Červenec roku 195* zalil i pražský oblouk Vltavy poblíž Stalinovy sochy vedrem, ale jednadvacetiletá Jana Honzlová si léto neužívá. Zbytek Státního souboru písní a tanců Sedmikrása, kde doteď zpívala světu o lepších zítřcích, se i s papaláši a tajnými odjel družit do Finska, zatímco ona tvrdne v kanclu a očekává průtrž mračen. Tuší, že s ní takzvané lidově demokratické zřízení zúčtuje za prostořekost, s níž se stavěla k budování socialismu. Upřímnost se za onoho času nenosí, a kdo nedrží basu se soudruhy, jde proti nim a hůl se na něj vždycky najde – pokud včas nepodepíše. Zvlášť pokud jde o holku z rodiny vyvlastněného živnostníčka, jejíž kádrový profil nevylepšují ani živel uprchlý do zámoří, ani mukl z lágru, natož umlácená matka rodu, jehož zbytky kolikrát nemají co jíst. Dívka ze zchátralého pavlačového domu v Karlíně by mohla papalášům z ÚV vyprávět, co je to správně podvyživený proletář. Na vlastní kůži cítí, že ji osud nahnal v mizernou dobu na šílené místo, avšak múza Josefa Škvoreckého bravurně vylíčí její vůli zůstat sama sebou: bezmocnosti, udavačství i tragédii navzdory.
Výjimečná výpověď o chorobné budovatelské křeči 50. let. Exulant Ferdinand Peroutka dílo označil za nejlepší český román napsaný po druhé světové válce.
„Umět skrze řemeslo spisovatelství mluvit v tolika různých a protichůdných rovinách uvnitř každé postavy a mít tuto vrstevnatost v celé stavbě knihy – to znamená umět říct, co je to skutečnost života.“- Alfréd Radok, 1973
„Honzlová je houževnaté, vzdorné a nepoddajné děvče – a především úplně normální, přirozené až k nevíře. Za nic na světě nechce mít něco společného s něčím nepřirozeným, násilnickým. (…) Jenže kostky už byly vrženy a zbývá jen čirá, konkrétní, přímo fenomenologická lidská bolest.“- Svobodné slovo, 1990
„Obraz duchovní bídy, zřetelný v jednání většiny členů souboru, brutálního domovníka, ministerských úředníků aj., přerůstá ve svědectví o fungování totalitního systému, založeného na negativních lidských vlastnostech, kdy se jakékoli vybočení z řady chápalo téměř jako zrada na dělnické třídě.“- Slovník české literatury
„Honzlová, s tebou se absolutně nedá nic dělat, seš dívčí pásek a pásek zůstaneš.“ Čímž mi poměrně polichotil. Odpověděla jsem mu, že se ještě vynasnažím, jelikož je mi známo, že žádný mladý člověk není pro nás ztracen, a že přestanu nosit ten kosmopolitní účes a kapsy na sukni nebudu už nikdy mít větší než pětkrát pět. Nakonec jsem poznamenala, že pásci ale vždycky byli v každé společnosti progresivní element.„Co je na tobě progresivního,“ zařval, až se mu dláždění od chudého tatínka zaviklalo.„Nemám ráda stojatou vodu, pomluvy, lhaní a krupičnou kaši,“ řekla jsem klidně. „Pročež si myslím, že bych mohla bejt nápomocná při velký proměně světa.“- ukázka z knihy
Audiokniha (P) & © OneHotBook, 2023. Všechna práva vyhrazena.
MP3 na CD
