Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilO mne
Po dvaceti letech jsem se konečně vrátila k mé dávné lásce - čtení. Čtu knížky různých žánrů - romantické, krimi, thriller, fantasy...
Obľúbené literárne žánre
Obľúbení autori
Moje srdcovky
Moje aktivity
Dvě maminky a dva bolestné skutečné příběhy. Jaké jsou pocity maminek, když se dozvědí nepěknou diagnózu svého dítěte? Co prožívají a co všechno musí vydržet? Toto jsou příběhy o naději, o síle, ale i o ztrátě.
Už podle anotace mi bylo jasné, že tohle bude opravdu hodně bolavé a smutné čtení. Obzvláště pak pro všechny mámy, matky, maminky. Od prvních řádků mě knížka okamžitě zasáhla. Příběhy, které čtu, vždy silně prožívám a když jsou o dětech, nemocných dětech, tak to se mnou opravdu hodně zamává (i při psaní recenze znovu brečím). Každé slovo v textu na mě neskutečně působilo a já při čtení byla smutná a slzy se z očí jen řinuly.
Knížka je malá, útlá, jsou tu jen dva příběhy, ale i tak je toho až moc. Delší knihu a více bolesti bych už asi takhle najednou neunesla. Tím, jak je kniha útlá, jsem si říkala, že ji přečtu za chvilku, ale nakonec jsem si ji musela dávkovat po částech.
Při čtení jsem cítila neskutečnou bezmoc, bolest a úzkost. Ale i přesto mám takovéto knihy o skutečném životě moc ráda a vyhledávám je. V této nejen že jsou silné příběhy, ale je i dobře napsaná, že se do životů maminek dokážete naplno vcítit.
Pokud zvládnete číst o tématu nemocných dětí, rozhodně vám tuhle knihu jen doporučuji, i přesto, že je tak srdcebolná.
Ve svých čtyřiceti dvou letech si Daniela uvědomila, že je v nesprávném těle, že je ženou a tím začala její cesta za změnou identity a za svým opravdovým životem. V knize nám přináší své osobní zápisky z tříletého období proměny těla i duše a ukazuje nám vlnu podpory, ale i nepochopení a odpor.
Wau, tak tohle byla neskutečně silná kniha. Neskutečně osobní a otevřená a obdivuji Danielu, že šla takto s kůží na trh. Ukazuje nám své nejniternější pocity, bolesti, ale i radosti a vášně. Nečekala jsem, že to bude až takto otevřené a opravdu smekám za upřímnost.
Kniha je tak plná emocí a společně s Danielou jsem brečela už na straně 54. Knížka mě dokázala i šokovat a možná jsem se i něčemu přiučila Díky knize jsem si vypsala i nějaké seriály, které potřebuji vidět a knihy, které si chci přečíst.
Tato kniha je určitě inspirativní, a to nejen pro ty, kteří se necítí ve svém těle správně. Je tu spoustu problémů, které řeší kdokoliv z nás a věřím, že kniha může někoho i nakopnout, aby ve svém životě něco změnil.
Seznamte se s Eadweardem Muybridgem, průkopníkem fotografie i filmu, cestovatelem, ale i vrahem. Výjimečná osobnost. Díky podpoře Lelanda Stanforda se mu podařilo zachytit cválajícího koně na fotografii. Stává se tak prvním, komu se podařilo zastavit čas.
Moc ráda čtu knihy, díky kterým se dozvím mnoho nového a přesně taková je i Ve zlomku vteřiny. Navíc tím, že je to grafický román, je to takové malé umělecké dílo. Tato forma je tak přístupná pro malé i velké, zaujme rozhodně každého.
Nejen, že se seznámíme s panem Muybridgem, ale také se dozvíme mnoho o tom, jak vznikala první fotografie a jak se postupně vyvíjela. V knize jsou otištěny i původní fotografie té doby a je skvělé, že si tak vše můžeme skvěle propojit a nejen, že o tom čteme, co Muybridge vyfotil, ale můžeme si to rovnou i prohlédnout.
Celá kniha se mi opravdu moc líbila, čtení jsem si užívala, dozvěděla jsem se mnoho nového, dokonce i něco šokujícího. Toto je rozhodně kniha do každé rodiny.
Tuhle knihu můžete brát jako biografii, cestopis, vážkařskou studii. Je tu od každého něco. Prostě knihu otevřete a přečtěte si ji.
Dana Bártu mám moc ráda jako zpěváka a sedí mi i lidsky. Proto bylo jasné, že jeho prozaickou prvotinu si rozhodně potřebuji přečíst. A dobře jsem udělala. Je to kniha, díky které se zastavíte a necháte se unášet na rozličná místa v přírodě.
Celá kniha na mě působí jako deníkové zápisky, kratší i delší poskládané z okamžiků, které se Danovi usadily v hlavě. Některé pobaví, jiné překvapí, další zaujmou či dojmou. Podíváme se opravdu do celého světa a je fajn si ke čtení otevřít i mapu a dívat se, kde se zrovna nacházíme.
Z celého textu je cítit láska a obdiv k přírodě. Ze začátku tu jsou více cestovatelské historky, jak se dostáváme dál v čase, je tu stále více vážek.
Moc se mi líbí, jak Dan Bárta píše, moc mi jeho text sedí a ráda bych si od něj přečetla něco dalšího. Myslím, že cokoliv. Právě díky tomu, jak mě text okouzlil si myslím, že bych od něj přečetla jakýkoliv příběh na jakékoliv téma.
Musím vyzdvihnout i celkovou grafickou stránku knihy a ilustrace. Je díky tomu taková svá, originální. Prostě celá knížka je moc fajn a je lehká jako let vážky.
V Kodani řádí šílený vrah, který své oběti přivádí na pokraj šílenství jen díky telefonu. Stopy k jeho vypátrání vedou k jednomu dávnému nevyřešenému případu a odpověď na otázky leží v minulosti, kdy se jeden školní výlet změnil v noční můru.
Před pár lety jsem četla knihu Kaštánek, který byl naprosto skvělý. Proto jsem neváhala a hned si přečetla i Ptáčátko, což je druhý díl v sérii s vyšetřovatelkou Naiou Thulinovou. Obě knihy můžete číst i samostatně, děj nenavazuje, ale jelikož jsou obě knihy výborné, přečtěte si je pěkně postupně.
Toto byla skvělá kniha! Čtivá, svižná, napínavá. Vraha neodhalíte až téměř do poslední stránky. Budete postupovat společně s vyšetřovateli, což mám ráda. Většinou mi v knihách vadí, když čtenář ví mnohém víc než kriminalisté. Připravte se na docela brutální vraždy, hodně krve a mrtvol. Místy vás čekají opravdu až infarktové stavy, jak je kniha napínavá. Občas mi přeběhl i mráz po zádech.
Mám raději kratší thrillery, kolem 300 stran. Tato bichlička má stran téměř 500. A i když se mi děj opravdu líbil, klidně bych děj o pár stránek zkrátila. Ale i tak to bylo čtivé, knihu jsem nemohla odložit a nutně jsem potřebovala číst dál.
Pro milovníky thrillerů je Ptáčátko jasnou volbou.
Ida po smrti své matky vyrazí ze svého domova za sestrou Tildou, tam však nikdy nedojede. Rozhodne se, že se vypraví až na Rujánu. Kromě otlučeného kufru a pár kousků oblečení nemá nic. Na ostrově potká starší manželský pár, který se jí ujme. Pak potká Leifa, který by ji mohl pomoci zkrotit její démony…
Předchozí kniha 22 bazénů nám přibližuje život starší sestry Tildy. Zamilovala jsem si ji nejen díky zajímavému příběhu, ale hlavně díky tomu, jak autorka píše. Hned po dočtení jsem se začala těšit na tuto knihu a bylo vážně proč. Po dočtení jsem snad ještě více nadšená než minule.
Miluji autorčin styl. Tak osobitý a originální. Text na mě neskutečně působí, při čtení jsem brečela, knihu jsem nemohla odložit. S Idou jsem soucítila, bylo mi jí líto a opravdu hodně jsem si přála, aby nakonec všechno dobře dopadlo.
Knížku můžete číst i samostatně, ale rozhodně doporučuji přečíst si nejprve 22 bazénů a pak se teprve pustit do této. Budete schopni se lépe vcítit do pocitů Idy i Tildy. Je tu ukázáno, jak nás může ovlivnit výchova, ale hlavně prostředí, ve kterém vyrůstáme. Jaké démony si s sebou do života přinášíme a jak to bolí, když se s nimi snažíme bojovat.
Kniha je plná lidskosti a emocí, a to já u knih vyhledávám. Takže tleskám a s Idou se budu v mé hlavě ještě nějaký ten čas potkávat.
Tomášovi je právě osmnáct a jeho matku hospitalizovali v psychiatrické léčebně. Doma najde záhadnou fotografii, díky níž se vypraví do Paříže, aby zkusil najít svého otce. Pak tu máme tajemnou ženu Julii…
Moc ráda objevuji české autory, proto jsem neváhala vyzkoušet prvotinu od Terezy Hellerové. Navíc, když jsem se dočetla, že pracuje jako psycholožka, bylo mi jasné, že se mi její kniha bude líbit a nespletla jsem se.
Kniha je rozdělena na tři části. Začátek mi připadal trošku pomalejší, než jsme se více dostali do děje, ale zbylé dvě části byly napínavé, že jsem knihu nemohla odložit a potřebovala jsem vědět, jak se všechno vlastně vysvětlí a jak to celé dopadne.
Díky tomu, že autorka denně pracuje se skutečnými lidmi a jejich psychickými problémy, je z knihy cítit uvěřitelnost, i když je příběh opravdu místy zamotaný a všelijak provázaný. Já jsem autorce uvěřila každé slovo, že to, co přenesla na papír, by se mohlo odehrát i v běžném životě.
Celá kniha byla zajímavá, nečekaná a nepředvídatelná. A jestliže tohle byla prvotina, tak se rozhodně máme v budoucnu na co těšit.
Když předčasně zemře spisovatel Thomas, sejde se jeho rodina i přátelé. Dorazí i Margaux, která se všemi na pět let zpřetrhala vazby. Během rozhovorů a vzpomínek sledujeme, jaký byl jejich život, kde se setkali, co kde prožili a proč se někteří rozhodli raději odejít.
Muriel Barbery mám moc ráda. Její knihy Růže sama a Nesčetně hvězd byly v mých TOP 10, proto jsem se na její novou knihu opravdu moc těšila. Nedokonalá bouře se však bohužel mezi ty nejlepší nedostane.
Toto je kniha, na kterou potřebujete klid a čas. Je to trošku náročnější čtení. Je tu dost jmen, chybí tu uvozovky v přímé řeči a celkově, než se začtete, může vám to připadat lehce zmatené a nepřehledné. Autorka je profesorkou filozofie a myslím, že na tomto textu je to opravdu hodně znát.
Miluji, jak autorka dokáže vyjádřit a popsat některé myšlenky a postřehy. Je to napsáno tak kouzelně, při čtení mě tyto věty dokážou vždy úplně pohladit a moc si je užívám. Navíc je tu spousta pasáží, které donutí čtenáře zamyslet se nad životem.
Musím se přiznat, že jsem si knihu neužila tak, jak bych mohla. Největší problém byl asi zmatek v postavách. Možná by stálo za to si je vypsat. Po chvíli jsem se opravdu ztrácela v tom, kdo je kdo a ke komu kdo patří. I když byl konec překvapivý, nedokázala jsem ho úplně ocenit. Myslím si, že mi muselo v textu něco uniknout, protože jsem to celé vlastně úplně nepobrala.
Moc mě to mrzí, že nemohu dát autorce plný počet hvězd, tak třeba příště…
Deset příběhů, deset zemí, deset osudů.
Na začátku vyprávění se ocitáme v roce 1984 v Československu a poznáme Kristýnu. Ženu v domácnosti, která má ten problém, že její rodiče byli odpůrci režimu. Ani ona sama se s ním nemůže smířit, žije však v době, kdy je lepší být zticha a dělat, co po ní chtějí ostatní.
Příběh Kristýny se vine celým vyprávěním, ve kterém poznáme další postavy z různých zemí světa a dozvíme se, jaké problémy prožívají ony.
Moc ráda čtu knihy o nelehkých lidských osudech. Kdy se dozvím o tom, jaké problémy mohou koho trápit a jak se dají či nedají vyřešit. Díky tomu, že tu jsou samostatné příběhy, tu máme hned deset různých problémů a některé byly až šokující.
Moc mě bavilo, jak autorka vystihla to, co trápí obyvatele v jednotlivých zemích nebo i ve společenských vrstvách, díky tomu působily příběhy hodně uvěřitelně.
Jednotlivé příběhy končí jakoby otevřeně a když vám dojde (nebo když si na konci přečtete), kam tím autorka směřovala, tak možná zůstanete nevěřícně zírat, k jaké pointě nás to vlastně dovedla. To bylo skvělé!
Ač je knížka objemnější, četla se naprosto sama. Některé příběhy mě bavily více, jiné třeba trochu méně, ale ponořila jsem se do každého z nich.
Pokud i vy máte rádi příběhy lidí, s nimiž se osud úplně nemazlí, rozhodně si přečtěte tuto knihu.
Stárnoucí spisovatel se rozhodne pomstít všem ženám, které ho zradily. Využije k tomu mladíka, kterého donutí oženit se jen pro peníze a manželku udělat nešťastnou. Později rozehrává další hru, kdy mladíka využívá k pomstě jednotlivých žen. Mladý muž objevuje své homosexuální sklony a čtenář se tak dostane do gay komunity poválečného Japonska.
Dlouho jsem nečetla žádného japonského autora a jelikož mě u Zakázaných barev zaujala anotace, bylo rozhodnuto: seznámím se s tvorbou Jukio Mišima. Setkání to bylo rozhodně zajímavé.
Musím se přiznat, že ze začátku mi to přišlo náročnější, takové intelektuální. Dlouhé popisy, málo děje, trošku jsem se v textu ztrácela. Ale jakmile na scénu přišel mladý Júiči a hra se začala rozjíždět, tak si mě příběh vcelku získal. Co mě moc bavilo, tak poznávat život v Japonsku v padesátých letech minulého století. A obzvláště pohledem homosexuála. Díky tomu se dozvíme, jak a kde se scházeli, jak na ně ostatní lidé nahlíželi, jak se díky tomu cítili. To tu bylo popsáno naprosto skvěle.
Při čtení jsem se neubránila pocitu, že čtu „klasiku“. Takové ty příběhy, ve kterých je spousta intrik, lstí a naschválů. A jelikož kniha v originále vyšla již v roce 1964, tak mě to nakonec ani nepřekvapilo.
Musím se přiznat, že mě nakonec příběh úplně neoslovil, byl na mě dost překombinovaný, někdy text působil až moc zdlouhavě. Na druhou stranu, kniha ve mně dokázala vzbudit emoce, a to je vždy známka dobré knihy. A rozhodně musím zmínit, že na tu dobu se jedná opravdu o odvážné dílo.
