Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilObľúbené literárne žánre
Obľúbení autori
Moje srdcovky
Moje aktivity
Jako u spousty jiných knih založených na internetové předloze mám zase pocit, že je ten hype okolo způsoben pouze výběrem kontroverzního námětu a nebylo s ním vůbec potřeba opouštět online prostor. Přišlo mi, že si autorka neuměla definovat jasný cíl a nedokázala se rozhodnout, zda chce knihou dělat feministickou osvětu, bořit sexuální tabu či být strašně vtipná Ze začátku je veden exkurz do odbornosti, až mi to připomínalo Bibli vagíny. (Mimochodem, právě tu bych doporučila, pokud vás zajímají nepovrchní, hutné informace.) Někdy se objevilo téma i tam, kde byste žádné nečekali, nakonec mi ale nejvíc vadila právě ta rádoby vtipnost. Autorka zřejmě chtěla za každou cenu dokázat, jak strašně je nad věcí, tlačila tam na sílu všemožné bonmoty, ale já prostě nechci číst zbytečné věty o ničem, v nichž se schizofrenně točí v kruhu: Tohle nezkoušejte - kecám, jasně že to zkuste - ne, snad jste pochopili srandu, určitě nic podobného nedělejte! Já vám nevím, no Život vám tohle čtení asi nezmění, nejsem si jistá ani zvýšením sexuálního sebevědomí, ale pokud jste dosud netušili, že základem všeho je komunikace, mohlo by to zafungovat.
New York, jedna osudová láska, dva odlišné světy. Ona je Židovka, on Arab.
Zní to přesně jako kniha, která by (nejen mě) měla bavit.
Jenže nebavila.
Sice jsem stále nedospěla, rozuměj knihu neodložila, ale dočetla jsem ji “úkolem” a vyloženě na sílu.
Někdy po první třetině už se v podstatě opakovalo stále to samé, čímž vůbec nechci bagatelizovat rozdíl těch dvou kultur a jejich historického nepřátelství, jen si myslím, že je to každý vnímavý čtenář schopen vstřebat i z kratšího rozsahu. To neustálé fňukání a popisování téhož bylo ubíjející.
Díky nápadně nenápadné návnadě v textu se navíc konec dozvíte asi 100 stran předem a začnete uvažovat o významu věnování na začátku knihy. Dá se vyložit jako známé, otřepané heslo “podle skutečných událostí”? Skoro se obávám, že ano.
A co je vůbec nejhorší, tak v knize, která má být celá o hluboké lásce, tu lásku nějak postrádám. V textu je nesčetněkrát zmíněno, jak se ti dva milují a jsou pro sebe jako stvoření, ale proč tomu tak je, to mi nějak uniklo.
Minimálně ve mně ale příběh podnítil zájem o izraelsko-palestinský konflikt. A to se taky počítá.
Přitažlivost planety Krypton mě minula přibližně o jednu galaxii.
Velmi brzy jsem pochopila, že jsem generačně jinde. I když - já vlastně nevím, na kterou generaci tenhle román cílí. Příběhem a myšlenkami je to pro puberťáky, hlavou mi několikrát probleskl odkaz Lenky Lanczové. Jen pro dnešní puberťáky může být matoucím prvkem prostředí xchatu, které je jim vzdálené asi jako slečně Marplové poklidný důchod.
(Mimochodem - Lenka Lanczová kdysi motiv xchatu v jednom ze svých románů také použila.)
Nedařilo se mi ani naladit na vlnu nostalgie, protože Mádlovu psaní chybí lehkost a nadhled.
Úplně nejvíc mi to připomínalo školní slohovky, ve kterých se student snaží učitelku ohromit množstvím použitých adjektiv, přirovnání a knižních obratů.
Jazykovou úroveň pak dokonale vystihuje perla “předklonit se dopředu”.
•
Já vám nevím. Všude se opěvují vážná témata, která Mádl v románu otevřel, ale opravdu je tohle všechno, co v literatuře hledáme? Stačí nám tak málo?
Mně ne.
Bohužel/bohudík si doplňte dle libosti.
Vždy velmi kvituju, když se někdo snaží (dětem) historii přiblížit populární formou, na druhou stranu je to dost nebezpečná hra, která může sklouznout až k dezinformacím.
Tím teď neříkám, že je to zrovna tento případ, i když…
• Nazývat válku o Těšínsko drobnou šarvátkou je přinejmenším diskutabilní.
• Sdělení, že Východní Němci to v prvních desetiletích po válce měli nesmírně těžké, ale mohli si za to sami, mi připomíná povrchní argumentaci některých zájmových skupin…
Na žurnalisticko-historickou práci tady dále nacházím příliš mnoho hodnotících adjektiv, až se zamýšlím nad tím, jakou původní představu o textu autor měl a jak k němu přistupoval…
Jako tradičně je odfláklá redakce, namátkou:
• “Začaly po rozhodnutí polské vlády plošně zdražit základní potraviny.”
• “Poslední řady byly demonstrantů ještě půl kilometru daleko u Jiráskova mostu.”
A nakonec nevím, jestli by mladší čtenáře neodradila forma, která mi nejvíc ze všeho připomíná učebnici.
Komiks tvoří jen závěrečnou třetinu knihy (přibližně) a opakuje se v něm všechno, co bylo důkladně probráno v předchozích kapitolách.
Autoři se několikrát hájili tím, že problematika listopadových událostí je složitější, a proto jí bylo nutné věnovat celistvý text… Komiks je pak ale tím pádem nadbytečný a působí jen jako reklamní tahák.
Tak jsem to letos udělala!
Koupila jsem knihu jako dárek pod stromeček a než byla úhledně zabalena, přečetla jsem ji. Vždycky mě fascinovalo, jak kolem mě proplouvají poznámky typu “než jsem jí/mu to dal, tak jsem si to pochopitelně stihl přečíst” a letos jsem se k té plavbě přidala. Dědo, omlouvám se.
Po přečtení mám drobné obavy z přijetí, protože jsem na základě anotace očekávala od Poznámek k dějinám něco malinko jiného - tohle je totiž celkem ostrá jízda.
Soubor drobných črt je literární prvotinou Jiřího Padevěta. V reálném historickém prostředí se odehrávají (tak trochu) konspirační příběhy - některé naprosto uvěřitelné, výstižné a mrazivé, jiné fantasticky ulítlé, že vám až vykouzlí úsměv (nebo posměch?) na rtech.
Někdy bezpochyby poznáte, jaké historické události se text týká, jindy je zapotřebí vysvětlení z Poznámky na konci, ale téměř vždy vás bude zajímat, jak moc pravdivá či smyšlená ta povídačka je. Opáčko hodin dějepisu budiž přidanou hodnotou.
Tohle bylo velké mrzení.
Nebavilo mě to, příběh mi přišel šíleně šablonovitý - až mám pocit, že kdybych z těch 360 stránek 200 vynechala, dostala bych stejnou knihu.
Celý počin vnímám jako prvoplánovou ždímačku emocí, kde ovšem ty emoce nejsou ani pořádně zpracovány a celé to klouže po povrchu - ztratí se dítě, v důsledku té ztráty se rozpadne rodina, v pátrání nečekaně selhává systém a řešení přinese po dlouhých dvanácti letech houževnatá novinářka.
Navíc to ani není dobře napsané, i když nevím - možná jsou ty šroubované, umělé věty dílem překladu.
Potvrdila jsem si, že na tyhle rodinné ságy nejsem - a to ani tehdy, když se v nich objevují barvité postavy, vymazlené metafory a na pozadí probíhají velké dějiny 20. století. Strašně ráda bych řekla něco jiného, ale nebavilo…
Začetla jsem se snadno, v postavách se orientovala, i ten magický realismus byl dávkován snesitelně…ale prostě ne. Not my cup of tea.
Tohle je velmi aktuální kniha, nad jejímiž tématy by se každý měl (umět) zamyslet.
Historii zasazuje Timothy Snyder do kontextu dnešní doby ve stručných, jasně formulovaných myšlenkách. Je děsivé, co všechno dokázal předpovědět.
•
Možná vás budou prudit vyloženě americké kapitoly, napsané tak, aby je i (pod)průměrně uvažující voliči Trumpa pochopili, nicméně jich není tolik a k dokreslení současného stavu světové politiky jsou důležité.
Nejkrásnější a nejbolestivější vyznání.
Krutá a nesmlouvavá obžaloba.
Ryzí literatura.
Zamilovala jsem se od první stránky, od první věty.
Já jako vůbec nechápu, kde se vyrojila ta vlna negativních recenzí a co od knížky tihle čitatelé čekali…
Za mě je to příručka psaná s lehkostí a nadhledem, navíc perfektně strukturovaná, začátečníkovi servírující vše v logické návaznosti a pokročilým umožňující přeskakovat, aniž by to narušilo systém, přičemž je i dynamika zachována.
Známá a jasná fakta se dávají do souvislostí - není tady nic objevného, ale právě ty souvislosti jsou přidanou hodnotou.
Prosím vás a úplně nejvíc boží je to, kolikrát je v knížce uvedeno slovo “zhlédnout” v různých časech a prostě správně… Jestli jsem někdy chrochtala nahlas blahem, tak teď. :D
Kéž si to přečtou všichni a zapamatují si správné užívání toho krásného slovesa.
•
Jo a ještě jedna perlička ze str. 219 - #summerfan aneb když místo zábavy myslíte na fanoušky. :)))
