě proto) vás nutí přemýšlet, hledat příčiny, souvislosti a zabývat se důsledky.
Jednotlivé kapitoly představují dopisy, které hlavní hrdinka adresuje zprvu Bohu, posléze své ztracené sestře, díky tomu se s ní velmi snadno identifikujete a do příběhu ponoříte.
Dopisy jsou hutné a svou formou odpovídají spíše deníkovým záznamům a jejich dynamiku podpoří i pozdější zařazení odcizených dopisů od už zmíněné ztracené sestry, které rozsah a hloubku témat ještě rozvinou.
Bolavý, syrový, palčivý, dojemný a skvěle napsaný. Takový je Shuggie Bain.
Sídliště skotského Glasgow, 80. léta, vysoká nezaměstnanost v důsledku zavřených dolů. Matka, která sociální dávky utratí radši za chlast než za jídlo pro své děti. Chlapec, který je už odmala zjevně odlišný od ostatních.
Právě s takovou kombinací faktorů se Shuggie Bain vypořádává každý den.
Pravděpodobně jste už zaznamenali, že autor Douglas Stuart vložil do hlavní postavy románu své alter ego. Považuji tuto informaci za nesmírně důležitou a inspirativní, vezmeme-li v úvahu, že se z popsaného prostředí autor dokázal vymanit, odrazit a navíc uspět ve světě, a to bez jakékoliv okázalosti a obviňování, ať už rodiny nebo systému, (což bývá charakteristickým rysem literatury podobného typu).
Navzdory všemu je z celého příběhu patrná neutuchající a hluboká láska
k matce, která je, ačkoliv syna donutila předčasně dospět a řešit věci, které by žádné dítě řešit nemělo, vylíčena s úctou a respektem, a všechny vnější vlivy jsou ponechány k posouzení čtenáři.
Shuggie Bain je mimořádná kniha, která by neměla ujít vaší pozornosti.
Nestává se mi často, abych (si) řekla, že jsem nic podobného ještě nečetla, pro Vyhoření to ale platí rozhodně.
Na české literární scéně upřímně obdivuju každé vybočení z rodinných traumat.
Zabalit problém vysoké intenzity městské dopravy do příběhu kurýra na kole mi přijde jako mimořádně povedený a originální nápad. Co víc, mám dojem, že Petr Šesták dokázal uspořádat chaos. Ačkoliv ve Vyhoření vrství změť myšlenek a střídá mluvnické osoby klidně větu od věty, pro orientaci v ději to není přítěží, naopak jej dynamizuje. Vlastně mi to dost připomíná právě jízdu na kole, při té se v hlavě mísí témata jedno přes druhé stejně tak, a přesto pojem o tom, kde se zrovna nalézáme, a kam směřujeme, neztratíme.
Pokud hledáte něco svižného a nového, touto volbou chybu neuděláte. Nominace na Literu za prózu budiž důkazem.
Nejzasutější vzpomínka na lidi narušila veškeré mé pořádky.
Po dlouhé době je to kniha, která mnou prostoupila, absolutně mě naplnila, nadchla a upoutala, a dostala se na vrchol mého pomyslného žebříčku knih, se kterými bych chtěla uvíznout na opuštěném ostrově. Jedna kniha, přitom jako byste dostali knihy dvě, tři, deset... Jako by ukrývala samotnou esenci literatury - lásku ke knihám, vášeň k psaní, vhled do literárních krádeží...
»Vždycky jsem si myslela, že každá vydaná kniha je sumou všech knih, které spisovatel zničil, než dospěl až k ní, nebo výsledek všech těch, co vydržel nenapsat.«
»Já se nikdy nestanu spisovatelem, protože chovám k literatuře přímo posvátnou úctu a bázeň.«
»Literatura se nedá zjednodušit ani vykrátit, literatura zůstává a zůstane vždy; výsledkem je literatura, provokativní literatura, která je zároveň odpovědí, problémem, vírou, hanbou, pýchou, životem.«
»Očekávat, že diktatura se přestane chovat násilnicky, když ji necháme být a nebudeme vzdorovat, je sebevražedná iluze, a navíc zbabělost.«
Takové maličkosti irské spisovatelky Claire Keegan zaznamenaly v minulém roce zajímavé prvenství, když byly zařazeny do shortlistu Man Bookerovy ceny jako nejkratší próza v historii.
Povídky a novely jsou přitom, řekněme, autorčinou doménou. Vždyť její nejrozsáhlejší kniha, česky dosud nevydaná Antarctica, čítá 224 stran. Snadno se proto nabízí oslavná hodnocení, kterak se v jejích knihách nenachází ani slovo navíc.
Já si na psaní Keegan cením právě toho, že nepotřebuje vše doslovně vysvětlovat a především lacině ždímat emoce, spoustu toho nechává mezi řádky a spoléhá na vědomosti čtenáře.
Pro případ, že by tyto chyběly, je český překlad opatřen doslovem Denisy Novotné, která v něm mimo jiné vypočítává dokumenty, studie, písně či filmy, v nichž bylo téma Magdaleniných prádelen zpracováno. (Jestli neznáte skladbu Magdalene Laundries od Joni Mitchell, najděte si ji na Spotify. Je dokonalá.)
Nakonec se bohužel musím přiznat, že jsem byla při čtení značně ovlivněna kritikou překladu od Alice Hyrmanové McElveen. Mojí prvotní reakcí na ni byla otázka, zda bylo cílem způsobit překladatelce Haně Ulmanové trauma. Teď ale velmi oceňuji, jak důkladně kritika zpracovala nepřesnosti, kterých se český překlad dopustil, a že jsem si tak některé věty mohla přečíst bez změny či posunutí významu. Pochybení se bohužel netýkají jen nepochopení irské angličtiny, nýbrž také citu pro češtinu, kdy jsou některé britské idiomy přeloženy mechanicky bez toho, aniž by byl důsledně promyšlen a použit jeho odpovídající český ekvivalent. Minimálně tohle mohla (měla) odhalit redakce.
A tak doufám, že pokud nulová sazba DPH na knihy něco opravdu pozitivně ovlivní, bude to patřičné ohodnocení překladatelů, redaktorů a korektorů, jejichž výběr bude zohledňovat schopnosti s ohledem na význam zpracovávané látky, nikoliv jimi poptávanou odměnu, která se pochopitelně ruku v ruce s odborností a zkušenostmi navyšuje. Nemusí se nutně snižovat cena knih, za kvalitu si mileráda zaplatím a věřím, že je nás takových víc.
Hledáte-li ústřední postavu, k níž si nedokážete vybudovat pozitivní vztah, která vám bude protivná, její smýšlení a pohnutky nepochopitelné, a svou lhostejností vás bude až rozčilovat, pak se seznamte s protagonistkou románu Ottessy Mosfegh Můj odpočinkový rok.
Slečně bezejmenné se dostalo dobrého vzdělání, krásy, ba dokonce i finančního zajištění. Podle běžných měřítek našeho světa (či chcete-li kultury) má všechno.
Ale právě že ne.
A rozumět jí bude především ten, kdo to měl někdy podobně, kdo by měl být, v souladu s všeobecným názorem, šťastný a na nic si nestěžovat, přesto ale cítí podivnou prázdnotu, zbytečnost a není schopen lidské vřelosti.
Pokud potřebujete děj, není tohle knížka pro vás. Jestliže ale v literatuře zvládáte experimentální formy a neotřele zpracovanou kritiku konzumní společnosti, farmaceutického průmyslu a povrchnosti, jste tady správně.
Není to snadné čtení a často se může zdát nezáživné a nudné, fakt to má ale svůj smysl.
Mě to místy ovlivňovalo až tak, že jsem neměla chuť vylézat z postele a v ničem jsem neviděla smysl.
A taky si to dost možná jen namlouvám, protože to byl jen náhodný, nesouvisející stav. Who knows.
Tohle není kniha pro každého, bezesporu ne. A mám pocit, že tady to platí víc než u jiných knih.
Často totiž čtete o tom, co čte někdo jiný. A obvykle to není čtení příliš záživné, protože se týká zastaralých, dávno neplatných informací.
Často uvíznete v nesmyslných, opakujících se dialozích.
Často budete mít pocit, že se neustále variuje totéž.
Pod tím vším ale zjistíte, jak skvělý je Rudiš pozorovatel. Mistr konverzace. Jak přesně dokáže vystihnout dialog se starým, zatvrzelým člověkem. Jak chytře dokáže klást kontrasty, třeba když Kraus v myšlenkách vzpomíná na svou jedinou lásku a to protíná Winterbergovo předčítání popisků exponátů ve vitrínách vojenského muzea. Jak lehce dokáže propojovat velké dějiny s životem malého člověka, aniž by o nich vyprávěl s prvoplánovými emocemi…
Podle různých komentářů na čtenářských databázích soudím, že je to jedna z knih, která často končí v poličce „rozečteno na neurčito.” Pokud patříte k těm, kteří by knihu rádi dočetli, ale zatím se s tím spíš lopotíte, vyzkoušejte audioknihu v podání Pavla Baťka. Ten tady podle mě předvedl zatím svůj nejlepší výkon, kdy bez pitvoření se ztvárnil jak stařce, tak jeho opatrovníka, přesto je ale dokázal odlišit tak, aby se posluchač neztrácel.
Jako u spousty jiných knih založených na internetové předloze mám zase pocit, že je ten hype okolo způsoben pouze výběrem kontroverzního námětu a nebylo s ním vůbec potřeba opouštět online prostor. Přišlo mi, že si autorka neuměla definovat jasný cíl a nedokázala se rozhodnout, zda chce knihou dělat feministickou osvětu, bořit sexuální tabu či být strašně vtipná Ze začátku je veden exkurz do odbornosti, až mi to připomínalo Bibli vagíny. (Mimochodem, právě tu bych doporučila, pokud vás zajímají nepovrchní, hutné informace.) Někdy se objevilo téma i tam, kde byste žádné nečekali, nakonec mi ale nejvíc vadila právě ta rádoby vtipnost. Autorka zřejmě chtěla za každou cenu dokázat, jak strašně je nad věcí, tlačila tam na sílu všemožné bonmoty, ale já prostě nechci číst zbytečné věty o ničem, v nichž se schizofrenně točí v kruhu: Tohle nezkoušejte - kecám, jasně že to zkuste - ne, snad jste pochopili srandu, určitě nic podobného nedělejte! Já vám nevím, no Život vám tohle čtení asi nezmění, nejsem si jistá ani zvýšením sexuálního sebevědomí, ale pokud jste dosud netušili, že základem všeho je komunikace, mohlo by to zafungovat.
New York, jedna osudová láska, dva odlišné světy. Ona je Židovka, on Arab.
Zní to přesně jako kniha, která by (nejen mě) měla bavit.
Jenže nebavila.
Sice jsem stále nedospěla, rozuměj knihu neodložila, ale dočetla jsem ji “úkolem” a vyloženě na sílu.
Někdy po první třetině už se v podstatě opakovalo stále to samé, čímž vůbec nechci bagatelizovat rozdíl těch dvou kultur a jejich historického nepřátelství, jen si myslím, že je to každý vnímavý čtenář schopen vstřebat i z kratšího rozsahu. To neustálé fňukání a popisování téhož bylo ubíjející.
Díky nápadně nenápadné návnadě v textu se navíc konec dozvíte asi 100 stran předem a začnete uvažovat o významu věnování na začátku knihy. Dá se vyložit jako známé, otřepané heslo “podle skutečných událostí”? Skoro se obávám, že ano.
A co je vůbec nejhorší, tak v knize, která má být celá o hluboké lásce, tu lásku nějak postrádám. V textu je nesčetněkrát zmíněno, jak se ti dva milují a jsou pro sebe jako stvoření, ale proč tomu tak je, to mi nějak uniklo.
Minimálně ve mně ale příběh podnítil zájem o izraelsko-palestinský konflikt. A to se taky počítá.
Přitažlivost planety Krypton mě minula přibližně o jednu galaxii.
Velmi brzy jsem pochopila, že jsem generačně jinde. I když - já vlastně nevím, na kterou generaci tenhle román cílí. Příběhem a myšlenkami je to pro puberťáky, hlavou mi několikrát probleskl odkaz Lenky Lanczové. Jen pro dnešní puberťáky může být matoucím prvkem prostředí xchatu, které je jim vzdálené asi jako slečně Marplové poklidný důchod.
(Mimochodem - Lenka Lanczová kdysi motiv xchatu v jednom ze svých románů také použila.)
Nedařilo se mi ani naladit na vlnu nostalgie, protože Mádlovu psaní chybí lehkost a nadhled.
Úplně nejvíc mi to připomínalo školní slohovky, ve kterých se student snaží učitelku ohromit množstvím použitých adjektiv, přirovnání a knižních obratů.
Jazykovou úroveň pak dokonale vystihuje perla “předklonit se dopředu”.
•
Já vám nevím. Všude se opěvují vážná témata, která Mádl v románu otevřel, ale opravdu je tohle všechno, co v literatuře hledáme? Stačí nám tak málo?
Mně ne.
Bohužel/bohudík si doplňte dle libosti.
