Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilObľúbené literárne žánre
Obľúbení autori
Moje srdcovky
Moje aktivity
Kniha popisuje příběh Jakuba Szely, vůdce selskýho povstání v Haliči v roce 1846. Že jste o něm neslyšeli? Není divu, mlčí o něm totiž jak naše učebnice dějepisu, tak česká Wikipedie (a to už je co říct).
Zní to teď asi jako historickej román, ale tomu se Báje o hadím srdci ani neblíží. Vlastně po jejich dočtení znám polské povstání pořád jen v hrubých obrysech. Co nám Radek Rak předkládá se mi hrozně těžko definuje, ale zkusím to.
Archetypální cesta hrdiny reflektovaná skrze silnou vrstvu slovanské mytologie? Ne. To zní jako nesrozumitelná intelektuální onanie, a tak to rozhodně není.
Kombinace fantasy a magického realismu vystavěná na reálných historických kulisách? To je možná trochu blíž, ale zní to trochu genericky a neodráží to dostatečně neuvěřitelnou kulturní blízkost popsaných mýtů, jejich bohatost a barevnost.
Je to ukázka toho, jak ústní tradice vyprávění nabaluje na historická fakta mýty a legendy tak, že není možný poznat kde jedno končí a druhý začíná? To nepochybně, i my máme postavy o kterých se traduje víc mýtů než reálných historických záznamů.
Co můžu ale říct úplně přesně je, že je to mimořádná kniha, která je taky mimořádně napsaná. Jazykově vybroušená. Barevná. A našemu kulturnímu kontextu hluboce blízká.
A ta hra s textem! S tónem, stylem řeči, onikáním. Dokonce i s vývojem pojmenování jednotlivých osob. Smekám všechy klobouky co mám před Michaelou Benešovou, která to dokázala všechno přeložit a zprostředkovat i pro českého čtenáře.
Jako… není to jednoduchej text a občas jsem se v jeho hutnosti ztrácela. Nepřečtete to za dva večery. Ale nejen řemeslně je to ohromně hodnotný dílo. Dlouho jsem nečetla nic tak hutnýho, propracovanýho a zároveň literárně dobrýho.
Přiznám se, že po knížce Lover/Fighter bych asi nesáhla, kdyby lidi nepsali, že jim připomínala Palahniuka. Rovnou na začátek bych chtěla říct, že tohle přirovnání mi přijde trochu přepálený. Je to sice vulgární, násilný a dost ujetý, což může vyvolávat podobnej vajb, oproti Palahniukovi je ale děj podstatně fragmentálnější a celek mi ani zdaleka nepřišel tolik vypointovanej.
Při hodnocení se mi dere na mysl gestaltistická myšlenka že “Celek je víc než suma částí a celky nelze vždy vykládat z částí.” To je totiž zároveň nejsilnější stránka a největší slabina týhle knížky.
Lover/Fighter je jazykově svěží slet obrazů, který mi jednotlivě přišly často neskutečně chytrý. Mám tam poznačenou hromadu super citátů a pasáží. Jako celek to ale nedrží tak docela pohromadě, skáče to od obrazu k obrazu a po dočtení jsem usilovně lovila pointu (a nevylovila ji).
Na druhý straně je to svěží, drzý, čtivý, neotřelý, a Hamplová je bez debat spisovatelskej talent. Číst tuhle knížku je literární odraz toho “něco si šlehnout” a strašně oceňuju, že se v českých knižních vodách objevilo něco takhle jinýho.
Dočetla jsem to za dva dny a fakt jsem si to užila. Kvůli nedotaženosti dávám 3,5 hvězdičky, ale jakmile Hamplová napíše něco dalšího (a já fakt doufám, že napíše), jdu si pro to!
V záplavě knižních novinek je hrozně těžký dostat se ke knihám, který mi mám na poličkách už nějakou dobu. A když říkám “nějakou dobu”, myslím tím v některých případech roky. Teď mi ale při balení a následném vybalování knihovny prošly rukama všechny - a tak konečně přišla řada na Druhou osobu singuláru, kterou jsem si pořídila někdy roku 2014, ještě za éry svého knižního blogování.
A ještě že tak.
Román sleduje příběh dvou izraelských Arabů. Oba pocházejí z naprosto odlišných světů: “Právník” má úspěšnou advokátní praxi, zatímco Amir je chudý student sociální práce, který jen tak tak vychází. Společné mají ale jedno oběma je přítěží jejich arabský původ. A jak se ukazuje, peníze nezakryjí všechno.
Vzhledem k dnešnímu dění v Izraeli bylo silné ponořit se do příběhu z této oblasti. Navíc z arabské perspektivy, která je Kašuovi vlastní - sám se k totiž k izraelským arabům řadí. Společenské reálie ale nijak nevysvětluje, všechno se dozvídáme mezi řádky, skrze každodenní situace.
Pro mě osobně bylo kromě obecného postavení arabského obyvatelstva hodně intenzivní číst o postavení mužů a žen, a o vnímání hranic nevěry, kdy zdánlivě naprosté banality vedly k silným emočním reakcím.
Oba příběhy se postupně splétají do gradujícího finále. Protagonisté k sobě stojí v protikladu dějově, sociálně i gramaticky, kdy příběh bohatého “Právníka” čteme v er-formě, zaímco chudý Amir si svůj příběh vypráví sám “ich-formou”. Je to symbolické, stejně jako to to, že “právníkovo” jméno se v knize nedozvíme. Skutečně se totiž jedná o muže definovaného svým postavením, o někoho, kdo musí každý svůj životní krok přizpůsobit utvářenému sebeobrazu, který mu v izraelské společnosti zajišťuje alespoň nějaké postavení.
V záplavě knižních novinek je hrozně těžký dostat se ke knihám, který mi mám na poličkách už nějakou dobu. A když říkám “nějakou dobu”, myslím tím v některých případech roky. Teď mi ale při balení a následném vybalování knihovny prošly rukama všechny - a tak konečně přišla řada na Druhou osobu singuláru, kterou jsem si pořídila někdy roku 2014, ještě za éry svého knižního blogování.
A ještě že tak.
Román sleduje příběh dvou izraelských Arabů. Oba pocházejí z naprosto odlišných světů: “Právník” má úspěšnou advokátní praxi, zatímco Amir je chudý student sociální práce, který jen tak tak vychází. Společné mají ale jedno oběma je přítěží jejich arabský původ. A jak se ukazuje, peníze nezakryjí všechno.
Vzhledem k dnešnímu dění v Izraeli bylo silné ponořit se do příběhu z této oblasti. Navíc z arabské perspektivy, která je Kašuovi vlastní - sám se k totiž k izraelským arabům řadí. Společenské reálie ale nijak nevysvětluje, všechno se dozvídáme mezi řádky, skrze každodenní situace.
Pro mě osobně bylo kromě obecného postavení arabského obyvatelstva hodně intenzivní číst o postavení mužů a žen, a o vnímání hranic nevěry, kdy zdánlivě naprosté banality vedly k silným emočním reakcím.
Oba příběhy se postupně splétají do gradujícího finále. Protagonisté k sobě stojí v protikladu dějově, sociálně i gramaticky, kdy příběh bohatého “Právníka” čteme v er-formě, zaímco chudý Amir si svůj příběh vypráví sám “ich-formou”. Je to symbolické, stejně jako to to, že “právníkovo” jméno se v knize nedozvíme. Skutečně se totiž jedná o muže definovaného svým postavením, o někoho, kdo musí každý svůj životní krok přizpůsobit utvářenému sebeobrazu, který mu v izraelské společnosti zajišťuje alespoň nějaké postavení.
Obecně je to zajímavá kniha, obsahově i stylem. Takže jestli je ještě někde k sehnání, neváhejte!
Byt je kniha, kterou obývají dva příběhy, dva různí autoři, dvě perspektivy. Na stránkách sice stojí proti sobě, ale ve skutečnosti se skvěle doplňují. Nabízejí pohled na tutéž situaci očima dvou lidí, a je na nás, kým začneme a komu dáme při vnímání příběhu větší prostor. Zajímavý literární experiment, který (aspoň v mém případě) fungoval naprosto skvěle.
Nemyslím si, že by pořadí čtení zásadně měnilo význam knihy jako celku, ale bezpochyby ovlivňuje, jak vnímáme jednotlivé postavy. Já začala Danielem. A jsem za to moc ráda. Kdybych totiž začala Zuzanou, nejspíš bych Daniela nesnášela. I tak mě trochu vytáčel. Působil na mě jako někdo, kdo se skrývá za intelektuální fasádou. Chladný, distancovaný, jako by jeho emoce byly zavřené pod skleněným poklopem, ze kterého k němu (a ke čtenáři) proniknou jen ty fakt silné, které si prorazí cestu.
(Když se nad tím zpětně zamýšlím, štval mě vlastně skoro stejnými věcmi jako alter ego Jana Němce v Možnostech milostného románu. Zajímavý!)
Zuzanina část byla úplně jiná. Plná emocí, obrazů, myšlenek. Četla se jedním dechem. Na Zuzanu jsem se napojila hned, a i když některé situace řešila... řekněme dost po svém, byla mi zkrátka bližší.
Dohromady pak ty dvě části tvoří funkční a sympatickou mozaiku. Každý z autorů vdechl své postavě život po svém, a styl psaní jako by zrcadlil rysy jejich hrdinů.
Výsledek? Perfektně sladěný duet. Klobouk dolů!
Babička umřela, ale její odkaz žije dál. Ve slovech, kterými tvarovala životy svých dětí, ve vzpomínkách, které předala dál i v těch, které si nechala pro sebe. Kniha se vrací od konce k začátku a skládá dekomponovaný obraz jedné rodiny formované sérií křivd, neporozumění a nevyřčených slov.
Zośka Papuanka ten obraz odkrývá po kouscích, jako by ho vyšívala jehlou. Z nelineárního vyprávění si musíte příběh poskládat sami, ale je to čirá radost. Připomíná to hádanku nebo snahu z ústřižků znovu složit článek. Text vám přitom nic neusnadní, pár kousků chybí, a tak si mnohé musíte domyslet.
Autorka se nebojí experimentovat s formou ani jazykem. Její styl je překvapivou kombinací metafor, asociací a odzbrojující přímočarosti. Umím si představit, že to nesedne každému, ale pokud máte rádi tvorbu Olgy Tokarczuk, nejspíš si v tom budete lebedit.
Pro mě je to letošní druhá pětihvězdičková kniha - a pro vás bude taky, pokud:
Máte rádi nelineární texty
Baví vás komorní sonda do rodinné dynamiky
Jste fanoušky Tokarczukové a/nebo Gospodina
Užijete si trochu literárního experimentu
Rádi jste s textem v dialogu a nepotřebujete jasně naservírovaný příběh
My Year of Rest and Relaxation je kniha o ženě, která se rozhodne prospat celý rok. Protože svět je příliš hlučný, lidé moc otravní a emoce… příliš unavující. Nejde ale o manifest lenosti jako například v Oblomovovi. Spíš o pocit prázdnoty v hedvábném županu.
Hlavní hrdinka má přitom na první pohled všechno, co by si mohla přát - je mladá, krásná, a díky slušnému dědictví i dobře zajištěná. Přesto se rozhodne samu sebe na celý rok vymazat ze života pomocí koktejlu psychofarmak předepsaných excentrickou psychiatričkou Dr. Tuttleovou.
Zvláštní dynamiku do příběhu přináší její jediná přítelkyně Reva posedlá vzhledem, statusy a bytovými metry čtverečními, tedy vším, co hlavní hrdince i díky dědictví po rodičích spadlo do klína. Zatímco hrdinka se snaží odpojit, Reva naopak celý svůj život zasvěcuje honbě za tím, co považuje za úspěch. Obě ženy se chovají sebedestruktivně, i když každá jinak. Připravují tak pro čtenáře obraz toho, že ať se ženeme za čímkoli, možná štěstí a naplnění prostě nikdy nepřijde. A není pak lepší prostě spát?
Kniha balancuje na hraně černého humoru a nihilismu. Někomu připomene satiru na mileniály a jejich kult úniku, evokuje ale také hlubokou depresi maskovanou cynismem. Děj se točí v podstatě jen kolem léků a snahy se co nejefektivněji odbourat, přesto ale nenudí a pro mě osobně byla spíš temně fascinující. Některé momenty působí jako groteska, jiné jako tichý záznam psychického kolapsu.
Je to čtenářský zážitek, který ve mně nějakou dobu bude doznívat. A jestli chcete něco “jinýho”, možná nesympatickýho, ale působivýho, je to rozhodně pro vás!
Sally Rooney je fenomén současné literatury. Čtou ji prakticky všichni a na její knihy se v den vydání stojí fronty. A vlastně není divu, dotýká se totiž témat, která jsou společná všem - neschopnosti komunikovat a toho, že i v dnešní velmi svobodné společnosti pořád existujou rozdíly v původu, který do velký míry ovlivňují váš život.
Po všech stránkách její příběhy zní že jsou přesně pro mě. Komorní vztahový dramata, sociální nespravedlnost a propracovaná psychologie postav. Ale ne, prostě to tak není, a mně se její knihy čtou těžko a moc mě nebaví.
Intermezzo bohužel nebylo výjimka.
Začnu pozitivy - je to dobře napsaný. Autorka dokáže skvěle zachytit vnitřní svět. Osobnosti obou bratrů jsou patrný z toho, jak jsou psaný “jejich” kapitoly - jak jsou strukturovaný, jakej mají rytmus.
Úplně mě nadchla první kapitola napsaná z pohledu Petra, protože byla celá taková stísněná, rozbitá, neplynulá, a odrážela velkej a zmatenej pocit ztráty. To je podle mě fakt umění.
Jenže to nic nemění na tom, že 350 stran z příběhu se odehrává jen proto, že lidi spolu prostě nemluví. To se opravdu děje, já vím, komunikace je těžká, ale tohle už nedávám. Banalita možného řešení se pak odrazila v banalitě konečného rozuzlení, který najednou prostě přišlo a bylo.
Abych vám to k něčemu připodobnila:
Představte si, že nesnášíte telefonování a chcete se objednat k zubaři. Týdny nad tím ruminujete. Píšete to na to-do list, a pak tam stejně nezavoláte protože “ups, je víkend” nebo “ups, je po ordinačních hodinách”. Pak se to kvůli nečemu nehodí. Začne vás bolet zub, ale na hygieně jste nebyli už rok, co si budou myslet?
A pak jednou ten telefon vezmete, zavoláte, máte termín, slunce svítí a všechno je báječný.
Dávám 3 hvězdičky.
Jednu za skvělý erotický scény, jednu za schopnost zachytit osobnost v textu a jednu proto, že autorka zpracovává zajímavý aktuální témata.
Ale pro mě to prostě není a až autorce příště něco vyjde, připomeňte mi, že se mám zavřít někam bez internetu abych nepodlehla marketingu.
Je to teď ve světě takový divoký. A i když se snažím ze zpráv číst jen to nejnutnější, stejně na mě občas padá depka. Snažím se proto teď vyhledávat spíš pozitivní, oddychovější knížky, abych to nějak vykompenzovala. Jestli to máte stejně, věřím, že novinka “Rád bych, ale nechce se mi” od Martina Váši může být to pravý.
Není to žádná hogo fogo veleliteratura. Vlastně to působí jako pokec s kamarádem, který s vámi sdílí drobný střípky svýho života. Je to celý takový lidský, plný drobně trapných momentů a více či méně zábavnejch situací. Napsat dobrej humor je těžký, a myslím, že tady se to povedlo, i když smysl pro humor je přeci jen dost subjektivní záležitost.
Je to knížka o úplně běžnejch věcech a v pár myšlenkách nebo situacích jsem se našla. Moc oceňuju autorovu schopnost sebeironie, a to, jak dokázal i trochu niternější pasáže napsat s lehkostí. Strašně dobře se to četlo, a i když se v knížce nic extra neděje (není to thriller, že jo), měla jsem ji slupnutou za dva večery. A klidně bych si dala víc.
Takže doporučuju. Protože ve mně zanechala super pocit a navíc mi do života přinesla otázku “Jak si představuješ brďo?”, kterou teď můžu překvapovat svoje nebohý kamarády.
Kniha o týpkovi, kterej na kole rozváží jídlo po Praze a upřímně to nenávidí, mi hodně padla do noty. Procítěný hejt na auta, kapitalismus a společnost celkově byl příjemný způsob, jak si odfrknout chvíli přestat frfňat a nechat postavu v knize, ať si zafrfňá za mě.
Celkem pomohlo, že nás s hlavním hrdinou částečně rozčilují ty samé věci. Tuhle recenzi píšu v neděli, při tradičním šumění motorů nervózních řidičů objíždějících po padesáté blok kolem dokola - v naivní víře, že někde objeví místo pro svou obrovskou káru, kterou jezdí většinou sami.
Kniha komentuje ekologii, ale i mezilidský vztahy. To, jak sebou vzájemně pohrdáme, ale stejně se potřebujeme, aby systém šlapal jak má. Najdeme tu kritiku lásky k autům, a to, jak potřeby aut stavíme nad potřeby lidí. A bavily mě i pasáže o mladých liberálech bojujících bitvy, který se jich často ani netýkají, aby si pak si v klidu objednali pizzu a nechali dovézt nákup až na zápraží. Obecně mě baví, když mi čtení přinastaví zrcadlo.
Nicméně i když je upřímný nasrání zábavný, je štěstí, že je kniha celkem krátká. Ruminování nad tím, co všechno stojí za starou belu a proč, začalo bejt po chvíli přeci jen únavný, byť je to napsaný sarkasticky a s vtipem. Konec mi navíc připadal trochu přestřelenej, nevím, nějak se mnou nezarezonoval (což je asi dobře ).
Ale stejně dávám “Vyhoření” palec nahoru. Je to celkem odvážnej a zajímavej text, který vyzývá k vnitřnímu dialogu s autorem/hlavním hrdinou. A to mě dost baví číst.
Kniha 22 bazénů vypráví příběh očima vysokoškolačky Tildy, která by ráda žila klasický studentský život, ale její realita je bohužel o dost složitější. S matkou alkoholičkou a mladší sestrou, kterou se snaží chránit před důsledky matčiných excesů, není na večírky a volnost prostor. A tak Tilda plave. Doslova i metaforicky.
Je to kniha především o pocitech. Její síla tkví v tísnivé atmosféře, která vás vtáhne a nenechá vydechnout. Je to příběh o sesterské lásce, předčasné dospělosti a hledání vlastní svobody v prostředí, které vás neustále stahuje zpátky. Tilda a Ida jsou postavy, ke kterým jsem si rychle vytvořila vztah. Jejich boj je lidský, uvěřitelný a podaný s citem.
Taky se to skvěle čte knihu jsem zhltla za dva večery. Přiznám se ale, že jsem čekala, že půjde hlouběji. Otázky, které přináší, jsou totiž docela silné: Opravdu má starší sourozenec odpovědnost za mladšího? Je dobře, když děti přebírají roli rodičů? A co by se stalo, kdyby Tilda prostě nechala sestru napospas matce a šla si svou cestou?
Tahle drsná, nejednoznačná témata kniha sice naznačí, ale neprozkoumá do detailu. Což není nutně špatně čtenář si může odpovědi domýšlet sám. Ale já bych vlastně byla ráda, aby mě v tom autorka vymáchala trochu víc. Takhle jsou moje výsledné dojmy také dost povrchní, a myslím, že 22 bazénů ve mně zdaleka nezanechalo takovou stopu jako by mohlo.
