Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilObľúbené literárne žánre
Obľúbení autori
Moje odznaky
Moje aktivity
Takové maličkosti irské spisovatelky Claire Keegan zaznamenaly v minulém roce zajímavé prvenství, když byly zařazeny do shortlistu Man Bookerovy ceny jako nejkratší próza v historii.
Povídky a novely jsou přitom, řekněme, autorčinou doménou. Vždyť její nejrozsáhlejší kniha, česky dosud nevydaná Antarctica, čítá 224 stran. Snadno se proto nabízí oslavná hodnocení, kterak se v jejích knihách nenachází ani slovo navíc.
Já si na psaní Keegan cením právě toho, že nepotřebuje vše doslovně vysvětlovat a především lacině ždímat emoce, spoustu toho nechává mezi řádky a spoléhá na vědomosti čtenáře.
Pro případ, že by tyto chyběly, je český překlad opatřen doslovem Denisy Novotné, která v něm mimo jiné vypočítává dokumenty, studie, písně či filmy, v nichž bylo téma Magdaleniných prádelen zpracováno. (Jestli neznáte skladbu Magdalene Laundries od Joni Mitchell, najděte si ji na Spotify. Je dokonalá.)
Nakonec se bohužel musím přiznat, že jsem byla při čtení značně ovlivněna kritikou překladu od Alice Hyrmanové McElveen. Mojí prvotní reakcí na ni byla otázka, zda bylo cílem způsobit překladatelce Haně Ulmanové trauma. Teď ale velmi oceňuji, jak důkladně kritika zpracovala nepřesnosti, kterých se český překlad dopustil, a že jsem si tak některé věty mohla přečíst bez změny či posunutí významu. Pochybení se bohužel netýkají jen nepochopení irské angličtiny, nýbrž také citu pro češtinu, kdy jsou některé britské idiomy přeloženy mechanicky bez toho, aniž by byl důsledně promyšlen a použit jeho odpovídající český ekvivalent. Minimálně tohle mohla (měla) odhalit redakce.
A tak doufám, že pokud nulová sazba DPH na knihy něco opravdu pozitivně ovlivní, bude to patřičné ohodnocení překladatelů, redaktorů a korektorů, jejichž výběr bude zohledňovat schopnosti s ohledem na význam zpracovávané látky, nikoliv jimi poptávanou odměnu, která se pochopitelně ruku v ruce s odborností a zkušenostmi navyšuje. Nemusí se nutně snižovat cena knih, za kvalitu si mileráda zaplatím a věřím, že je nás takových víc.
Hledáte-li ústřední postavu, k níž si nedokážete vybudovat pozitivní vztah, která vám bude protivná, její smýšlení a pohnutky nepochopitelné, a svou lhostejností vás bude až rozčilovat, pak se seznamte s protagonistkou románu Ottessy Mosfegh Můj odpočinkový rok.
Slečně bezejmenné se dostalo dobrého vzdělání, krásy, ba dokonce i finančního zajištění. Podle běžných měřítek našeho světa (či chcete-li kultury) má všechno.
Ale právě že ne.
A rozumět jí bude především ten, kdo to měl někdy podobně, kdo by měl být, v souladu s všeobecným názorem, šťastný a na nic si nestěžovat, přesto ale cítí podivnou prázdnotu, zbytečnost a není schopen lidské vřelosti.
Pokud potřebujete děj, není tohle knížka pro vás. Jestliže ale v literatuře zvládáte experimentální formy a neotřele zpracovanou kritiku konzumní společnosti, farmaceutického průmyslu a povrchnosti, jste tady správně.
Není to snadné čtení a často se může zdát nezáživné a nudné, fakt to má ale svůj smysl.
Mě to místy ovlivňovalo až tak, že jsem neměla chuť vylézat z postele a v ničem jsem neviděla smysl.
A taky si to dost možná jen namlouvám, protože to byl jen náhodný, nesouvisející stav. Who knows.
Tohle není kniha pro každého, bezesporu ne. A mám pocit, že tady to platí víc než u jiných knih.
Často totiž čtete o tom, co čte někdo jiný. A obvykle to není čtení příliš záživné, protože se týká zastaralých, dávno neplatných informací.
Často uvíznete v nesmyslných, opakujících se dialozích.
Často budete mít pocit, že se neustále variuje totéž.
Pod tím vším ale zjistíte, jak skvělý je Rudiš pozorovatel. Mistr konverzace. Jak přesně dokáže vystihnout dialog se starým, zatvrzelým člověkem. Jak chytře dokáže klást kontrasty, třeba když Kraus v myšlenkách vzpomíná na svou jedinou lásku a to protíná Winterbergovo předčítání popisků exponátů ve vitrínách vojenského muzea. Jak lehce dokáže propojovat velké dějiny s životem malého člověka, aniž by o nich vyprávěl s prvoplánovými emocemi…
Podle různých komentářů na čtenářských databázích soudím, že je to jedna z knih, která často končí v poličce „rozečteno na neurčito.” Pokud patříte k těm, kteří by knihu rádi dočetli, ale zatím se s tím spíš lopotíte, vyzkoušejte audioknihu v podání Pavla Baťka. Ten tady podle mě předvedl zatím svůj nejlepší výkon, kdy bez pitvoření se ztvárnil jak stařce, tak jeho opatrovníka, přesto je ale dokázal odlišit tak, aby se posluchač neztrácel.
Jako u spousty jiných knih založených na internetové předloze mám zase pocit, že je ten hype okolo způsoben pouze výběrem kontroverzního námětu a nebylo s ním vůbec potřeba opouštět online prostor. Přišlo mi, že si autorka neuměla definovat jasný cíl a nedokázala se rozhodnout, zda chce knihou dělat feministickou osvětu, bořit sexuální tabu či být strašně vtipná Ze začátku je veden exkurz do odbornosti, až mi to připomínalo Bibli vagíny. (Mimochodem, právě tu bych doporučila, pokud vás zajímají nepovrchní, hutné informace.) Někdy se objevilo téma i tam, kde byste žádné nečekali, nakonec mi ale nejvíc vadila právě ta rádoby vtipnost. Autorka zřejmě chtěla za každou cenu dokázat, jak strašně je nad věcí, tlačila tam na sílu všemožné bonmoty, ale já prostě nechci číst zbytečné věty o ničem, v nichž se schizofrenně točí v kruhu: Tohle nezkoušejte - kecám, jasně že to zkuste - ne, snad jste pochopili srandu, určitě nic podobného nedělejte! Já vám nevím, no Život vám tohle čtení asi nezmění, nejsem si jistá ani zvýšením sexuálního sebevědomí, ale pokud jste dosud netušili, že základem všeho je komunikace, mohlo by to zafungovat.
Čítať viac
New York, jedna osudová láska, dva odlišné světy. Ona je Židovka, on Arab.
Zní to přesně jako kniha, která by (nejen mě) měla bavit.
Jenže nebavila.
Sice jsem stále nedospěla, rozuměj knihu neodložila, ale dočetla jsem ji “úkolem” a vyloženě na sílu.
Někdy po první třetině už se v podstatě opakovalo stále to samé, čímž vůbec nechci bagatelizovat rozdíl těch dvou kultur a jejich historického nepřátelství, jen si myslím, že je to každý vnímavý čtenář schopen vstřebat i z kratšího rozsahu. To neustálé fňukání a popisování téhož bylo ubíjející.
Díky nápadně nenápadné návnadě v textu se navíc konec dozvíte asi 100 stran předem a začnete uvažovat o významu věnování na začátku knihy. Dá se vyložit jako známé, otřepané heslo “podle skutečných událostí”? Skoro se obávám, že ano.
A co je vůbec nejhorší, tak v knize, která má být celá o hluboké lásce, tu lásku nějak postrádám. V textu je nesčetněkrát zmíněno, jak se ti dva milují a jsou pro sebe jako stvoření, ale proč tomu tak je, to mi nějak uniklo.
Minimálně ve mně ale příběh podnítil zájem o izraelsko-palestinský konflikt. A to se taky počítá.
Přitažlivost planety Krypton mě minula přibližně o jednu galaxii.
Velmi brzy jsem pochopila, že jsem generačně jinde. I když - já vlastně nevím, na kterou generaci tenhle román cílí. Příběhem a myšlenkami je to pro puberťáky, hlavou mi několikrát probleskl odkaz Lenky Lanczové. Jen pro dnešní puberťáky může být matoucím prvkem prostředí xchatu, které je jim vzdálené asi jako slečně Marplové poklidný důchod.
(Mimochodem - Lenka Lanczová kdysi motiv xchatu v jednom ze svých románů také použila.)
Nedařilo se mi ani naladit na vlnu nostalgie, protože Mádlovu psaní chybí lehkost a nadhled.
Úplně nejvíc mi to připomínalo školní slohovky, ve kterých se student snaží učitelku ohromit množstvím použitých adjektiv, přirovnání a knižních obratů.
Jazykovou úroveň pak dokonale vystihuje perla “předklonit se dopředu”.
•
Já vám nevím. Všude se opěvují vážná témata, která Mádl v románu otevřel, ale opravdu je tohle všechno, co v literatuře hledáme? Stačí nám tak málo?
Mně ne.
Bohužel/bohudík si doplňte dle libosti.
Vždy velmi kvituju, když se někdo snaží (dětem) historii přiblížit populární formou, na druhou stranu je to dost nebezpečná hra, která může sklouznout až k dezinformacím.
Tím teď neříkám, že je to zrovna tento případ, i když…
• Nazývat válku o Těšínsko drobnou šarvátkou je přinejmenším diskutabilní.
• Sdělení, že Východní Němci to v prvních desetiletích po válce měli nesmírně těžké, ale mohli si za to sami, mi připomíná povrchní argumentaci některých zájmových skupin…
Na žurnalisticko-historickou práci tady dále nacházím příliš mnoho hodnotících adjektiv, až se zamýšlím nad tím, jakou původní představu o textu autor měl a jak k němu přistupoval…
Jako tradičně je odfláklá redakce, namátkou:
• “Začaly po rozhodnutí polské vlády plošně zdražit základní potraviny.”
• “Poslední řady byly demonstrantů ještě půl kilometru daleko u Jiráskova mostu.”
A nakonec nevím, jestli by mladší čtenáře neodradila forma, která mi nejvíc ze všeho připomíná učebnici.
Komiks tvoří jen závěrečnou třetinu knihy (přibližně) a opakuje se v něm všechno, co bylo důkladně probráno v předchozích kapitolách.
Autoři se několikrát hájili tím, že problematika listopadových událostí je složitější, a proto jí bylo nutné věnovat celistvý text… Komiks je pak ale tím pádem nadbytečný a působí jen jako reklamní tahák.
Tak jsem to letos udělala!
Koupila jsem knihu jako dárek pod stromeček a než byla úhledně zabalena, přečetla jsem ji. Vždycky mě fascinovalo, jak kolem mě proplouvají poznámky typu “než jsem jí/mu to dal, tak jsem si to pochopitelně stihl přečíst” a letos jsem se k té plavbě přidala. Dědo, omlouvám se.
Po přečtení mám drobné obavy z přijetí, protože jsem na základě anotace očekávala od Poznámek k dějinám něco malinko jiného - tohle je totiž celkem ostrá jízda.
Soubor drobných črt je literární prvotinou Jiřího Padevěta. V reálném historickém prostředí se odehrávají (tak trochu) konspirační příběhy - některé naprosto uvěřitelné, výstižné a mrazivé, jiné fantasticky ulítlé, že vám až vykouzlí úsměv (nebo posměch?) na rtech.
Někdy bezpochyby poznáte, jaké historické události se text týká, jindy je zapotřebí vysvětlení z Poznámky na konci, ale téměř vždy vás bude zajímat, jak moc pravdivá či smyšlená ta povídačka je. Opáčko hodin dějepisu budiž přidanou hodnotou.
Tohle bylo velké mrzení.
Nebavilo mě to, příběh mi přišel šíleně šablonovitý - až mám pocit, že kdybych z těch 360 stránek 200 vynechala, dostala bych stejnou knihu.
Celý počin vnímám jako prvoplánovou ždímačku emocí, kde ovšem ty emoce nejsou ani pořádně zpracovány a celé to klouže po povrchu - ztratí se dítě, v důsledku té ztráty se rozpadne rodina, v pátrání nečekaně selhává systém a řešení přinese po dlouhých dvanácti letech houževnatá novinářka.
Navíc to ani není dobře napsané, i když nevím - možná jsou ty šroubované, umělé věty dílem překladu.
Potvrdila jsem si, že na tyhle rodinné ságy nejsem - a to ani tehdy, když se v nich objevují barvité postavy, vymazlené metafory a na pozadí probíhají velké dějiny 20. století. Strašně ráda bych řekla něco jiného, ale nebavilo…
Začetla jsem se snadno, v postavách se orientovala, i ten magický realismus byl dávkován snesitelně…ale prostě ne. Not my cup of tea.
