Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilObľúbené literárne žánre
Moje srdcovky
Moje aktivity
To jsem zase jednou narazila úplně náhodou na úžasnou knihu. Vybrala jsem si ji hlavně díky obálce, líbí se mi jednoduché a výrazné grafiky. Jen jsem doufala, že ten příběh nebude až moc nudný. Už podle anotace bylo jasné, že nějaká velká akce nebo drama mě nečeká. A taky že ne. Dramatické to rozhodně není. Je to ale milé, humorné, citlivé a čtivé. Příběh plyne lehce a než se nadějete, máte ho přelouskaný. Dan Rhodes píše jednoduše, ale má svůj vlastní osobitý styl psaní, který mi hrozně seděl. Stejně tak i ten jemný humor, sotva znatelný, vůbec ne prvoplánový. Čtete v er formě a celou dobu se soustředíte na Miyuki. Velmi typické budou zřejmě pro tohoto autora popisy toho, co hlavní hrdina právě jí. A ačkoliv se Miyukin jídelníček skládá hlavně z pražených arašídů a instatních nudlí, nedoporučuji číst knihu s prázdným žaludkem.
Od Ruty Sepetysové jsem četla V šedých tónech a byla to knížka zajímavá a čtivá. Nicméně paf jsem z ní nebyla. Z Potrhaných křídel mám v podstatě úplně stejné pocity. Doufala jsem, že se autorka někam posune, ale Potrhaná křídla vlastně jen kopírují děj její první knížky. Jen jsme se tentokrát z chladné černobílé Litvy přesunuli do barevnějšího, živějšího New Orleans.
Nicméně Potrhaná křídla docela zajímavým, "young adult" způsobem reflektují éru slavných padesátých let v tak neslavném prostředí, v době, kdy bordelmamá díky svým známostem ovládaly New Orleans, kdy šoféři jezdili v naleštěných cadillacích, kdy se hrál a tančil jazz a mladé dívky nosily pod sukní nabité pistole pro případ nouze. Ta doba má své osobité kouzlo a Rutě Sepetysové se ho podařilo velmi přesvědčivě vykreslit.
Miluju Oveho! Ove je ztělesněním všeho, co mě na lidech vytáčí, ale miluju ho z jednoho velmi individuálního důvodu - hrozně mi totiž připomíná mého dědu. Děda je podobný mudrlant a perfekcionista, který vzpomíná na staré dobré časy, opečovává své drahocenné auto, málokdo je mu dost dobrý, své city nerad dává najevo a přitom by na své nejbližší nedal dopustit. V žabomyších válkách mezi Ovem a sousedy jsem si jen dokolečka říkala: Safra, přesně můj děda! Ove to občas vyhnal do extrému, jasně, ale stejně.
Takže bylo nasnadě, že dřív nebo později Ovemu úplně propadnu. Ale asi by se to nestalo, kdyby mu jeho stvořitel, Fredrik Backman, nenapsal tak dobrý příběh. Nejprve jsem si říkala, že je to jednoduchý, prvoplánový humorný románek, u kterého čtenář relaxuje. Potom jsem si chvíli myslela, že to bude ironické a nejapné, pak zase, že smutné a těžké a depresivní. Taky jsem se domnívala, že by to mohl být příběh neskutečně dojemný a láskyplný. Tak. Na závěr se tohle všechno spojilo dohromady a vznikl z toho Muž jménem Ove. Je to tohle všechno a ještě o trochu víc.
Muž z ostrova Lewis je velmi poetický a mrazivý. Zápletka je hodně zajímavá - při každoročním kopání rašeliny na ostrově Lewis se našlo zachované tělo mladého muže. Nejprve to vypadá, že se mladík stal obětí nějaké rituální vraždy, ale jeho tetování říká něco jiného. Do toho všeho se navíc ukáže, že má tělo oběti stejnou DNA jako otec Marsaili Macdonaldové, což byla dávná láska Fina Macleoda, bývalého policejního detektiva. Ten se vrací na ostrov, aby si dal život do pořádku, ale očividně ho tu žádný klid nečeká. Děj jako takový se mi vcelku zamlouval, je to napínavé, temné a pochmurné, i když leckde se podle mě Peter May zbytečně dlouho zastavuje nad lyrickými popisy místní krajiny. Poslouchala jsem audioknihu a kdybych ji normálně četla, nevím nevím, jestli bych občas někde nešvindlovala a nepřeskočila o odstavec dál. :) Ale když to vezmu kolem a kolem, tak je to rozhodně příběh, co stojí za přečtení.
Matthew Dicks je skvělý spisovatel. Jeho nejsilnější stránkou jsou silné charaktery postav a taky velmi napínavé popisy situací, kdy jde do tuhého. Závěr knihy, který je opravdu akční, jsem doslova hltala a nemohla se od něj odtrhnout. No a ty postavy... Budo je strašně sympatický. Je dost sobecký, bojácný a zároveň starostlivý a statečný na to, abyste chvílemi zapomínali, že to není skutečný člověk. I Maxe, Budova člověčího kamaráda, vykreslil spisovatel velice věrohodně, a velice přesně a citlivě vystihl vnitřní svět člověka s autismem. Otevřený závěr příběhu byl přesně podle mého gusta, ovšem ten, kdo si nerad sám domýšlí konce, nejspíš moc nadšený nebude. A vůbec, něco si musíte domýšlet i během příběhu, ne všechno je tam řečeno polopaticky. Na konci jsem slzu uronila a knížku jsem zavírala s dobrým pocitem z toho, že mám za sebou parádní příběh. Je mi celkem jedno, že mi od začátku bylo jasné, jak to dopadne.
Knížku jsem přečetla v podstatě naráz, zhltla jsem ji za necelých pět hodin na svém netbooku, kde se dlouhé texty nečtou zrovna nejpohodlněji. Ale je to čtivé až běda. Ten zajímavý způsob vyprávění, totiž střídání Timova a Duncanova vyprávění a navíc ještě střídání ich a er formy, tomu dodává na přitažlivosti. Čtivost a zajímavé téma jsou jistě důležitými kladnými body, to, co se autorce knihy, Elizabeth LaBanové, zadařilo nejvíc. Mě to moc nesedlo, ale asi už nejsem ta správná věková kategorie, pro kterou je kniha určená. Nalákala mě na ní hlavně přenádherná obálka. Young adult od Hostu je po grafické stránce zatím fakticky vypiplané a milovníci tohoto žánru by knížku rozhodně neměli nechat bez povšimnutí.
Anotace knihy mimo jiné slibuje i konkrétní jogínské cviky, jejich ilustrační ukázku a rozpis cvičení na jednadvacet týdnů. Dáma na obálce působí velmi sportovně. Nakonec se ukázalo, že jde o podrobně popsanou knížku i s několika příběhy, velice rozvitými větami a dlouhými úvahami. Ale tak fajn, anotace slíbila i jogínskou filozofii a styl života. Koneckonců, i to je zajímavé. Definitivně mě ale odrovnaly černobílé ilustrace, kterých nejenže je dost málo, ale navíc je na nich všude ten rachitický mladík, který s prominutím vypadá, jako by právě dorazil z koncentračního tábora. To mě tedy od jógy spíš trochu odradilo.
Nakonec se mi ale Sport a jóga docela zalíbilo. Ačkoliv jsem k ní měla hned od začátku nedůvěru, zjistila jsem, že je psána kupodivu docela čtivě. Nakonec jsem jí přečetla úplně celou, i když jsem si nejdřív říkala, že tohle asi nedám. Co se mi líbilo nejvíc? Takové ty základní jogínské myšlenky. Proč je důležité správně dýchat, že všechny naše činy ovlivňují naše tělo, o tom, jak je důležité poslouchat, co nám organismus říká, v čem hledat příčiny našich nemocí.
Jako správná holka jsem si nejvíc ze všeho hrozně oblíbila pasáže z módního salonu. Protože je Čas mezi šitím román jaksepatří mnohovrstevnatý, pobavíte se i nad několika historkami ze zákulisí. Jak se vyrábí plesové šaty během pár hodin, co je fakt stylové a nikdy nevyjde z módy, ve kterém časopise dodnes najdete ty pravé módní poklady. Všechny tyhle momentky jsou pečlivě zapracovány v ději a hrozně se mi zamlouvaly.
Kromě výše zmíněného a taky faktu, že je tam na mě až příliš nezábavného politikaření (to bych radši četla víc zážitků z módního salonu), je to zkrátka opravdu velkolepé dílo. Při čtení se úplně přenesete do slunného podnebí Maroka, jako byste cítili ve vzduchu moře a vanilku a slyšeli zručné stříhání látek v Sirině salonu. No a nejenže se u toho královsky pobavíte, ale taky si doplníte znalosti o té evropské historii, která se leckdy ve školách vynechává, příběhu se totiž účastní i několik skutečných historických postav. Čas mezi šitím sice nějaké ty mouchy má, ale celkem vzato je to pořád dobrá knížka.
Kulinářský & grafický zázrak! :) Co se mi na téhle kuchařce zamlouvá nejvíc? Že to není jen o receptech. Když jí čtete, máte pocit, jako by vám to vyprávěla vaše máma. Fakt. Florentýna vám na začátku každé etudy (neboli kapitoly) povídá, proč že to vlastně po müsli dobře myslí, co má společného jídlo a móda, jak se perfektně připravit na brunch... Je to milé, čtivé a vlastně skoro napínavé. V jednotlivých pokynech u receptů najdete kromě surovin a postupu taky vysvětlení, proč to musíte dělat právě takhle a ne jinak, jak daná surovina vypadá v daný moment, co si musíte ohlídat. Taky jste varováni před možnými chybami a katastrofami, které by se mohly stát. Jednoduše, srozumitelně. Prostě jsem měla pocit, jako by nade mnou stála moje máma a říkala mi, co dělat. Občas mě trochu pošťouchla, předala mi svoje rady a tipy, zavtipkovala, všechno mi vysvětlila. Takové to je, vařit s Florentýnou.
Druhou důležitou kladnou stránkou knížky je její vzhled. Vždycky se mi tenhle lehce vintage styl zamlouval, takže jsem z knížky po grafické stránce byla nadšená. Koncipovat název a ilustrace podle Snídaně u Tiffanyho mi přijde geniální! A znovu mi to připomnělo, že si tu knížku musím už konečně přečíst. Opravdu mě nenapadá nic, co by se mi na Snídani u Florentýny nezdálo. Dokonce jsem knížku četla skoro stejně, jako bych četla nějakou beletrii; prostě jsem si pročítala jednotlivé recepty a povídací vsuvky a bavila jsem se u toho stejně jako u nějakého románu. A to jídlo z receptů je prostě báječné!
Nemůžu si pomoct, Pikantní život řadím do takového svého "guilty pleasures", prostě něco, co se mi líbí, i když na to nejsem zrovna moc pyšná. Není to příliš duchaplné, žádnou velkou moudrost si z toho rozhodně neodnesu, ale je to strašně fajn oddechovka, která je čtivá až běda. Měla jsem to zas přečtené asi za dva dny, co vám budu povídat. A to jídlo! Pyramida z vaječných skořápek plněných čokoládovokaramelovou omáčkou, jehněčí na rozmarýnu s jedlou kapradinou, javorový krém s jablečnou krustou, nákyp a omáčka z modrého sýra... Takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho. Pikantní život Charlotte Lavigneové je opět zákeřným útokem na vaše chuťové buňky. Hrozně mě baví číst o všech těch neuvěřitelných kombinacích a potravinách, o kterých jsem snad ani nikdy neslyšela. Dá se říct, že jídlo je prostě hrozně čtivé.
