Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilObľúbené literárne žánre
Moje srdcovky
Moje aktivity
Rozhodně nejsem cílovka, pro kterou byl románek napsaný, ale to mě neodradilo. Byla jsem hrozně zvědavá, jestli si Yoli bude na svých knížkách dávat záležet stejně jako CooBoo, které bylo zatím na českém young adult poli nejvýraznějším hráčem. Nutno říct, že v Yoli má CooBoo slušnou konkurenci. Jejich obálky sice nejsou ještě tak vymazlené a není o nich tolik slyšet, ale na to, že jsou to nováčci, si rozhodně nevedou špatně.
A teď tedy ke knize. Zpočátku se mi to zdálo hodně jednoduché, ale hlavní linie příběhu se větví na další. Matčin syndrom prázdného hnízda, neshody s přáteli, první měsíce na vysoké, hledání vlastní identity... a k tomu všemu Allyson na svých cestách potkává celou kupu dalších lidí, kteří taky mají své vlastní příběhy. Uf. Na jednu knížku je toho fakt hodně. Hlavně když si vezmete, že většina ze zajímavě rozvitých situací vyšumí do prázdna, protože už se to tam zkrátka nevejde.
Na druhou stranu musím říct, že jsem se tetelila radostí pokaždé, když jsem si uvědomila, jak je kniha protknutá Shakespearovým dílem. Zvláště milovníci Snu noci svatojánské a Jak se vám líbí budou nadšeni! Spisovatelka Gayle Formanová navíc velmi dobře zvládla nastínit ty chvíle v představeních, kde hráli Orlando a Ganyméd / Rosalinda z Jak se vám líbí tak, aby přesně odráželi Allysoninu skutečnou situaci. Vlastně bych řekla, že víc než o čemkoliv jiném je to knížka o hledání nové identity.
Musím říct, že při čtení se mi pořád něco nezdálo a byla bych mnohem radši, kdyby závěr knížky byl přesně o 3 stránky dřív, než skutečně byl, ale i přesto jsem po dočtení měla takový přiblblý úsměv na tváři a věděla jsem, že se mi to vlastně líbilo. A taky o knížce hodně vypovídá, že jsem to měla za necelé dva dny přečtené. Čtivé je to! Co si budeme nalhávat, není to hlubokomyslný příběh, velký román, dílo, které vám vyrazí dech. Je to jedna z těch milých knih, co neurazí, pobaví a zaženou nudu. A to je někdy víc než dost.
Zápletka je jednoduchá a plná mně sympatického suchého britského humoru. Martin, Maureen, JJ a Jess se sejdou na Silvestra na střeše věžáku Toppers' House - s úmyslem spáchat sebevraždu. Jejich životy jsou podělané různým způsobem a i když se možná někomu mohou zdát některé jejich důvody k sebevraždě malicherné, co my víme, co by oddělalo nás, žejo. Důležité je, že i přes depresi, která tuhle čtyřku svírá, se společně rozhodnou, že se pokusí nezabít do Valentýna. A do té doby... bude jejich život lepší, ale možná taky horší než dosud.
Při čtení téhle knížky jsem si prošla třemi fázemi. Na začátku to bylo samé "Jo! Skvělé, vtipné, čtivé, úúúžasné!" Zhruba v polovině následovala podivuhodně nudná pasáž, kterou jsem jakžtakž přelouskala a div jsem knihu neodložila. Nakonec jsem to ale nějak přežila a dobře jsem udělala, protože ten závěr byl dle mého famózní a já se zase báječně bavila a hltala příběh těch čtyř roztodivných bláznů. Trochu zvláštní, ale ve výsledku se mi knížka líbila.
Nutno říct, že mě takhle knížka hodně překvapila, čekala jsem spíš klasickou biografii a nakonec to je taková zvláštní směsice rozhovorů s celou knížecí rodinou. Upravila bych ten název, podle mě to není jen o Grace, nýbrž o celé rodince, i když to samozřejmě svým způsobem s Grace souvisí.
Je to krásný pohádkový příběh pro všechny milovníky historie, krásných princezen, Hollywoodu a Monaka. Místy je to až neuvěřitelně snové a dokonalé, těžko uvěřit, že život Grace byl tak třpytný a dokonalý, bez jediného mráčku, s neustálou podporou manžela, s perfektními dětmi, se všemi těmi lidmi kolem, kteří ji oddaně zbožňovali.
Zkrátka pohádka pro dospělé. Ale čtivě a zajímavě napsaná. Tak proč by ne.
Je tu všechno. Všecičko, na co byste si jako studenti / učitelé / milovníci sociologie / milovníci společenských věd / milovníci tlustých bichlí mohli vzpomenout. Nebudu vám lhát, už jsem četla i záživnější knížky a úsporné písmo a absence krátkých vět tomu zrovna moc nepomáhají. Není to knížka pro radost, to je jasné. Je to knížka, která svými rozměry okamžitě evokuje studium, dřinu, pot, slzy...
...ale tak když už mám pro to své studium něco udělat, tak ať udělám to nejlepší, ne?
S Dějinami české sociologie v tomhle případě nesáhnete vedle. Já jsem, co se sociologie týče, dost amatér, knížku jsem si pročítala a prohlížela hlavně proto, že mám tak ráda ty společenské vědy a že mi podobně tlusté knížky dělají ohromnou radost. Nešporova kniha byla ovšem schválena i odbornicí na slovo vzatou, studentkou sociologie a sociální politiky, mou drahou kamarádkou Lucií. A byla mi okamžitě zabavena jako první pomoc při zkouškovém období.
Je to celé hodně ironické (občas až jízlivé), uštěpačné a bohorovně realistické. C. D. Payne se tentokrát vžívá do kůže obézní puberťačky, která se musí poprat s přechodem na internátní školu, zákeřnými spolužačkami, excentrickou rodinkou, prvními láskami a spoustou dalších trablů, mezi které patří i homosexuální liliputáni.
Celý příběh je vyprávěný ich formou z Brendina pohledu. Brendu budete milovat bez ohledu na to, kolik čokoládových tyčinek Heath dokáže v knize spořádat. Fakticky. Jo, je sice občas trochu sebestředná, sobecká či vztahovačná, jenže kdo takový občas není, žejo. Každý má v sobě takovou malou Brendu Blattovou. Ale ten její ostrovtip, uštěpačné poznámky a geniální ironii má tedy málokdo. Při čtení jsem se smála nahlas. Miluju Brendu!
Příběh jako takový občas místy pokulhává. Trochu mě zarazila zápletka s Brendinou božskou spolužačkou Marií, která si překvapivě zrovna Brendu vybere, aby se stala její novou nejlepší kamarádkou. Hm, čekala jsem od toho nějaké šťavnatější rozuzlení. Stejně tak jsem byla trochu rozpačitá z náhlého zmizení Brendina kamaráda Bricka, který knížce dodává zajímavější (a šílenější) rozměr.
Na druhou stranu konec jako takový byl přesně podle mých představ, ne příliš uzavřený, vlastně jen tak zlehka naznačený. A tak to mám ráda. Taky musím vyseknout Paynovi poklonu za to, jak báječně se dokáže vžít do všemožných dívčích potíží a trablů. I když to někdy trochu přeháněl a parodizoval. Ale to se k Brendě prostě hodí.
V knize Bílá jako sníh, rudá jako krev, autor vsadil především na metafory a takové to pábitelské nabalování myšlenek na sebe. Dialog je tu tak trochu odsunutý na vedlejší kolej, hlavní slovo tu má Leo a proud jeho myšlení v ich-formě je zkrátka k nezastavení. Někdy mi takový způsob vyprávění nevadí, ale teď mi to nějak bylo proti srsti. Asi že už jsem poslední dobou zastáncem stručných a jednoduchých vět, které dokáží člověka posadit na zadek a vyrazí mu dech, protože jsou zkrátka tak pravdivé.
Tohle bohužel D'Avenia neumí. Ještě ne. Podle mě zbytečně okecává věci, které by se daly říct mnohem jasněji a stručněji. Na druhou stranu, nutno říct, že pár jeho myšlenek jsem si musela někam poznamenat - jsou totiž ohromně moudré. Takže ne, že by příběh nebyl kvalitní, jen je tam toho občas přehršle.
Na tuhle knížku jsem se dívala hrozně skepticky. Jenže ono to má růžový obal, nakladatelství Jota to zařadilo do Beletrie pro ženy a jedna z těch autorek píše pro časopisy Maminka, Miminko a Dieta (tři různé tituly).
Už ale nebudu tak předpojatá. Protože jsem zase jednou narazila na skvělou knížku, která klame tělem. Očekávala jsem povrchní povídky bez šťávy a emocí, dostala jsem hluboké příběhy, které ve vás zanechají spoustu nejrůznějších pocitů. Někdy je to spíš pachuť, hořká a smutná, jindy zase napětí, radost, rozněžnění nebo nostalgii. Mají tisíc vrstev a tisíc různých podob. Všechny stojí za přečtení.
Protože povídky psalo 12 úplně odlišných lidí, nenajdete tu jednotný styl psaní nebo vyjadřování. A to je na téhle knížce taky krásné. Je to v podstatě docela útlá knížka, ale plná rozmanitosti. Občas mi něco nesedlo, třeba ta různá nářečí prostě nemusím, jsem radši, když se používá jednoduchá, spisovná čeština. Ale dohromady to spolu tak nějak ladí.
Je to velice citlivý a nesmírně půvabný příběh, který by se klidně mohl stát komukoliv z nás. Doufám, že nejsem až příliš naivní, ale fakt věřím, že bych podobnou e-mailovou konverzaci mohla začít s kýmkoliv na světě. Jasně, asi by to nebyl o dva roky starší, nonšalantní, vnímavý a charismatický Leo, ale kdoví, žejo. Já taky nejsem dokonalá žena a'la Emmi. Strašně mě bavilo číst si jejich maily, pronikat do jejich životů stejným tempem jako oni, být jejich tajným čtenářem, držet jim palce. Protože víc než cokoliv jiného jsem si přála, aby se tahle dvojice dala na konci dohromady.
A zároveň jsem se toho děsně obávala, protože jen málokterý natvrdo uzavřený konec se mi líbí. Daniel Glattauer to nakonec vyřešil velice šalamounsky tím, že do příběhu víc zamotal Emmina manžela, který musel dřív nebo později zákonitě do příběhu vstoupit, aby to celé rozsekl. Ten konec je geniální. Chápala jsem, že fanoušci volali po pokračování, a tak se nakonec Glattauer rozhodl vydat druhý díl, ale já už ho číst nebudu. Pro mě by dozvědět se cokoliv dalšího bylo obrovským zklamáním. Tak, jak to skončilo teď, v tuhle chvíli, je naprosto správné a dostatečné a jedinečné. Aspoň pro mě.
Víte, jak se o Padesáti odstínech šedi říkalo, že je to ženská erotická bible? Že je to knížka, která oslní všechny ženy? Blbost. Chcete vědět, která knížka tohle dokáže? Jmenuje se Jak být ženou a napsala ji novinářka a moderátorka Caitlin Moranová. Je to jedna z mých nových nejoblíbenějších knížek.
Tahle knížka mě totálně nadchla svým přístupem a pohledem na věc. I když s autorkou v lecčems nesouhlasím, neznamená to, že bych se u čtení nebavila nebo mi to nepřišlo zajímavé.
Autorka si nebere servítky. Slova, které se v knížce běžně vyskytují, byste asi v běžné konverzaci nahlas neřekli. Ale o to větší grády a šťávu její eseje mají. Nic není tabu. Moranová se rýpe v sexu, menstruaci, holení, pornu, v palčivých otázkách o dětech a potratu. Tahle knížka je zároveň i nesmírně otevřenou zpovědí. Překvapivě však ani na chviličku nespadne k lehkému čtivu, červené knihovně nebo poučnému kázání.
Květinostesk je novela, kterou napsala Michaela Losekoot - jedna z nejslavnějších českých blogerek a tweetařek. Její Růžovou pandu zná kdekdo. Byla jsem nesmírně zvědavá, protože články Losekoot doslova hltám - byla jsem přesvědčená, že stejně tak zhltnu i Květinostesk. Už jen ten název. Smutek v duši, že jsem nedostala pár sladce vonících květů, vyjádřený jedním slovem. Dokonalé. Hlavní postavou Květinostesku je trafikantka, která svá citová melodramata s rodiči řeší únikem do (ne)vztahu se starší ženou a jejím synem.
Nejprve mi to sice přišlo čtivé, ale teď si říkám, že vlastně ani není. Je to poetické a dramatické a tak nějak zvláštní, že se vám to vlastně čte dobře, ale přitom ten text nehltáte (tak jako to klasicky bývá u vážně čtivé četby), spíš z něj pomalu ochutnáváte, převalujete na jazyku jednotlivá slovní spojení a užíváte si jejich jedinečnost a originalitu. Ze začátku jsem měla pocit, že se vám to buď bude líbit nebo ne, že nic mezitím není, ale teď si zase říkám, že jsem někde mezi, že z toho nejsem úplně nadšená.
