Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilObľúbené literárne žánre
Obľúbení autori
Moje srdcovky
Moje aktivity
Chvíli mi trvalo, než jsem se chytla. Prvních pár kapitol mi přišlo trochu zmatených, postavy se mi pletly a časové skoky mi čtení taky moc neusnadňovaly. Ale po třiceti stránkách si to sedlo a já byla moc ráda, že jsem to nevzdala.
Meg Mason napsala (podle rozhovoru co jsem s ní četla omylem) skvělou knížku o tom, proč je psychiatrická diagnostika tak hrozně důležitá a jak stigma kolem duševních onemocnění může člověku zkomplikovat život. Že nálepka psychiatrického onemocnění by neměla být “šarlatovým písmenem”, ale cestou ke správně nastavené léčbě a hlavně k přijetí sebe sama.
Martha není vyloženě sympatickou postavou a to, jak si pořád dokola zapaluje střechu nad hlavou, je dost frustrující. Ale všechno to do sebe zapadá a postavy skvěle fungují.
Včera jsem po dočtení brouzdala internetem a v diskuzích ostatních čtenářů jsem lovila střípky, které jsem toužila doplnit. A ukázalo se, že kniha má ještě jeden velký přínos - autorka diagnózu hlavní hrdinky totiž doslovně neuvádí, což dává mnoha lidem bojujícím s duševním zdravím a částo opakovaně nesprávně diagnostikovaným prostor se s ní lépe identifikovat.
Internet je plný různých tipů, které sahají od autismu po schizofrenii. Absence definitivní odpovědi a správné diagnózy činí z Marthy ideální projekční plátno pro kohokoli, kdo procházel podobným procesem nesprávných diagnóz, neúčinných léků a pocitem, že postrádá schopnost “být člověkem”.
Paleta duševních onemocnění je velmi široká a diferenciální diagnostika představuje složitý proces, kde správná odpověď není vždy zjevná. Kniha tak nabízí nejen literární zážitek, ale také důležitý vhled do problematiky, která je stále ještě často opomíjena nebo nepochopena.
Doporučuju všema deseti. Jen moc nechápu, proč to nepřeložili jako ‘Trýzeň a blaho’.
Vlastně vůbec nejsem povídkový typ, ale tohle bylo skvělý.
Přiznávám, že mi trvalo, než jsem se do toho dostala. První dvě nebo tři povídky jsem měla dojem, že autor vybírá úplně náhodné momenty, ty na pěti stránkách popíše, opustí, a tak pořád dokola. Jenže pak přišla povídka "Uršula" a ta byla jako pád do ledový řeky.
Příběh o ženě kupující svému muži kondomy na pracovní cestu ve mně probudil podobné pocity jako scéna z Lásky nebeské, kde Emma Thompson po odhalení nevěry manžela tiše sbírá sílu k tomu strávit zbytek Vánoc s kamennou tváří. Malý kousek všednosti, který v sobě nesl ohromnou tíhu.
A tak jsem další povídky začala číst pomaleji. A ono to tam bylo. Celé vrstvy významů na pár zdánlivě všedních stránkách, které nezachycují žádnou dechberoucí katarzi, ale malý a přesto významný závan každodennosti.
Myslím, že některé povídky se mi zatím rozlousknout nepodařilo. Jiné si v sobě (asi) ponesu dlouho. Mám pocit, že tohle je jedna z těch knížek, které je fajn číst v různých životních fázích, protože některé z vrstev jsem nejspíš schopná vidět jenom díky vlastní zkušenosti.
Celkově to ale bylo hodně příjemné překvapení a ráda si od Balabána v budoucnu přečtu i něco dalšího.
Kniha mapuje vztah mezi Janem Němcem (autorem) a o téměř deset let mladší studentkou Ninou. Jedná se o mozaiku situací, článků, úvah, obrazů a citátů, ze kterých si čtenář postupně sestavuje celkový obrázek. Autor dílo pojal dosti experimentálně, takže kromě klasických dějových pasážích v knize najdeme deníkové zápisky, výstřižky z novin, rejstřík, rozhovor autora se sebou samým a další hry s textem, dějem i časovou sousledností. V tomto duchu jsou Možnosti milostného románu zajímavou knihou, autor navíc fakt umí psát, takže některé myšlenky, obraty nebo úvahy jsem si spokojeně podtrhla tužkou a založila na později.
A teď k těm negativům.
Možnosti milostného románu vlastně ukazují na nemožnost hovořit o vlastních vztazích objektivně. Měla jsem pocit, že Jan Němec se celou dobu topil sám v sobě. Hlavní hrdinka se v knize úplně ztrácí, vlaje kapitolami jako krásná hadrová panenka a spíš než živou lidskou bytost představuje objekt autorovy touhy a příjemce jeho hlubokých promluv o životě.
Románem se opakovaně line dotazování typu "Tys asi nečetla/neviděla/neznáš..." stavící do kontrastu autorův přehled a Nininu naivitu. Dívka která v knize promlouvá o tom, jak zraňující je pro ni být vnímána jenom skrze vzhled (její kráse autor věnuje celé dlouhé odstavce) a skrz vztah s Janem Němcem nedostává v knize prostor být čímkoli víc než krásnou přítelkyní Jana Němce.
Přijde mi škoda, jak vyprázdněně nakonec popisovaný vztah kvůli té dosebezahleděnosti působí. Fakt významný mi třeba přijde, že se s Ninou poprvé setkáváme někdy během jejího prváku na vysoké a vztah trvá šest let... Nina se nicméně za tu dobu podle autorova popisu vlastně nijak zásadně nezmění. O tom dost pochybuju a absence jejího vývoje podle mě nejprůzračněji reflektuje jak nevýznamnou roli v románu vlastně má.
Dávám 2 hvězdičky.
Jednu za odvahu a jednu za několik fakt dobrých pasáží. Kniha má své literární kvality, ale asi pro mě nepředstavuje to, co tvrdí, že je. Nicméně - rozhodně zajímavý zážitek.
Kniha, do který jsem vešla jako do mlhy a vykoukla ven až druhý den.
Vyprávění je částečně ve formě proudu vědomí a slova plynou jako když vám je vypráví dávno ztracený kamarád z dětství, kterého náhodu potkáte při návštěvě rodného města.
Kniha popisuje osudy obyvatel jedné polozapomenuté islandské vesnice. Jejich životy procházíme postupně, noříme se do všednosti každodennosti a občas nás nenadále vyruší nečekaná událost. Není to strhující, ale je to krásný. Děj provázejí úvahy o životě, pomíjivosti, chtíči, Vesmíru a vůbec o všem důležitém.
Poprvé po dlouhé době jsem vzala tužku, abych si označila některé pasáže. Tyhle severský pocitovky mám prostě hrozně ráda.
A jestli vy taky... tak tohle už stejně máte dávno doma.
