Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilObľúbené literárne žánre
Moje srdcovky
Moje aktivity
Navždy tvůj se zpočátku jeví jako povrchní románek s jednoduchou zápletkou. Majitelku obchodu s lampami Judith svede náhoda dohromady s pohledným a vtipným, avšak stále ještě nezadaným, čtyřicátníkem Hannesem. Jeho nesmírná láska ji ovšem po chvíli randění začne dusit, a proto se rozhodne dát mu kopačky. Až doposud to vypadá na lehce humornou a lehce červenoknihovní záležitost. Jenže vzápětí to nabere zcela jiné obrátky.
Hannes se nenechá jen tak jednoduše odradit a začne Judith pronásledovat. Dusí ji, i když už nejsou spolu. Stalking. Halucinace. Drama. Šikana. Z nijak zvlášť zajímavého románu se najednou vyvrbí napínavý skorothriller. Fascinující proměna. Druhá část příběhu se mi zamlouvala mnohem víc. Daniel Glattauer vypustí svého spisovatelského ducha a nechá ho, aby se volně rozletěl do neznáma. Alespoň tak mi to připadalo. Opravdu dobře promyšlený příběh kazí jen závěr. Ale to je můj problém - mám ráda otevřené konce, takové, které mi dovolují, abych dala rozlet své fantazii a domyslela si, jak by to asi mohlo dopadnout, abych mohla vymyslet nejlépe alespoň dvě různé verze závěru. Tady je to strašně uťaté a navíc to rozhodně neskončilo podle mých představ. Glattauer měl skvělou možnost příběh skvěle ukončit v nejlepším - ale podle mě to na konci pěkně zvoral.
A. není plnohodnotný člověk. Je jen duší bez těla - na jeden jediný den se totiž převtěluje do těl lidí, kteří jsou přibližně stejně staří jako on. Kluků i holek, studentů i feťáků... je to jedno. Nikdy neví, kým bude zítra. Nezná svou vlastní rodinu. Lidé kolem něj jsou jeho přáteli jen na jeden den. Fascinující, myslela jsem si. Takovýhle příběh je vážně originální. Samozřejmě k němu přibude i láska. A. se totiž jednoho dne převtělí do otravného přítele slečny jménem Rhiannon - a bezhlavě se do ní během jednoho dne zamiluje. Po zbytek knihy sledujeme jeho úpornou snahu získat Rhiannon bez ohledu na to, že jeho vyvolená netuší, jak bude druhý den zrovna vypadat.
Po prvních pěti stránkách jsem byla strašně zklamaná. Bylo to takové... nemastné neslané, zkrátka nic moc. Jenže pak, úplně znenadání, se to proměnilo. Začalo to být hrozně čtivé. Sama už nedokážu říct, jestli se to změnilo někde uprostřed odstavce nebo se začátkem další kapitoly. Nevím. Každopádně, hned na začátek musím náročné čtenáře upozornit: vydržte a neodkládejte knihu hned, i když z ní zpočátku nebudete mít nejlepší pocit. Vyplatí se to.
Ráda bych řekla, že jsem z knížky instinktivně vycítila dobrý příběh, ale pravda je taková, že jsem se na první pohled zamilovala do krásného přebalu navrženého Jonem Klassenem. Až poté jsem zjistila, že se pod ním skrývá humor a čtivost. Má v sobě jakousi nepopsatelnou, lehkou uštěpačnou ironii, nikterak výraznou, ale přece tam je. Nechybí tu ani jistá pohádkovost a lákavá tajemství, k pobavení slouží paní domu, hysterka Konstance a Penelopa je ztělesněním dobra a přísné laskavosti. Pro tentokrát mi nadměrné typizování postav nevadilo, protože někdy to do knížky zkrátka patří. Přičtěte k tomu ještě dobrodružství se třemi nevšedními dítky a máte knížku, kterou si musí každý zamilovat.
V téhle knížce se sešly tři skvělé záležitosti. Tak zaprvé: příběh. Je poučný, dobrodružný, tajemný. Za druhé: postavy. Jsou vtipné, inteligentní a neotřelé. A do třetice: vzhled knížky. Ano, co se týče knih, jsem lehce povrchní a dám na vkusně vypadající obálku. Do ilustrací Jona Klassena jsem se zamilovala na první pohled už v prvním dílu a nejinak tomu bylo i u dvojky.
Penelopa Lumleyová, vychovatelka tří "vlčích" dětí - Alexandra, Beowulfa a Kasiopey - se pouští do dalších nevídaných dobrodružství. Jenže tentokrát přímo ve městě nečekaných možností, v samotném Londýně! Sídlo Ashtonů totiž potřebuje akutní rekonstrukci po zuřivém konci slavného plesu lady Konstance. Veškeré obyvatelstvo sídla se tedy, včetně lorda Frederika, paní Clarkové a tajemného kočího Timothyho, přesouvá do londýnské Bochánkové ulice a je to vtipnější, napínavější a čtivější stejně jako v minulém díle. : )
V knize Už je tady zas si spisovatel Timur Vermes zahrává s představou, že Adolf Hitler nezemřel, jen usnul jakýmsi záhadným spánkem, a probudil se uprostřed Berlína v roce 2011. Ha. Sranda? Tak trochu. Spíš mi z toho ale drobet lezl mráz po zádech.
Adolf Hitler je v roce 2011 značně přátelštější než si ho pamatuji ze 40. let (z videí na YouTube). Tak nějak míň hrozivější a vlastně trochu zabedněný. Jenže když se nebudete chtít jen bavit a trochu se nad tím vším zamyslíte, dojde vám, jak je to hrozně strašidelná kniha. A to nejen z jeho strany. Protože hodně z Hitlerových postřehů týkajících se naší současnosti je vlastně úplně správná. My jsme to v některých směrech za ty roky dotáhly hrozně daleko a v něčem jiném zase docela stagnujeme. Nebo jsme se dokonce posunuli zpátky. Je fajn brát knihu i v takovémhle širším měřítku.
Chris Guillebeau přibližuje svět mikrofirmiček začínajících doslova z ničeho. Vysvětluje, co je důležité vědět na začátek, když chcete rozjet vlastní podnik, přidává praktické rady a tipy co dělat a čemu se vyhnout a celé to koření zajímavým vyprávěním o skutečně existujících startupových firmách, jenž se vylíhly pouze z činorodosti a dobrých nápadů svých majitelů. Guillebeau je minimalistický, stručný a jednoznačný. Jeho příběhy na sebe navazují a vůbec celý text je krásně provázaný. Dobře vypointuje každou historku, umí převyprávět kdejakou situaci a celé je to opravdu čtivé. Startup za pakatel jsem měla přečtený v cukuletu.
Knížka má dvě části, obě dvě se se různě mixují a prolínají. Ta první je o vůbec o vyvrácení mýtu, že prodej je přežitek, zbytečnost a špatnost. Ta druhá je o tom, co to vlastně prodej je a jak v něm být dobrý. Ta mě zajímala mnohem víc, ale nutno říct, že obě dvě části mají něco do sebe. Povinná četba pro všechny studenty marketingu. Jo a taky pro všechny, kteří někdy vlastnili, vlastní nebo chtějí vlastnit nějakou firmu. A pro ty, co v ní pracovali, pracují nebo budou pracovat. A pro ty, co v ní nakupovali, nakupují nebo budou nakupovat... takže je to vlastně knížka pro každého.
Eseje o historii lidstva od českých profesorů? Ale houbeles. Vůbec to není to samé. Knížka sice na první pohled vypadá i svým vzezřením (jen je asi o půlku stran hubenější) stejně jako její starší sourozenec (Kolaps a regenerace), ale ubírá se jiným směrem. Zatímco v Kolapsu a regeneraci jsem měla pocit, že jsou všechny práce co nejobjektivnější a měly za úkol především předkládat informace, tentokrát jsem měla z esejí pocit, že jsou daleko víc osobnější, kritičtější a tak nějak mi přijde, že i upřímnější.
Pokud od knížky čekáte, že vám prozradí kouzelnou formulku, díky které se naučíte svahilsky během čtrnácti dní, asi budete parádně zklamaní. Všechno je to jen o marketingu kolem knihy. Dobrého marketingu. Oopravdu tu nenajdete dechberoucí zázraky. Jsou to věci, které znáte. Nebo věci, které se docela dobře můžete naučit z obyčejné kuchařky, knížky o lovení divoké zvěře či z nějaké sportovní příručky.
Jde tu o ten úhel pohledu Tima Ferrisse, autora Čtyřhodinového šéfkuchaře. Ten totiž všechno převrací naruby takovým způsobem, že nestačíte zírat. Ukazuje vám věci zdánlivě obyčejné - třeba jak správně držet nůž při sekání zeleniny - které vám pak děsivě ulehčují život. Říkám děsivě, protože mě opravdu vyděsilo, jak jsem v něčem šíleně nepraktická a nepřizpůsobivá. Vždyť ono stačí jen pořádně koukat kolem sebe. Jednoduše a rozumně uvažující člověk by to měl vědět, aniž by si musel pořizovat tuhle skoro sedmisetstránkovou bichli. Jenže my to nevíme. A tak si pořídíme sedmisetstránkovou bichli a Tim Ferriss nám ukáže, jak na to. Zábavně, jednoduše, s prostým selským rozumem.
Vieweghova nová kniha je jednoduchá. Stručná. Minimalistická. Jak obsahem, tak vizáží. Ilustrace na úvodní obálce připomínající světlo na konci tunelu asi mluví za vše. Viewegh byl pravděpodobně nejsledovanějším českým pacientem s disekcí aorty vůbec. Jeho prognóza nebyla dobrá. Ale dokázal to. Přežil operaci, při které má šanci zhruba jeden člověk z deseti. Už jen ten název ale napovídá, že knížka nebude o krásách života, o tom, jaké měl štěstí. Vlastně je to spíš úvaha o tom, jestli to spíš nebyla smůla, přežít.
