Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilObľúbené literárne žánre
Moje odznaky
Moje aktivity
Malý život je ten vzácný literární úkaz, který vás rozloží na součástky, emocionálně vysaje a odhodí. Silná témata jako sebepožkozování, sexuální zneužívání, homosexualita či prostituce jsou podaná v tak syrové formě, až se z toho ježí vlasy na zátylku. Není v tom ale čistý kalkul, způsob, jak čtenáře dojmout a ohromit, ale řetěz, který drží hyeny v bezpečné vzdálenosti. Mezi tím vším probleskuje nekonečná naděje, síla přátelstvím které tvoří to pomyslné stéblo, které tounoucímu zachrání život. Malý život patří mezi to nepatrné množství knih, na které se nezapomíná. Má jen jednu jedinou chybu, po jeho přečtení mám velký problém začíst se do jakékoliv jiné knihy …
Čítať viac
Wishlist plný kníh je znakom cieľavedomého knihomoľa! Alebo pomaly píšucich autorov (pozdravujeme Georgea R.R. Martina) :-)
Váš čitateľský profil je na svete! Odteraz sa môžete každému pochváliť, aký úžasný(á) čitateľ(ka) ste!
Hele já vím, že na novou knihu Aleny Mornštajnové všichni čekali jak na zázrak. Ale lze po Haně a Tichých rocích napsat další knihu bez vykrádání vlastního díla, bez opakování?
Autorka šla v Listopádu mimo své oblíbené zajeté koleje a pustila se do žánru alternativní budoucnost až dystopie. Ono je vlastně dost fajn číst si o omezování základních svobod horších než za normalizace v době, kdy kvůli covidu bez papíru nemůžu jít ani večer ven a vládnoucí garnitura by nás všechny nejraději zavřela na měsíc do sklepa. Pak slovo „svoboda“ získává další rozměr.
Originální námět alternativní budoucnosti života za železnou oponou zní až mrazivě, v kontrastu s knihami Margaret Atwood (Příběh služebnice a Testament) se nedokážu zbavit pocitu, že v Listopádu „něco“ chybí. Pocit hnusu a zmaru nad lidskou lhostejností, rezignace nad režimem či všudypřítomný strach a paranoia nad tím, že věřit se nedá ani vlastní rodině, se v mém případě nedostavil. Dvě dějové linie – ženy trávící velkou část života ve vězení a poté odsunuté do pohraničí a mladé dívky, vyrůstající v jakési „ozdravovně“, kde z ní vychovávají budoucí elitu, se v závěru knihy logicky a zcela nepřekvapivě propojí. Pozorný čtenář tak bude o wow efekt ochuzen. Nicméně nám ale nabízí vyrovnaný pohled režim z obou stran. Jak té, u které by vládnoucí třída raději ztratila klíč od vězení, i té, která je předem od dětství formována k poslušnosti a slepému následování.
Alena Mornštajnová nám v Listopádu chtěla ukázat, že kecičky „za komunistů vlastně tak špatně nebylo“ jsou naprosto zcestné. A že svoboda není samozřejmost a musí se chránit všemi dostupnými a legálními prostředky. Listopád si nejspíš nezíská tak obrovskou popularitu jako Hana, ale rozhodně by po jeho přečtení mohli někteří jedinci přehodnotit své názory na autoritářský režim.
Loňské jaro se mi pod ruku dostal první díl hamburské trilogie s názvem Dcery nové doby. Z bot mě bohužel nevystřelily, nicméně nerada nechávám neuzavřené ságy a dopřála jsem si u druhý díl Konec starých časů.
Autorka bez okolků navazuje na konec prvního dílu, který utnula v období stanovování poválečných německých pořádků. Po úvodní rekapitulaci postav, bez které bych byla v ději úplně ztracená (a občas jsem se ztratila i tak) se v rychlých epizodních kapitolách odvíjí další dekády ústřední čtveřice žen. Pozornost se pomalu přesouvá na další generaci, objevují se kromě politických motivů i témata jako homosexualita, otevřené vztahy nebo plánované rodičovství.
Opět se skáče po měsících a letech, autorka nás nenechá proniknout hlouběji do hlav postav. Načrtne téma, propluje po povrchu a běží opět dál. Do 464 stran vměstná 30 let života desítky postav bez mrknutí oka. Ačkoliv se jedná o čtivou a nenáročnou knihu, kterou ocení milovníci lidských a dějinných ság, tu nevyužitost prostoru a absenci emocí autorce odpustit nemůžu.
Jo a třetí díl už mám samozřejmě doma :-)
Sbírka depresivních povídek od mé oblíbené autorky? To chci!
Spisovatelku a překladatelku Viktorii Hanišovou sleduji od vydání její prvotiny Anežka. Jakkoliv nejsou její knihy žádné veselé čtení a občas způsobují nehezké fyziologické reakce, v našem českém rybníčku stojí za pozornost. Povídkový soubor Dlouhá trať s tématem sebevražd, sebedestrukce a smrti bude bohužel kniha, ke které se již vracet nebudu. Proplula mnou za jedno odpoledne takřka nepozorovaně a až na dvě čestné povídkové výjimky si z ní po dvou měsících nepamatuju lautr nic…
Po slibném a svižném začátku v podobě povídky Běžkyně na dlouhou trať přišla sbírka úzkostných témat, které vyžadují buď velmi cynického čtenáře a nebo někoho, kdo se nachází ve pozitivním rozpoložení a snese tenhle černý shitstorm.
Jakkoliv mě bohužel Dlouhá trať minula a nešla na solar jako autorčina Houbařka, patří díky autorčinu narativu mezi pozoruhodná tuzemská díla.
