Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilObľúbené literárne žánre
Obľúbení autori
Moje srdcovky
Moje aktivity
Vždy velmi kvituju, když se někdo snaží (dětem) historii přiblížit populární formou, na druhou stranu je to dost nebezpečná hra, která může sklouznout až k dezinformacím.
Tím teď neříkám, že je to zrovna tento případ, i když…
• Nazývat válku o Těšínsko drobnou šarvátkou je přinejmenším diskutabilní.
• Sdělení, že Východní Němci to v prvních desetiletích po válce měli nesmírně těžké, ale mohli si za to sami, mi připomíná povrchní argumentaci některých zájmových skupin…
Na žurnalisticko-historickou práci tady dále nacházím příliš mnoho hodnotících adjektiv, až se zamýšlím nad tím, jakou původní představu o textu autor měl a jak k němu přistupoval…
Jako tradičně je odfláklá redakce, namátkou:
• “Začaly po rozhodnutí polské vlády plošně zdražit základní potraviny.”
• “Poslední řady byly demonstrantů ještě půl kilometru daleko u Jiráskova mostu.”
A nakonec nevím, jestli by mladší čtenáře neodradila forma, která mi nejvíc ze všeho připomíná učebnici.
Komiks tvoří jen závěrečnou třetinu knihy (přibližně) a opakuje se v něm všechno, co bylo důkladně probráno v předchozích kapitolách.
Autoři se několikrát hájili tím, že problematika listopadových událostí je složitější, a proto jí bylo nutné věnovat celistvý text… Komiks je pak ale tím pádem nadbytečný a působí jen jako reklamní tahák.
Tak jsem to letos udělala!
Koupila jsem knihu jako dárek pod stromeček a než byla úhledně zabalena, přečetla jsem ji. Vždycky mě fascinovalo, jak kolem mě proplouvají poznámky typu “než jsem jí/mu to dal, tak jsem si to pochopitelně stihl přečíst” a letos jsem se k té plavbě přidala. Dědo, omlouvám se.
Po přečtení mám drobné obavy z přijetí, protože jsem na základě anotace očekávala od Poznámek k dějinám něco malinko jiného - tohle je totiž celkem ostrá jízda.
Soubor drobných črt je literární prvotinou Jiřího Padevěta. V reálném historickém prostředí se odehrávají (tak trochu) konspirační příběhy - některé naprosto uvěřitelné, výstižné a mrazivé, jiné fantasticky ulítlé, že vám až vykouzlí úsměv (nebo posměch?) na rtech.
Někdy bezpochyby poznáte, jaké historické události se text týká, jindy je zapotřebí vysvětlení z Poznámky na konci, ale téměř vždy vás bude zajímat, jak moc pravdivá či smyšlená ta povídačka je. Opáčko hodin dějepisu budiž přidanou hodnotou.
Tohle bylo velké mrzení.
Nebavilo mě to, příběh mi přišel šíleně šablonovitý - až mám pocit, že kdybych z těch 360 stránek 200 vynechala, dostala bych stejnou knihu.
Celý počin vnímám jako prvoplánovou ždímačku emocí, kde ovšem ty emoce nejsou ani pořádně zpracovány a celé to klouže po povrchu - ztratí se dítě, v důsledku té ztráty se rozpadne rodina, v pátrání nečekaně selhává systém a řešení přinese po dlouhých dvanácti letech houževnatá novinářka.
Navíc to ani není dobře napsané, i když nevím - možná jsou ty šroubované, umělé věty dílem překladu.
Potvrdila jsem si, že na tyhle rodinné ságy nejsem - a to ani tehdy, když se v nich objevují barvité postavy, vymazlené metafory a na pozadí probíhají velké dějiny 20. století. Strašně ráda bych řekla něco jiného, ale nebavilo…
Začetla jsem se snadno, v postavách se orientovala, i ten magický realismus byl dávkován snesitelně…ale prostě ne. Not my cup of tea.
Tohle je velmi aktuální kniha, nad jejímiž tématy by se každý měl (umět) zamyslet.
Historii zasazuje Timothy Snyder do kontextu dnešní doby ve stručných, jasně formulovaných myšlenkách. Je děsivé, co všechno dokázal předpovědět.
•
Možná vás budou prudit vyloženě americké kapitoly, napsané tak, aby je i (pod)průměrně uvažující voliči Trumpa pochopili, nicméně jich není tolik a k dokreslení současného stavu světové politiky jsou důležité.
Nejkrásnější a nejbolestivější vyznání.
Krutá a nesmlouvavá obžaloba.
Ryzí literatura.
Zamilovala jsem se od první stránky, od první věty.
Já jako vůbec nechápu, kde se vyrojila ta vlna negativních recenzí a co od knížky tihle čitatelé čekali…
Za mě je to příručka psaná s lehkostí a nadhledem, navíc perfektně strukturovaná, začátečníkovi servírující vše v logické návaznosti a pokročilým umožňující přeskakovat, aniž by to narušilo systém, přičemž je i dynamika zachována.
Známá a jasná fakta se dávají do souvislostí - není tady nic objevného, ale právě ty souvislosti jsou přidanou hodnotou.
Prosím vás a úplně nejvíc boží je to, kolikrát je v knížce uvedeno slovo “zhlédnout” v různých časech a prostě správně… Jestli jsem někdy chrochtala nahlas blahem, tak teď. :D
Kéž si to přečtou všichni a zapamatují si správné užívání toho krásného slovesa.
•
Jo a ještě jedna perlička ze str. 219 - #summerfan aneb když místo zábavy myslíte na fanoušky. :)))
Psát na web o přečtení knížky Děti nade vše je jako pozvat alergika na rande do botanické zahrady v sezóně květu…,
zrovna tohle bych ale tak moc chtěla, aby na té síti uvízlo, že se toho paradoxu dopustím.
Nevím, kde se vzalo to označení “thrillerově laděný román”.
Asi že “detektivně laděný” nezní dostatečně moderně.
Každopádně to Delphine navlékla ukázkově a pod zástěrku únosu a vyšetřování nahustila tak naléhavou a aktuální sociální sondu, že jsem místy přestávala pod tíhou té reálné absurdity dýchat.
Tohle fakt stojí za přečtení.
Slibuju, že nasbíráte spoustu námětů k přemýšlení.
Tohle je mimořádná kniha.
Hutná, promyšlená a mrazivě reálná.
Za každým fantazijním prvkem je ukrytá metafora, která odkazuje k dříve prožitému a (bohužel) znovu možnému.
Autorka prostřednictvím příběhu působí na čtenářovu realitu a využívá tak síly, kterou literatura má.
“Tam, kde se pálí knihy, dojde nakonec také na pálení lidí.”
<>
Znáte ten pocit, když je knížka výborně napsaná, má fantastickou atmosféru, ale přesto vás nechytne tak, jak by měla?
Tak přesně to se mi stalo s Dcerou sněhu.
Je to taková vyprávěnka s pohádkovými prvky, notně připomínající Knihu džunglí (jen s rozdílným podnebí)…, krásná, podmanivá…, ale sedla mi asi tak, jako když chci poslouchat Depeche Mode a místo nich se z rádia ozve Nick Cave.
