Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilO mne
Knihovnice, co radši vlastní knihy, než aby si je půjčovala.
Obľúbené literárne žánre
Obľúbení autori
Moje srdcovky
Moje aktivity
Tahle knížka je tak obrovsky důležitá! A taky pěkně mate svou růžovou obálkou, protože její téma je všechno, jen ne sladce růžové.
Holky odnikud jsou o znásilnění, o jeho přehlížení a o sexismu, který je vnímán jako společenská konvence... Zároveň ale vypráví o přátelství, lásce ve všech svých podobách a o objevování sexuality, které by vždycky mělo být příjemným dobrodružstvím prožívaným s nadšeně tlukoucím srdcem.
Tahle kniha mě míjela tolik let, až bych si měla ubrat čtenářské body za ignoranci. Věděla jsem, že existuje, ale nevěnovala jsem jí přílišnou pozornost, protože se zabývá obdobím lidských dějin, které je nesporně důležité, ale v literatuře dle mého názoru občas trochu zneužívané kvůli jeho nevyčerpatelné studnici lidského utrpení - druhou světovou válkou.
Jenže!
Je kniha o druhé světové a pak je Kniha o druhé světové... A Němci určitě patří do té druhé kategorie.
Lidské utrpení v ní najdeme, ale je vzdálené a odosobněné - a většinu času se netýká hlavních hrdinů. Ti totiž prožívají léta 1939 až 1945 z té druhé strany barikády, z pohledu říšských občanů, na které válka sice dopadá, ale působí dalece. A když se její realita náhodou přiblíží, je tak děsivá, že se raději zavírají oči a rozdávají rány pěstí. A to je na Němcích skvělé, neukazují osudy hrdinů ani padouchů, ale obyčejných lidí. Takových, které je možná těžké obdivovat, ale není těžké je pochopit... Protože strach je silným motivátorem, i když třeba jen k nečinnosti a žití života bez větších změn.
Tahle útlá knížka je literární podobou nostalgie. Člověk se v jejích stránkách ztratí a netrvá dlouho, než mu v hlavě začnou vyplouvat obrazy z vlastního života. Ztráta někoho blízkého, nenapravená chyba, první láska, poslední zklamání.
Bernhard Schlink napsal devět povídek, do kterých uložil moudrost stáří a bolest ztráty, se kterou se člověk naučí žít. Je to krásné čtení, ale přitom plné ran - a zanechává čtenáře v konfrontaci se strachy z bolestí budoucích a se vzpomínkami na bolesti minulé.
Takhle čtivé dějiny našeho živočišného druhu by se měly předkládat ve škole. Takhle by měla působit historie. Jako fascinující záležitost plná zajímavostí, zábavných faktů, neuvěřitelných náhod a pozoruhodných spojitostí. Jako ucelený příběh, který na konci dává smysl a ze kterého možná trochu mrazí. Protože to dějiny jsou. Nejsou to přesná data, nejsou to nadrcená jména a místa...
Jsou spletitý příběh, který stojí za to vyprávět a který stojí za to znát. A teda Yuval Noah Harari je jeho vypravěčským mistrem.
Sejdeme se na piazzetě jsem si zamilovala. Ne pro propracovaný příběh, ne pro hluboké myšlenky, nebo pro úžasné literární figury... Zamilovala jsem si ji pro střípky Itálie, do kterých se hned chci podívat. Pro vůni kávy, která na mě dýchá z každé stránky. Pro těstoviny, pečivo a názvy jídel, co jsou vetknuty do každého odstavce, a já je potřebuju ochutnat.
Do téhle knížky jsem se zamilovala, ne protože je o Itálii, ale protože je jako Itálie. Útržkovitá a rychlá a zároveň pomalá a líná. Plná dobrého jídla, kávy a vína. A svá. Není to klasický cestopis, není to ani průvodce. Pro nedostatek skutečných slov, která by tuhle knihu mohla popsat, jsem ji ve své hlavě začala nazývat toulkovník, pocitovník a vzpomínkovník - všechna tři slova jsou odvozeniny od slova deník, kterým tahle kniha ale taky není. Takže když píšu, že je svá, myslím to smrtelně vážně.
