Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilObľúbené literárne žánre
Moje aktivity
Norský autor Lars Mytting má rád dřevo a ještě raději o něm píše Ústředním motivem knihy je totiž dřevo z šestnácti ořešáků, které přestály nejkrvavější bitvu první světové války. Dřevo z těchto stromů, stejně jako velké dějiny provázejí hlavního hrdinu Edvarda celou knihou. To, co začíná jako pátrání po dávno zemřelých rodičích, se obrací v historickou mozaiku několika generací. Edvardova cesta ho nakonec zavede opravdu až do Francie, kde se dozví pravdu o své rodině i spojení s 16 stromy, které jsou symbolickým mostem mezi jeho rodinou a minulostí.
Venkovský mladík, který strávil celý život s prarodiči, kteří před ním velmi pečlivě tajili minulost, tak hledá svoji identitu i budoucí směřování. Celá kniha je vlastně o schopnosti přijmout rozhodnutí předchozích generací, vyrovnat se s nimi a nebabrat se ve věcech, které už dávno nemůžeme ovlivnit.
Tento príspevok prezrádza dôležité momenty deja, preto je skrytý, aby sme Vám nepokazili pôžitok z čítania.
Rychlebské hory, Jeseníky, Rejvíz, Lipová-lázně… Tenhle kout Čech mám hodně ráda, jeho atmosféra, nálada, je natolik odlišná od pražského shonu, že pokaždé, když se tam ocitnu, si připadám jak v některém songu Priessnitz nebo Letní kapely.
A stejně to bylo i s Jeřabinovým domem, knihou jesenické rodačky a nakladatelky Marie Hajdové. To, jak se jí podařilo vystihnout charakter tohohle kraje, je jako ocitnout se v Tančírně v Račím údolí s albem Beztíže ve sluchátkách. Tématicky vlastně nejde o nic objevného Lucii se rozpadl život pod rukama a vrací se zpět do míst svého dětství a do starého rodinného domu, který pro ni dřív byl bezpečným útočištěm. Potkává staré známé z dětství, nahlíží do maloměšťáckého života plného křivd, kde létají záclonky kuchyní, jen co projde kolem a zároveň se snaží přehodnotit svůj současný život. Klasická vztahovka postavená na charakterech, které zná ze svého života každý a na situacích, které jsou důvěrně známé. Upřímně nebýt kniha lokalizována do mých oblíbených míst, asi bych po ní nesáhla. Není to málo? Stačí to?
Tento príspevok prezrádza dôležité momenty deja, preto je skrytý, aby sme Vám nepokazili pôžitok z čítania.
Anna Cima je japanoložka, která žije a pracuje jako překladatelka v Japonsku. Jejím studiem japanologie i návštěvou Japonska je inspirována jejím úspěšná a oceňovaná prvotina, za kterou dostala nejen Literu, ale i Cenu Jiřího Ortena. A ačkoliv nejsem čtenář, který by vyhledával literaturu lokalizovanou do Japonska, Probudím se na Šibuji předčila moje očekávání.
V Probudím se na Šibuji autorka pracuje s dvěma neobvyklými dějovými linkami. Vysokoškolská studentka japanologie Jana na pražské fildě náhodou narazí na povídku neznámého japonského autora a s pomocí podivínského staršího spolužáka se jí rozhodne přeložit. Překlad a následná vědecká práce má být její letenkou na některou z japonským univerzit.
„Druhá“ Jana ale v sedmnácti letech magicky uvízne ve smyčce v tokijské čtvrti Šibuja. Má pevně omezený prostor, ve kterém se může pohybovat a jakmile z něj chce vystoupit, objeví se u legendární sochy psa Hačikó. Pro své okolí je neviditelná, nemusí jíst ani spát, za to má dost času naučit se japonsky a poznat místní kulturu.
Tyhle dvě verze stejné Jany, každá v jiném časoprostoru, jsou sice od sebe na tisíce kilometrů vzdálené, ale zcela logicky se jejich dějové linky ovlivňují. A právě ten mix románu o dospívající studentce fildy, mysteriozních prvků i zákoutí japonské literatury s vibem Harukiho Murakamiho je osvěžující a originální. Přitom se autorka vyvarovala zbytečných dějových odboček i přehršle postav, až detektivní část o pátrání po osudu japonského autora a ztraceném rukopisu knize dodává spád a gradaci.
Alexej Sevruk je rodák z Kyjeva, od dvanácti let žije v Čechách díky programu repatriace volyňských Čechů, vystudoval tu a pracuje. V Evropance dává hlas své babičce Marii, která mu od mala vyprávěla příběhy z dějin Ukrajiny. Od války, přes hladomor uměle vyvolaný Sovětským svazem, kolektivizaci, Černobyl, až po strasti společného soužití směsice lidí různých národností i náboženství. Skrz Marii a její život vypráví úděl žití pod sovětskou/ruskou nadvládou, která se přes staletí vlastně nemění. Díky civilně, velmi upřímně a lidsky podanému obrazovému vyprávění si postupně čtenář skládá celou mozaiku vzájemně propletených osudů. Občas si čtenář posteskne nad tím, kolik neštěstí jeden člověk dostane naloženo. Nečekejte ale žádné srdcervoucí litanie, Evropanka je o umění žít a přežít i v nelidských podmínkách.
Ve fragmentovitém vyprávění se proplétají malé lidské příběhy s velkými evropskými dějinami. Představuje čtenáři provázanost dekád, ukazuje, jak nefunguje Důraz na iluzorní představa izolovanosti ve světě nejen v názvu knihy, ale i ve vzájemné ovlivňování demografických skupin Ukrajiny. Uvědomění, že žádný národ nestojí sám a jestli si myslíme, že Rusák se spokojí s Ukrajinou, je prostě nonsens. Čtenář musí obdivovat nezdolnost národa a jeho těžce nabitou svobodu, protože proti tomu, co se historicky ve 20. a 21. století dělo (a nyní děje) na Ukrajině, se my máme jako na obláčku.
Představte si malého kluka, Chanieho Wenjacka z kmene Odžibvejů, který utíká od teroru internátní školy, zpátky k rodině. Má před sebou stovky kilometrů kanadskou divočinou, bez jídla a pití, o samotě, jen se svými myšlenkami. Chanieho příběh je totiž nejen doják, ale také extrémně důležitý. Ukazuje nám část americké historie, o které se nemluví. Téma systémové likvidace kanadského původního obyvatelstva u nás rozebírá zatím jen reportážní absyntovka 27 smrtí Tobyho Obeda, v beletrii jsou mimo Wenjacka výrazné mezery.
Je to autentické, intenzivní, strhující. Styl psaní je jednoduchý, o to ale víc efektivní, protože přibližuje myšlenkové pochody malého chlapce. Výrazně tomu napomáhají dvě vypravěčské polohy ta Wenjackova střídající se pohledem jeho manitou, zvířat, které pozorují jeho beznadějné putování kanadskou divočinou. I hladovění, zima a strádání ale pro Wenjacka snesitelnější než týrání a zneužívání ze stran bílých učitelů.
Boyden nám přibližuje Chanieho osud s velkou citlivostí a empatií. Při čtení máte pocit, že hmatatelně cítíte jeho strach, naději i zoufalství. Boyden se nesnaží nic přikrášlovat, dramatizovat nebo moralizovat, prostě vypráví příběh, který je sám o sobě dost silný.
Nejdřív jedno velké přiznání zatím jsem stále ještě nečetla jediný román Sylvie Plath Pod skleněným zvonem, i když je to velmi zásadní feministická kniha. Tak jsem na to šla z jiné strany a sáhla po Euforii od Elin Cullhed. A za sebe musím říct, že mě fakt příjemně překvapila. Příběh se soustředí na poslední rok života Sylvie Plath a ukazuje, jak komplikovaný byl vnitřní svět a jaké to bylo žít po boku slavného básníka své doby Teda Hughese. Autorka se nebála natolik sugestivního vhledu do hlavy autorky, až to bylo děsivé, jak náročná vlastě existence téhle známé básnířky byla. Což je celé ještě podtržené vyprávěním v ich formě.
Vztah mezi Sylvií a Tedem Hughesem je vykreslený realisticky, se všemi vzestupy a pády. Do jejich vztahu se promítá Sylviino vnímání role ženy a matky a očekávání doby a všeobjímajícího patriarchátu. Sylvie je tady vykreslená jako člověk, se všemi svými chybami a nejistotami. I když samozřejmě víte, jak její život skončil a Euforie ukazuje jen krátký časový výsek jejího života, je to taková emocionální darda, která se vyplatí přečíst.
Malý život je ten vzácný literární úkaz, který vás rozloží na součástky, emocionálně vysaje a odhodí. Silná témata jako sebepožkozování, sexuální zneužívání, homosexualita či prostituce jsou podaná v tak syrové formě, až se z toho ježí vlasy na zátylku. Není v tom ale čistý kalkul, způsob, jak čtenáře dojmout a ohromit, ale řetěz, který drží hyeny v bezpečné vzdálenosti. Mezi tím vším probleskuje nekonečná naděje, síla přátelstvím které tvoří to pomyslné stéblo, které tounoucímu zachrání život. Malý život patří mezi to nepatrné množství knih, na které se nezapomíná. Má jen jednu jedinou chybu, po jeho přečtení mám velký problém začíst se do jakékoliv jiné knihy …
Hele já vím, že na novou knihu Aleny Mornštajnové všichni čekali jak na zázrak. Ale lze po Haně a Tichých rocích napsat další knihu bez vykrádání vlastního díla, bez opakování?
Autorka šla v Listopádu mimo své oblíbené zajeté koleje a pustila se do žánru alternativní budoucnost až dystopie. Ono je vlastně dost fajn číst si o omezování základních svobod horších než za normalizace v době, kdy kvůli covidu bez papíru nemůžu jít ani večer ven a vládnoucí garnitura by nás všechny nejraději zavřela na měsíc do sklepa. Pak slovo „svoboda“ získává další rozměr.
Originální námět alternativní budoucnosti života za železnou oponou zní až mrazivě, v kontrastu s knihami Margaret Atwood (Příběh služebnice a Testament) se nedokážu zbavit pocitu, že v Listopádu „něco“ chybí. Pocit hnusu a zmaru nad lidskou lhostejností, rezignace nad režimem či všudypřítomný strach a paranoia nad tím, že věřit se nedá ani vlastní rodině, se v mém případě nedostavil. Dvě dějové linie – ženy trávící velkou část života ve vězení a poté odsunuté do pohraničí a mladé dívky, vyrůstající v jakési „ozdravovně“, kde z ní vychovávají budoucí elitu, se v závěru knihy logicky a zcela nepřekvapivě propojí. Pozorný čtenář tak bude o wow efekt ochuzen. Nicméně nám ale nabízí vyrovnaný pohled režim z obou stran. Jak té, u které by vládnoucí třída raději ztratila klíč od vězení, i té, která je předem od dětství formována k poslušnosti a slepému následování.
Alena Mornštajnová nám v Listopádu chtěla ukázat, že kecičky „za komunistů vlastně tak špatně nebylo“ jsou naprosto zcestné. A že svoboda není samozřejmost a musí se chránit všemi dostupnými a legálními prostředky. Listopád si nejspíš nezíská tak obrovskou popularitu jako Hana, ale rozhodně by po jeho přečtení mohli někteří jedinci přehodnotit své názory na autoritářský režim.
Loňské jaro se mi pod ruku dostal první díl hamburské trilogie s názvem Dcery nové doby. Z bot mě bohužel nevystřelily, nicméně nerada nechávám neuzavřené ságy a dopřála jsem si u druhý díl Konec starých časů.
Autorka bez okolků navazuje na konec prvního dílu, který utnula v období stanovování poválečných německých pořádků. Po úvodní rekapitulaci postav, bez které bych byla v ději úplně ztracená (a občas jsem se ztratila i tak) se v rychlých epizodních kapitolách odvíjí další dekády ústřední čtveřice žen. Pozornost se pomalu přesouvá na další generaci, objevují se kromě politických motivů i témata jako homosexualita, otevřené vztahy nebo plánované rodičovství.
Opět se skáče po měsících a letech, autorka nás nenechá proniknout hlouběji do hlav postav. Načrtne téma, propluje po povrchu a běží opět dál. Do 464 stran vměstná 30 let života desítky postav bez mrknutí oka. Ačkoliv se jedná o čtivou a nenáročnou knihu, kterou ocení milovníci lidských a dějinných ság, tu nevyužitost prostoru a absenci emocí autorce odpustit nemůžu.
Jo a třetí díl už mám samozřejmě doma :-)
Sbírka depresivních povídek od mé oblíbené autorky? To chci!
Spisovatelku a překladatelku Viktorii Hanišovou sleduji od vydání její prvotiny Anežka. Jakkoliv nejsou její knihy žádné veselé čtení a občas způsobují nehezké fyziologické reakce, v našem českém rybníčku stojí za pozornost. Povídkový soubor Dlouhá trať s tématem sebevražd, sebedestrukce a smrti bude bohužel kniha, ke které se již vracet nebudu. Proplula mnou za jedno odpoledne takřka nepozorovaně a až na dvě čestné povídkové výjimky si z ní po dvou měsících nepamatuju lautr nic…
Po slibném a svižném začátku v podobě povídky Běžkyně na dlouhou trať přišla sbírka úzkostných témat, které vyžadují buď velmi cynického čtenáře a nebo někoho, kdo se nachází ve pozitivním rozpoložení a snese tenhle černý shitstorm.
Jakkoliv mě bohužel Dlouhá trať minula a nešla na solar jako autorčina Houbařka, patří díky autorčinu narativu mezi pozoruhodná tuzemská díla.
