Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilObľúbené literárne žánre
Moje srdcovky
Moje aktivity
Vážně, vážně ráda bych věděla, jak to ta Rowlingová (Galbraith, ehm) dělá, že dokáže dát do kupy přes 700 stránek, které nenudí ani na chviličku. Tedy, pokud jste naladění na typickou britskou detektivku a'la Agatha Christie, se starým dobrým vyšetřovacím procesem vedeným skrz dlouhé rozhovory a nitky, které si třeba logicky pospojovat. A taky je třeba přečíst tři předchozí díly, abyste patřičně docenili, jakým vývojem si prošli hlavní postavy. Cormoran je hot jako nikdy předtím a Robin je Hermiona, které nedorazil dopis z Bradavic. Je to úžasné, brutálně návykové a závidím všem, kteří to mají teprve před sebou! ;-)
Pamatuju si, že když jsem poprvé četla Lolitu, bylo to v takové té mé pubertální rádobyintelektuální fázi, kdy jsem chtěla působit hrozně důležitě tím, že čtu velké, složité romány. Už tenkrát jsem ale tu knihu vnímala jako něco výjimečného, i když jsem jí ještě nedokázala patřičně ocenit. Pak jsem ji četla znovu, v osmnácti, ve dvaadvaceti, v pětadvaceti. Pokaždé na mě působila jinak a pokaždé jsem byla víc a víc uchvácená tím dokonale vybroušeným jazykem, se kterým jsem se v jiných knihách nesetkala. Kniha, o které mnozí tvrdí, že je kvůli svému citlivému tématu odsouzeníhodná (dokonce kvůli tomu vyšla poprvé až po dvou letech od dokončení, v roce 1955 v pařížském Olympia Press), v sobě nese jeden z nejkrásnějších záznamů o tom, že literatura může být uchvacující už jen proto, jakým způsobem je čtenáři podána. Nabokovovo psaní si vychutnáte, je to nenapodobitelná ukázka naprosté spisovatelské brilantnosti.
Jestli nepohrdnete trochou thrillerovýho pošušňáníčka, tu je něco pro vás ???? Moje guilty pleasure já bylo velmi šťastný, příběh je uspokojivým kombíčkem Greys Anatomy a Twin Peaks, není to samozřejmě extra hluboký a literárně dokonalý, ale pokud máte potřebu nějakou knihu jen zhltnout a jít dál a už se neohlížet, tohle je strašně moc to pravý. A samozřejmě hlasuju za paperbackovou verzi!
Mám takovéhle knížky ráda. Knížky s originální a nápaditou obálkou, která okamžitě přitáhne vaši pozornost. Knížky s působivými hrdiny, které si okamžitě zamilujete a strašně jim fandíte. Knížky s obyčejnými, lidskými příběhy, popsanými tak, že vám připadají důvěrně známé a kouzelně fascinující zároveň. Knížky plné moudrých vět, nad kterými se musíte pozastavovat a podtrhávat si je.
Četla jsem tuhle knížtičku hned několikrát, pokaždé s odstupem několika let a můžu říct, že pokaždé jsem v ní našla něco nového, zajímavého a přínosného. A věřím, že se k ní ještě budu vracet, protože čím jsem starší, tím víc moudrosti v ní vidím. Je to jednoduché, čtivé a nesmírně půvabné vyprávění, které by se mělo stát povinnou literaturou pro všechny; třeba bychom pak na sebe byli hodnější. Za mě top světové literatury, neváhejte a čtěte. ;)
V knize nechybí nic typického od Steinbecka - již výše zmíněné Salinské údolí, přesvědčivé postavy, které nikdy nejsou tak docela černobílé, příběhy, které vás dojmou i rozesmějí, osudovost, starozákonní symboly a všudypřítomná kalifornská příroda, která si pohrává se životy všech obyvatel v údolí jak se jí zrovna zachce. Chápu, že Steinbeck považoval Na východ od ráje za svoje přelomové dílo, snažil se v něm uchovat historii alespoň jedné rodinné větve. Přesto bych ale za jeho stěžejní román dál považovala O myších a lidech, který stále zůstává číslem jedna mezi Steinbeckovými knihami.
Kdybych měla shrnout nějakou koncepci nebo poselství, které román obsahuje, řekla bych, že jde o boj mezi dobrem a zlem, který se odehrává nikoliv mezi lidmi, ale v lidech. To je, myslím, nejvíc znát na pomyslném Kainovi, Calebovi a možná i na jeho matce Cathy. Každopádně Caleb je dozajista postavou, která si právem zasloužila největší prostor ke konci knihy, kdy její rozhodování krásně gradovalo až k překvapivě pokojnému závěru. Čekala jsem sice na konci smrt, katastrofu, ale Steinbeck si právě těmihle nečekanými překvapeními zajišťuje čtenářovu absolutní pozornost celých šest set stran. Kupodivu se mi závěr podle autora zamlouval víc, než má očekávání. Tak nějak mě vůbec nenapadá nějaká kritika... Možná pro někoho by mohla být neúnosná délka románu, ale ujišťuji vás, že jakmile se jednou do knihy začtete (a to bude rychle, protože hned ze začátku má děj poměrně rychlý spád), už se od ní zkrátka neodtrhnete. Steinbeckovi je také občas vytýkáno, že se snaží o vlastní interpretaci Bible, že místy to občas působí poněkud násilně a nevěrohodně. To už je asi dost individuální. Každopádně těm, kteří se s biblickými příběhy dosud nesetkali, asi unikne spoustu zajímavých odkazů, symbolů, metafor.
Děj je vedený hlavně formou dialogu mezi hlavními i vedlejšími postavami a možná právě proto se tak dobře a lehce čte - Steinbeck vás vtáhne do děje ani nevíte jak. Schválně jsem si nikde o knize moc nečetla, abych nevěděla, jak příběh dopadne a musím říct, že to všem vřele doporučuji; opravdu je lepší nechat se překvapit a přečíst si poctivě celou knihu (pokud máte ve čtení cvik, za pár hodin ji máte přelouskanou).
Mohu stoprocentně tvrdit, že vám ze závěru bude běhat mráz po zádech. Nemůžu už ale jistojistě říct, jestli budete hlavní hrdiny za jejich činy litovat a nebo je nenávidět - to je na úsudku každého z nás. Já osobně bych je opravdu upřímně litovala, ale věřím, že se najdou tací, kteří by je odsoudili. Steinbeckova novela O myších a lidech se ale každopádně hned po přečtení stala jednou z mých nejoblíbenějších knih.
Všechna Wildova díla jsou protkána úvahami a citáty. I kdyby se vám od něj žádná kniha nelíbila (což pochybuji), z přečtení každé z nich si odnesete alespoň nějaké moudro či výstižný aforismus. Tahle typická vlastnost Wildova psaní se samozřejmě objevila i v jeho románu Obraz Doriana Graye, a tak se nemusíte bát, že by byla o chytré věty nouze. Ať už postavy vedou dlouhé monology nebo se špičkují v břitkých dialozích, vždycky se tam nějaká perla k zamyšlení najde.
Román, který víc než cokoli jiného připomíná dramatickou psychologickou studii. Celý příběh je popisován stručným jazykem bez zbytečných literárních kudrlinek. Možná právě díky tomu jsou nejdelší monologové pasáže tím nejčtivějším v celém příběhu. Nevím jak vás, ale mě zas a znovu překvapuje, jak jednoduše a přitom dokonale výstižně se dají popsat, charakterizovat a perfektně vystihnout krásné věci. Díky Wildovu jazyku má příběh spád a rychle finišuje v přímo grandiózní finále, které (pokud samozřejmě nevíte, jak kniha dopadne) vás doslova posadí na zadek. Takhle vybalancovat závěr na hranici reality a fantazie dokáže jen opravdový mistr.
Philippa Gregory se ve svých knihách stihla dotknout osudů všech manželek Jindřicha VIII. Tou nejzajímavější a nejpopulárnější z nich každopádně zůstává Anna Boleynová. Přiznávám se, že už od základní školy mám tuhle historickou postavu v oblibě, není tedy divu, že už jen proto mám pro román slabost. To však není jediný důvod. Pro tuto knihu jako pro jednu z mála není Anna to nejdůležitější, i když je vlastně celá o ní. Příběh totiž vypráví Annina mladší sestra Mary, o které se vlastně ani pořádně neví, jestli vůbec existovala, zda byla starší/mladší a hezčí/ošklivější. Gregory pracuje s předpokladem, že Mary existovala, byla mladší a jestli ne krásnější, tak alespoň o sto procent hodnější než Anna. Jindřich VIII. se do ní zamiloval po prvních neshodách s Kateřinou (první manželka, původem španělská princezna) a před milostnými eskapádami s Annou. Po dvou levobočcích ji ale opustil, protože se nechal okouzlit její starší sestrou. A pak už probíhá všem známý příběh, který vyvrcholí useknutím hlavy jedné z mnoha Jindřichových manželek.
Králova přízeň (podle které se mimochodem natočil stejnojmenný film a jinak pojmenovaný seriál, z nichž ani jedno není tak dobré, jako kniha) poslouží určitě jako víc, než jen opakování k testu z dějepisu, je to příjemná oddychová četba, u které se nebude nudit žádný milovník historických románů.
Šani Boianjiu prošla stejným výcvikem jako její hrdinky, takže vše popisuje nesmírně autenticky. Je to zvláštní kniha, protože tu není typický vypravěč. Ve vyprávění se střídají Jael, Avišag i Lea, do děje nahlížíme jejich pohledem pomocí ich i er formy, někdy v přítomném čase, občas se vracíme do minulosti. Příběh začíná na hodině dějepisu v karavanu, který měli na vesnici místo školy, a pokračuje mezi elitními střelci, strážci hranic a policisty na kontrolních stanovištích. Dívky se rozcházejí a zase scházejí.
Po dlouhé době se mi opravdu líbila anotace knížky. Zvlášť tahle věta: Žijí v jedinečné, jakoby zhuštěné vteřině těsně předtím, než začne jít o život. To je hrozně vystihující. Ve válce se totiž dost často na něco čeká. Očekávala jsem dramatickou akci, ale Šani Boianjiu mi přichystala něco úplně jiného. Čtenář po celou dobu čtení velmi intenzivně prožívá onu zhuštěnou vteřinu, celou dobu čeká, kdy konečně vypukne to zabijácké šílenství, které na dívkách zanechá nesmazatelnou stopu.
