Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilO mne
Byla jsem knihovnicí, teď už jsem v důchodu, ale po dobré knize vždycky ráda sáhnu.
Moje aktivity
Chtěla jsem koupit příteli pod stromeček knihu Všechny tváře smrti Adama Pýchy, ale z Knihobotu mi přišla tahle americká duchařina. Vracet se mi ji nechtělo. Přítel ji nepřečetl, i když jsem mu ji vzhledem k tenkosti dala do zavazadla, když letěl na dovolenou do Egypta. Já ji teď přečetla. Nic jsem si od toho neslibovala. A byla tam spousta chyb, což mi nikdy nedá, musím je opravovat. Nicméně mě to bavilo, tak dávám 4 hvězdičky, rozhodně to nenudilo, vražd tam bylo požehnaně. Myslím si, že někde na pláži by se to četlo dobře. Já to četla v posteli a četlo se mi to rovněž dobře.
Nebudu tady rozepisovat povahu Sinuheta, co se mi na něm líbilo, co ne, apod. Knihu jsem četla pomaleji než jiné, protože je psána ve sloupcích a než člověk přečte ty dva sloupce na jedné straně, tak je to jako kdyby přečetl dvě hustě popsané stránky. Takže minimálně jednou tolik. Nebyla jsem ale spokojena s překladem Marty Hellmuthové z r. 1965. Co to má být to "bys se poučil" namísto "aby ses poučil?" "Abys se domníval" namísto "aby ses domníval"? "Snad bys se nikdy od nich nevrátil" namísto "snad by ses nikdy od nich nevrátil"? Četla jsem před touto knihou "Paměti kata Mydláře" Josefa Svátka, bylo to psáno takovou starou češtinou, aby to působilo autenticky, ale tohle snad není stará čeština! Nebo je?!!
Tato kniha byla pro mě objevem, protože, přiznám se, neměla jsem velké znalosti historie Nizozemska 16. stol. Místy to pro mne bylo poněkud zdlouhavé a nechápala jsem všechny historické souvislosti, ale zároveň to pro mě bylo i poučné. Tak jsem si při čtení říkala, jak je to dnes s mobily jednoduché dát někomu zprávu nebo se na něco zeptat. V 16. stol. se posílali poslové a než takový posel přijel s odpovědí, uplynula přečasto spousta času. Totéž co se posílání dopisů týče. Kolikrát nadáváme, že dopis nebo pohlednice přišly pozdě, ale co je to oproti 16. století?! Někdy se v různých pořadech ptají "v jaké době byste chtěl(a) žít?" Tak rozhodně ne v 15. nebo 16. století. Už jenom ta četná autodafé, tehdy tak běžná, mě děsí. Okázalé popravy kacířů, nejčastěji upálením. Španělský král Filip prý miloval růžový lesk plamenů a výkřiky odsouzenců ho podivně vzrušovaly. Žádný trest se podle něj nevyrovnal smrti v plamenech, nic nemohlo být působivější. Jedině prý pekelné bolesti způsobené ohněm mohly očistit duše otrávené kacířstvím. A semeništěm veškerého kacířství byla údajně Ženeva. Rovněž hodně postav z tohoto románu právě takto skončilo. Na hranici. Spíš na hranici než rukou kata, i když i tak móžno. Podobný osud by čekal i Velkého géze, tedy Hendrika van Brederodeho, vůdce povstání proti Španělsku. Zemřel však přirozenou smrtí a protože nepřátelé nevěřili v jeho smrt, odsoudili ho k smrti po smrti. Ovšem v každé době, do které se člověk narodí, je potřeba žít a ne pouze strach doprovází žití člověka. Ať to byla tato doba, doba druhé světové války, apod. Říkalo se tehdy: "Z čeho by žili páni inkvizitoři, kdyby si nemastili kapsy z konfiskátů? Nu což, bratři, napijem se na to, pokud pití piva ještě neplatí za hrdelní zločin a za kacířství." Nebo říkali: "My v Nizozemí máme rádi pana kardinála stejně, jako vy rád leklou rybu, co plavala celý týden břichem vzhůru ve škarpě." Ano. Dovedu si představit, jak taková ryba jistě "voněla". Ale i celková hygiena té doby byla nesmírně špatná. Kdo by si chtěl vyvětrat, tomu by dovnitř nalezly takové pachy, že by je těžko dostával ven. Jo, jo. Celý život není vlastně nic jiného než hra. Hra, ve které člověk prohrává nebo vyhrává a která končí, až si pro něho přijde zubatá. A toto platí po všechny časy.
