Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilObľúbené literárne žánre
Moje srdcovky
Moje aktivity
Pozitivní instagramový ohlas mě nalákal k tomu, abych si na knížku udělala čas a místo zběžného prolistování ji začala doopravdy číst. Přečteno za jeden víkendový den, přínos nikterak zázračný, ale užila jsem si to maximálně. Mám pocit, že vzhledem k tomu, že zanedlouho oslavím první rok bydlení na Letné, tak ještě jakožto právoplatná Leteňačka a Pražačka ještě o fous víc. Město a určitá sociální bublina tu samozřejmě dělá své a pokud víte, kdo je Pasta Oner nebo Alžběta Jungrová, bude pro vás tahle knížka zajímavou exkurzí do situací, které vám budou připadat zajímavé. Pokud vás nezajímají pražští fotografové a sbírání tenisek vám připadá trapné, bude k vám tahle kniha promlouvat o dost míň. Koneckonců, i sám Třeštík příjemně pokorně přiznává, že je tak trochu drzý floutek — a já mu to za zveřejnění střípků z jeho soukromí, které jsou čtivé, zábavné a leckdy mile dojemné, velmi ráda odpouštím.
Předčítač patří mezi moje tradičně oblíbené knihy. Tenký román předkládá vztah starší ženy se studentem gymnázia, ženy, která trpí handikepem, který vám samozřejmě neprozradím, abych těm, co ještě příběh neznají, zbytečně nespoilerovala — poprvé to totiž může být nečekaným rozuzlením, ačkoliv v jemných nuancích je to naznačeno už na začátku příběhu. Ačkoliv já o tom už dávno vím, protože příběh už jsem četla několikrát, stejně si čtení užívám — nejvíc asi kvůli filozofickému podtextu, který příběh má, stejně tak ale i díky údernému vyprávění, které vás přiměje knihu zhltnout na jeden zátah. Pokud byste tedy chtěli vyzkoušet nějaké “klasičtější”, avšak velmi přístupné a chytlavé čtení, zároveň byste měli chuť pustit se do románu, který obsahuje víc otázek než odpovědí, zkuste právě Předčítače.
Pokud s Rowlingovou přistoupíte na tu její hru “já vám tu naložím miliardu stran a tu nejtlustší bichli, jakou jste kdy viděli a za odměnu to bude tak čtivý, že to přečtete za chviličku”, tak je vám celkem šumafuk, kolik to má stránek. Vztah dvou hlavních protagonistů, Cormorana a Robin, opět perfektně funguje a detektivní zápletka mi připadala víc než zajímavá - bojím se ale prozradit jakoukoliv maličkost, ať už co se týče toho vztahu hrdinů nebo zápletky, protože každá maličkost by už pro někoho mohla být spoileroidním pokažením příběhu. Shrnu to tedy tak, že čtivost, napětí a rozuzlení, které nečekáte, servíruje spisovatelka i v pětce. Víc než detektivka mi to tentokrát ovšem připadalo jako takový rodinně-sociální román — což není a priori špatně — a mám pocit, jako by se tímhle dílem chtěla Rowlingová oklikou vrátit zpátky ke svému prvnímu po-potterovskému románu Prázdné místo. Který mě, narozdíl od mnoha jiných, opravdu bavil. Už v předchozích Strikeových románech Rowlingová ukazovala různé vrstvy Londýna, teď už bych si troufla říct, že se rozšířila i do dalších částí Anglie a pro člověka, který se nachází mimo britskou společnost, je to poměrně zajímavé kukátko do tamních poměrů. Otázkou samozřejmě je, nakolik je to nějakým zajímavým odrazem společnosti pro člověka, který v té společnosti skutečně žije.
Pokud přistoupíte na autorčinu hru, bude se vám to líbit. Tohle není příběh o tom, jak by tahle změna v českých dějinách zapůsobila na celý svět a jaký by to mělo celosvětový dopad, protože ačkoliv si tentokrát vybrala Mornštajnová docela jiný žánr než obvykle, stejně v něm opět útočí na čtenářovy emoce a podsouvá mu silné ženské hrdinky tak, jak jsme už v jejích předchozích příbězích zvyklí. Malé lidské osudy na pozadí velkých dějinných událostí, postavy, které jsou vlečeny dějinami na hrany svých sil a možností, intimní rodinné příběhy, které jsou intenzivnější a zajímavější než ony zmiňované dějiny, ženské hrdinky, které se dokáží prosadit osudu navzdory, nebo alespoň, v tomhle případě, dosáhnou určité vnitřní svobody. Sakumprásk, čtení mě bavilo, přivítala bych pokračování!
Tady byly pravděpodobně příliš velká očekávání. Pořádně jsem se začetla až v polovině a jakože... jasně, téma je to mrazivé, ale tím, jak autorka rychle skáče v ději dopředu, neměla jsem k postavám ani zdaleka takové emoce, aby mě jejich chování nějak výrazně ovlivnilo, zaskočilo, znechutilo... Kdybych nečetla Lolitu nebo Mou temnou Vanessu, asi bych do toho byla víc zainteresovaná, ale takhle mě na tom nejvíc zaujala asi ta moc pěkná obálka, to už je ostatně klasika pro nakladatelství Host. Doporučuju zejména pro ty, co nečetli dvě výše zmíněné knihy :-)
Od knížek Shari Lapeny očekávám, že mě přikovají ke stránkám knihy hned, jak ji otevřu, že mi dopřejí oddych, zábavu a relax, že je schramstu během jednoho víkendu, že při čtení budu marně dumat, kdo je skutečným vrahem, a až do poslední chviličky její zápletku neprohlédnu. Přesně tohle mi bylo naservírováno i v její další knížce, takže sakumprásk, nemůžu si stěžovat.
Jedna z posledních knih letošního roku, která ve mě zanechala silné emoce. Pořídila jsem si tuhle knihu, když sbírala finance na vydání na Hithitu, protože jsem tehdy téma Severní Korey nesmírně žrala a zajímalo mě všecko spojené se severokorejským režimem - no jo, čas od času mě přepadne touha zjistit si všecko o nějaké bizarnosti. O Nině Špitálníkové jsem do té doby neslyšela, ale to se tedy rozhodně musí změnit, protože ty rozhovory ve Svědectví jsou úžasné. Intenzivní, všeobjímající, pochopíte z nich tuhle zemi daleko víc, než kdybyste si měli přečíst nějakou naučnou literaturu. Jde sice o rozhovory s uprchlíky, ale to neznamená, že jde o přesvědčené kapitalisty a fanoušky USA, v leckterých případech je tomu naopak. Tohle je taková ta kniha, kterou přelouskáte za chviličku, ale je oslím můstkem k dalšímu čtení, dalšímu hltavému zjišťování informací a nakopne vás spousta směry. Takhle by měly vypadat dobré rozhovory. Doporučuju s radostí, i když se třeba o to, jak se lidem v Severní Koreji žije, zatím ještě nezajímáte.
Tahle patri na muj seznam nejlepsich knih v letosnim roce. Romanticka linka, detektivni vysetrovani vrazdy, boj s predsudky, jedno z nejlaskyplnejsich a nejuctivejsich popisovani prirody, co jsem kdy cetla. Yep, tenhle roman ma proste vsecko.
Nějakou tu literaturu z druhý světový jsme četli všichni, ale kolik z nás ví něco o tom, co bylo s judaismem pak? Mazl tov jsem přečetla na popud netflixový minisérie Unorthodox, co jsem zas našla díky Vzdělaný. Přečtěte si, pokud vás zajímá, jaký to je, žít mimo většinovou společnost v devadesátkách a v Antverpách, jaký jsou vztahy, ve kterejch se potkávaj různý kultury a samosebou je tu dokolečka se opakující mantra, že nic neni černobílý, že hodnotit něco, o čem nic nevíme, nám nepřísluší. Je to chytrý, zajímavý a milý čtení, pro mě rozhodně není poslední na tohle téma.
Kdo by nemiloval nejslavnějšího českého psychoterapeuta! Honza Vojtko boří mýty o vztazích už i v podcastu Studia N My a mýty (taky doporučuju) a tahle kniha vešla ve známost jako něco, co jsme si všichni hrozně moc potřebovali přečíst v pubertě, protože pokud nejste úplný ignorant, všecko to, o čem Vojtko píše, už tak nějak prostě znáte. Na druhou stranu, to neznamená, že byste si to nemohli připomenout, viďte. A připomenout si to tímhle laskavým, přívětivým a vtipným stylem, který je Vojtkovi vlastní, je milé a uklidňující.
