Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilO mne
Knihovnice, co radši vlastní knihy, než aby si je půjčovala.
Obľúbené literárne žánre
Obľúbení autori
Moje srdcovky
Moje odznaky
Moje aktivity
Prokletý rok je knížka, kolem který jsem dlouho kroužila, ale tak nějak jsem jí nevěřila.
Chyba.
Tahle feministická young adult dystopie mi kroutila prsty na nohou, svírala srdce a drtila žaludek.
Ani si nedokážu vybavit, kdy naposledy jsem se u knihy takhle nervovala. Možná za to může fakt, že jsem jeden z největších strašpytlů pod sluncem, možná to, že je neskutečně sugestivně napsaná. A možná za to může kombinace.
Obecně se nerada bojím a při “koukání” na horor preventivně zavírám oči při každý dramatičtější scéně, proto mě překvapuje, jak nadšená z týhle knihy jsem.
Není totiž pro žádný cukrkandly (což je prakticky definice mojí osobnosti), je to čtení plný strachu, násilí a zlosti… Ale tak podmanivě napsaný, že nejde nečíst dál.
Zamilovat se do knihy je někdy záležitostí první věty. Přečtete pár slov a najednou to víte. Najednou už tu knihu jen nečtete. Najednou ji žijete. Každý řádek se vás dotýká, každá věta vás pohlcuje, každé slovo je jedním úderem vašeho srdce.
Splynete s příběhem.
To přesně se mi stalo u Zakletého v čase. Ironií je, že nedokážu přesně určit proč. Že se mi bude líbit, jsem věděla hned u anotace, protože velký lásky a cestování v čase si já nechám líbit vždycky. Ale že budu po jeho dočtení sedět s rozbolavělym srdcem u tohohle příspěvku a urputně bojovat se slovy, protože mi žádný nepřipadají dostatečně odpovídající mým pocitům, to jsem nečekala.
Přitom vzato kol a kolem, je to vlastně docela obyčejnej příběh lásky. Takovej, co jsme v mnoha obdobách četli tisíckrát. V detailech trochu jinej, ne každej milenec totiž umí běžně přeskakovat z jedný časový linky do druhý, ale jinak obrovsky skutečnej, ukazující mnohé podoby lásky v jedné velké změti životního štěstí i neštěstí.
Obyčejně se do knížek zamilovávám kvůli magičnu, ráda bývám okouzlená a ráda sním. Zakletý v čase mě ale neokouzlil, jednou jedinkrát jsem se nezasnila. U jeho čtení jsem byla až bolavě přítomná a vnímala ho až do morku svých kostí. Nezamilovala jsem se do magie téhle knihy, zamilovala jsem se do její opravdovosti.
Mám radost. Dočetla jsem Ranhojičku a mám radost. Ne, protože jsem se dočetla ke konci, ale protože vím, že to byl jen první díl a že mě ještě čeká pokračování.
Mám radost, protože Ranhojička je skvělým a pozornosti hodným zástupcem YA fantasy. Mám radost, protože jsem teď svá odpoledne trávila v přítomnosti dobře napsaných postav a zajímavých zápletek. Protože jsem napůl žila v propracovaném prostředí věznice (nevím, jestli by mi to mělo dělat radost, ale dělá). Mám radost, protože se těším na víc - na víc světa, na víc postav, na víc knih!
Kdybych měla někomu nepolíbenýmu YA doporučit zástupce tohohle žánru hodný pozornosti, jedním z nich by byla Ranhojička. Protože její příběh dává smysl, baví, místy nutí zadržovat dech a překvapuje. Je to chytře vystavěná knížka, ve který nechybí napětí a ani špetka romantiky pro rozháraný duše.
Původně jsem chtěla druhý díl Dvorů prostě jen přejít. Nechat ho za sebou a už nikdy se k němu nevracet. Zapomenout. Jenže pak mi to nedalo...
A tak nakonec píšu tohle - ne úplně s lehkým srdcem, protože vlastně absolutně chápu, proč je to takovej fenomén a co na týhle sérii tolik táhne. Maasová má talent vás do příběhu dostat pár slovy, nechcete se ho pustit, chcete číst víc, chcete vědět víc…
Jenže mně to zkrátka nestačilo. Celou dobu, co jsem četla Dvůr mlhy a hněvu, jsem se nemohla zbavit pocitu, že čtu fanfiction odvozenou od prvního dílu kánonu. Pořád jsem se pozastavovala nad tím, proč to tak je… A pak mi to došlo. Mary Sue. Ze stránek knihy na mě nestydatě shlížela Mary Sue. Jen se jmenovala Feyre a byla hlavní postavou celý série.
Au.
Já a Mary Sue spolu máme nějakou tu historii. Přečetla jsem spoustu fanfikcí, kde její černé vlasy povlávaly i bez větru a modré oči jí zářily do tmy jako safíry. Přečetla jsem spoustu příběhů, kde se i přes bolavou minulost usmívala na svět (nebo kde ji kruté rány osudu donutily uzavřít se před ním do ulity). Přečetla jsem tisíce slov o tom, jak přeměnila tlustou slupku bad boye v prach jediným úsměvem. A už ne.
Když čtu vývojovej oblouk nějaký postavy, chci mu věřit. Když čtu příběh vznikající lásky, nechci protáčet panenky. Když čtu milostný scény, nechci zadržovat smích.
A proto nesnáším Mary Sue. Protože jí nevěřím absolutně nic.
A proto vzdávám čtení Dvorů. Protože Feyre je pro mě Mary Sue.
Po LGBTQ+ romancích sahám vždycky, když mám náladu na trochu literární něhy. Přijde mi totiž, že narozdíl od svých hetero a cis protějšků neadorují toxický vztahy a láska jako taková je v nich vykreslená tak nějak opravdověji. Samozřejmě že se na obou stranách najdou výjimky, ale o těch někdy jindy.
Poslední stanice je přesně ten něžnej druh romantiky, z jejíchž stránek na vás tryská láska, radost, šílenství, potrhlost, barevnost a hledání místa ve světě. To všechno je k tomu řízlý sci-fi linkou, která i když jen ve vedlejší roli, září z knížky a baví tam, kde je třeba tý lásky o trochu míň.
Doporučuju všem, co se na nějakou chvíli potřebujou zazásobovat literárním cukrem. Já mám oslazeno.
Ztracena v bílém šumu mi sedla už anotací a pak mě stránku po stránce ujišťovala v tom, že jsem ty roky, kdy jsem se vyhýbala thrillerům, úplně promrhala.
Ani minutu jsem se nenudila a ani na chvilku jsem neztratila pozornost. Příběh mě úplně pohltil a já jím listovala jak zběsilá v touze po rozuzlení. A to přesně po dobrém thrilleru chci. Aby mě chytl a nepustil. Aby mi sídlil v hlavě, i když ho zrovna nečtu, a nutil mě v nejbližší volné chvíli sáhnout po knize a pokračovat tam, kde jsem přestala…
