Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilObľúbené literárne žánre
Obľúbení autori
Moje srdcovky
Moje aktivity
Jestli jste Jonáše Zbořila neznali jako autora poezie, teď už jste o něm nejspíše slyšeli. Jeho prozaická prvotina Flora vzala Instagram útokem. Nadšenými reakcemi nešetřili ani čtenáři na které dost dám, takže jsem ji nemohla vynechat ani já. A musím říct, že tahle kniha si všechnu chválu opravdu zaslouží.
Flora vypráví příběh bezdětného páru, který na procházce najde zvláštní bytost. Jakousi podivnou směsici odpadu a života, která se zrodila ze Stepi zakázané zóny, kde se hromadí to, co město vyprodukovalo a už s tím nechce mít nic společného. Pojmenují ji Flora a rozhodnou se ji přijmout jako svou vlastní. Jenže co začíná jako zázrak, se postupně mění v temnou připomínku toho, co znamená překračovat hranice přírody.
Flora spojuje enviromentální témata s archetypálními příběhy o tom, jak se mohou snadno zvrtnout zásahy do přirozeného řádu věcí. Zbořilovo psaní je nádherně lyrické. Krátké a rytmické věty skvěle budují atmosféru. Tajemnou, zneklidňující a místy až hororovou. Autor nechává čtenářům spoustu prostoru pro vlastní interpretace, a úsporný text často pracuje jen s náznaky. Kniha je ale i tak velmi čtenářsky přístupná, čtivá a nezanechává pocit nedotaženosti.
Kdybych měla sestavit seznam nejlepších knih roku 2024, Flora by na něm rozhodně nechyběla. Pro mě mimořádný čtenářský zážitek a jasných 5 hvězdiček. Pokud hledáte knihu, která vás zasáhne a přinutí přemýšlet, Flora je přesně to, co potřebujete.
Sestry Blueovy to nikdy neměly lehký. Táta alkoholik, máma tak trochu nepřítomná a tak se brzy rozlétly z rodného hnízda do všech koutů světa, aby si zařídily život po svým. Jenže pak jedna z nich umře. A nic už nebude jako dřív.
Coco Mellors se tedy opět zaměřuje na vztahy ale místo milenecké lásky zkoumá lásku sesterskou. Jak stojí na přebalu: „Sestra není kamarádka, patříte k sobě od samého začátku…“. To ale neznamená, že je to vztah bez hádek a napětí. Povahové rozdíly, nevyřčená tajemství a bolest z minulosti podrobí i tyto zdánlivě nezlomné vazby zatěžkávací zkoušce.
Příběhem procházíme na střídačku z perspektivy tří (zbývajících) sester, a máme tak možnost minulost i přítomnost zkoumat z různých úhlů. To se mi moc líbilo. Autorka ukazuje, jak naše povahové rysy a zkušenosti filtrují realitu - něco zdůrazní, něco zamlčí, a tak si i stejnou událost každý prožijeme po svém.
Ač mi nebyly všechny sestry stejně sympatické, moc oceňuju, že se autorce podařilo zhmotnit tři jedinečné, mnohovrstevnaté charaktery. Narozdíl od “Ahoj krásko” jsem tu neměla pocit, že autorka karikuje literární archetypy. Některé scény byly až bolestně opravdové (například Averyn rozhovor s matkou pro mě byl asi nejsilnější částí knihy).
Konec, který nás posunul deset let do budoucnosti, považuju trochu za zbytečný. I tak jsem ale Sestry Blueovy zavírala s dobrým pocitem. Je to román o rodinných vazbách i sebeobjevování, o tom, že některé životní cesty si musíme vyšlapat vlastními silami, ale občas je fajn kráčet ruku v ruce. Bylo to moc příjemný.
A já se moc těším, až Coco Mellors napíše něco dalšího.
Příběh sleduje Malodota, který po banální dopravní nehodě skončí v podivném odvykacím centru. Tam se musí naučit opustit svůj dosavadní život. Centrum připomíná rehabilitační kliniku s terapiemi, skupinovými diskusemi a dokonce výlety, třeba návštěvu těla dívky v kómatu. On i ostatní “závislí” mají své vlastní důvody, proč se drží života, a někteří se dokonce vracejí zpět, jen aby prožili totéž znovu.
Kniha mě zaujala svižným tempem a kombinací černého humoru s filozofickými otázkami. Objevují se zde náznaky Sartrovy a Nietzscheho filozofie, zejména otázka, zda bychom chtěli prožít svůj život znovu se všemi radostmi i bolestmi. Přesto mám pocit, že tato témata mohla být rozpracována hlouběji.
Mít a být nabízí silný koncept a originální metaforu připoutanosti k životu. Postupně se ale vytrácí novost a některé motivy se opakují. I tak si myslím, že stojí za přečtení, už jen kvůli zajímavému pohledu na to, co nás drží při životě a co je pro nás skutečně důležité.
O Jedináčkovi je pro mě těžký něco psát. Přiznám se, že mě dlouho žádná kniha tak moc nerozložila. Taky jsem si objevila téma, u kterýho bych do budoucna ocenila Trigger Warning - cílilo to tak blízko mým strachům, že jsem byla chvílemi paralyzovaná a nevěděla jsem, jestli to zvládnu dočíst.
Je mi třicet, jednou bych chtěla děti a rizika spojený s těhotenstvím jsou pro mě momentálně dost tíživý téma. Ne proto, že bych se s nimi potýkala, ale už jen samotná představa že bych MOHLA ve mně budí větší hrůzu než jsem si dokázala přiznat. A tahle knížka je přesně o tom. Ukazuje, že být matkou neznamená jen krásný zdravý miminka a přívaly mateřský lásky, ale že to taky mohou být momenty největší hrůzy a bezmoci.
Do toho všeho je to fakt skvěle napsaný. Autorka vyhmátla snad ty nejděsivější možný podoby mateřství a předkládá je způsobem kterej je uvěřitelnej a hrozně bolavej. Vím, že v tý vší hrůze byly i záblesky naděje, že to nebylo všechno černý, ale já tam tu naději vlastně nedokázala vnímat.
Doporučila bych Jedináčka ke čtení? Asi jo. Je to intenzivní, skvěle napsanej román plnej hlubokejch myšlenek a silných pasáží. Ale jestli je pro vás momentálně těhotenství citlivý téma, nechte to ležet a vemte to do ruky až s tímhle budete srovnaný. Fakt. Pokud si teda nechcete dát expoziční terapii. To pak jo.
Na tuhle knížku jsem narazila díky holkám ze Zeleného světla a pořídila si ji v kouzelném knihkupectví v Edinburghu. Toxická hlavní hrdinka, patologické vztahy a sarkastická kritika společnosti zněly jako báječný mix.
Do knihy jsem se pořádně začetla až teď a rozhodně stála za to. Hlavní hrdinka, obsesivní stalkerka, udělala výraznou tečku za mým čtenářským rokem 2024.
V krátkých kapitolách sledujeme její nevyrovnaný vztah s „mužem, se kterým chce být“ a její obsesivní sledování internetových stop jeho další milenky „ženy, kterou jsem posedlá“. Absence jmen u hlavních postav umožňuje dosadit si na jejich místo prakticky kohokoli. A věřím, že i spousta z vás v „ženě, kterou jsem posedlá“, uvidí známé instagramové influencerky.
Zajímavý pro mě bylo, že i když obecně je obsesivní chování hlavní hrdinky krajně nesympatické, s některými jejími postřehy prostě nešlo nesouhlasit. Kritika idealizace instagramových osobností je trefná. Jak být sám sebou ve světě, který vybízí ke kopírování? Jak najít vlastní cestu, když online svět diktuje, co je „správné“?
Téma toxických vztahů a závislosti je taky zpracované bravurně. Vypravěčka komentuje něco, čeho je sama součástí, a ani momenty sebereflexe ji nevymaňují z kruhu destruktivního chování. Občas jsem se s ní ztotožňovala - a nebylo to příjemný. Jestli je jednou z funkcí literatury nastavovat zrcadlo, tady se to povedlo na výbornou.
Trochu mi chyběla katarze hrdinka zůstává zaseknutá ve stejných vzorcích, v jakých jsme ji potkali. Ale takhle to je nakonec možná pravdivější. Někdy prozření prostě nepřichází.
Pokud vám nevadí čtení v angličtině, zkuste to. Je to jiný, je to intenzivní, a i když vás kniha třeba nenadchne (líbivá zrovna není), díky krátkým kapitolám ji přelouskáte raz dva.
Kniha Mít svý jistý nekompromisně otvírá otázky třídních rozdílů. Resi, autorčino alter ego, má vzdělání, kulturní přehled a spoustu kapitálu ale ne toho finančního. S manželem, čtyřmi dětmi a kariérou v umění sleduje, jak se její přátelé ze školy posouvají do bohatých čtvrtí a na drahé dovolené, zatímco ona řeší, jak pořídit dítěti vytoužený značkový batoh.
Autorka drsně a sarkasticky upozorňuje, že rovnost je často iluze nůžky mezi třídami se s věkem nekompromisně rozevírají. A přátelé, kteří si dřív hráli na rovnostářské debaty, najednou nevědí, jak zpracovat její kritiku.
Bylo to osvěžující, zábavný čtení. O tom, jak je jednodušší někomu říct “můžeš si za to sama, seš lama”, než se zamyslet nad tím, jestli sociální rozdíly přeci jen nejsou výsledkem třídní nespravedlnosti. Málo co lidi štve víc, než když jim naznačíte, že za jejich pohodlnej život může možná částečně i dobrej základ a ne jen jejich osobní píle a úsilí. Zkuste si někdy zapnout Twitter, tam je to vidět se vší parádou.
Občas jsem si u čtení říkala, že autorka je možná fakt negativní až moc, a že s něčím se přeci jen hnout dá. Ale jsem vlastně přesně ten typ, kterej kritizuje - nadšená studentka humanitních věd, co nakonec zvolila dobrou kariéru a osobní pohodlí před svými vlastními ideály. Protože mohla, protože rodiče tu vždycky byli, protože dítě z rodiny vysokoškoláků má statisticky větší pravděpodobnost dosáhnout titulu a společenskýho uznání.
Ale není to jen o třídních rozdílech. Je to taky o smyslu umění, hloubce přátelství a upřímnosti mezilidských vztahů. O tom, co si radši neříkáme, abychom si vzájemně nešlápli na kuří oko. O tom, že mít děti je krásný a zároveň náročný. O paradoxu věty “jsi dobrá, jak to zvládáš”, která může být odsudek vaší blbosti (jsi lama!) schovaný za kompliment.
Sem tam mě to štvalo, ne se vším jsem souhlasila, ale celkově o bylo dost zajímavý a zábavný čtení který mě přimělo přemýšlet. Moc doporučuju!
Někdy se mi stane, že mě knížka chytí už prvním odstavcem a Kde číhá vlk od izraelské spisovatelky Ajelet Gundar-Gošen byl přesně ten případ. Slibuje příběh matky, která se vyrovnává s tím, že její syn je podezřelý z vraždy. Nakonec ale nabízí mnohem víc.
Kniha otevírá téma antisemitismu a toho, co znamená být židem v dnešním světě. Zkoumá zkušenost emigrace jaké to je odejít na druhý konec světa a být cizincem jak ve své nové, tak i původní zemi.
Nejvýrazněji ale knihou rezonuje téma mateřství, které se v knize pojí s neustálými obavami, vytyčováním hranic a hledáním cesty k vzájemné blízkosti. Navic tu ve vzduchu visí hrozivá otázka, jestli vlastně můžeme někoho opravdu poznat. I když je to vlastní dítě, které jsme provázeli od prvních krůčků.
Napětí postupně graduje, otazníky se množí a ne na všechny dostaneme odpovědi. Přiznám se, že závěrečný zvrat jsem odhalila už někdy v polovině a musím říct, že mě pak dost iritovalo “proč to nikdo nevidí”. Ale i přes to knihu doporučuju. Je výborně napsaná, komplexní a nutí k zamyšlení.
Tituba mě nalákala na téma čarodějnických procesů, ale její skutečný záběr je mnohem širší. Kromě honu na čarodějnice zachycuje hrůzy kolonialismu a ukazuje, jak „bílí páni“ zacházeli s černými otroky jako se zbožím bez vlastní hodnoty. Dotýká se také nerovnoprávnosti mezi muži a ženami, která má dopady bez ohledu na barvu pleti. A pak je tu téma strachu z neznámého a toho, jak snadno dokáže zatemnit lidskou mysl.
Hlavním tahákem je silná hlavní hrdinka, která jakoby příběh vyprávěla přímo čtenáři. Občas naznačí, co teprve přijde, občas nás nechá nahlédnout do svého prožívání. Čtení je pohlcující, ale zároveň drsné. Tituba nemá snadný život už okamžik jejího početí byl traumatizující, a během knihy se často setkáváme s grafickými popisy násilí, sexuálního i nesexuálního.
Přiznám se, že v některých částech příběhu bych se klidně zdržela déle. Chtěla bych víc poznat další postavy nebo získat historické detaily. Ale tohle není historická kniha je to příběh jednoho života. Autorka nechává Titubu promlouvat za utlačované, za ty, jejichž hlasy byly umlčeny. Také odhaluje různé podoby tmářství a jeho nebezpečí. A už proto stojí za to ji číst.
Jsem fanynkou kapely Zvíře jménem Podzim, takže jsem byla velmi zvědavá na knihu Jakuba Königa. A musím říct, že mě příjemně překvapila!
Vřeteno je poetická fantasy zasazená do světa, kde lidstvo po naznačené katastrofě žije v neobvyklém uspořádání kolem Propasti. Třídní systém je jasně vymezený - čím vyšší třída, tím blíže k vrcholu Propasti a ke Slunci obyvatelé žijí. Od první stránky se na čtenáře valí informace o světě a jeho uspořádání, ale překvapivě jsem neměla problém se zorientovat a nepřipadala jsem si zahlcená pojmy nebo společensko-historickými reáliemi (dívám se na tebe, Mycelium!).
Společně s hlavním hrdinou postupně odkrýváme tajemství světa v Propasti a vydáváme se na dobrodružnou cestu napříč různými úrovněmi společnosti. Do děje občas vstupuje Matka Propast, starodávná síla ovládající životy lidí, svých “dětí”. Tyto úryvky z pohledu Propasti na mě působily nejzajímavěji a velmi mě oslovily. Jazyk knihy je obecně hodně poetický a odráží autorovu hudební tvorbu. Pokud máte jeho hudbu rádi stejně jako já, budete si užívat i jazykové obraty v knize.
Proč tedy jen tři hvězdičky? Poslední část knihy byla na můj vkus příliš psychedelická. Při čtení jsem se chvílemi cítila jako na tripu, což samo o sobě není špatné, ale konec mi kvůli tomu unikl a knihu jsem dočetla zmatená a rozčarovaná.
Jo, a taky je tam spousta honění ptáka. Na můj vkus možná až moc. Což teda taky říká, že i přes mladé hlavní hrdiny je tahle knížka spíš pro odrostlejší čtenáře
Mám v srdci “soft spot” pro české autory, protože věřím, že podpora domácí literatury je důležitá. Navíc mě baví čtení příběhů zasazených do známých reálií. Tato kniha se navíc odehrává v jihočeském Borkově, takže se hrdinka pohybuje v místech, která důvěrně znám - dvojitá výhoda!
Nicméně...
“Přechodné období” působí dojmem, že autorka se snažila napsat dvě různé knihy najednou. Jedna část se věnuje detektivní zápletce kolem otráveného orla mořského, zatímco druhá se soustředí na emocionální život hlavní hrdinky, která se po tragických událostech snaží znovu najít pevnou půdu pod nohama (a možná i novou lásku).
Emocionální část mě bavila o něco víc. Vlastně to byla taková detektivka sama o sobě, protože kolem hlavní hrdinky se hned od začátku vynořuje mnoho otázek. Co se jí vlastně stalo? Proč ve třiatřiceti bydlí u babičky? Kde bere peníze, když nepracuje? Odpovědi se postupně dozvídáme díky milostnému příběhu, který nakonec v knize hraje větší roli než zápletka s orlem. Hrdinka se potýká s třecími plochami ve vznikajícím vztahu, které nicméně nejsou způsobeny vnějšími okolnostmi, ale jejím iracionálním chováním. Někdy reaguje na svůj věk až překvapivě přehnaně, přitom v jejím vnitřním světě nenacházíme pro tyto reakce jasné vysvětlení. Jako by to bylo jen takové “drama pro drama”.
Zápletka s orlem naopak probíhá spíše na okraji, aniž by byl do ní kdokoli nějak zvlášť zainvestován. Já taky nebyla. Mám pocit, že dokonce ani samotnou autorku nakonec nezajímalo, kdo orla otrávil a proč. Rozuzlení sice dostaneme, ale pro hlavní události příběhu nemá žádný zásadní význam a nikdo se příliš nezajímá o motivaci pachatele.
Nemyslím si, že to byla špatná kniha, ale rozhodně je na čem stavět. Pokud by se příběh neodehrával v jižních Čechách, dal bych jí nakonec jen dvě hvězdičky.
