Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilO mne
Knihovnice, co radši vlastní knihy, než aby si je půjčovala.
Obľúbené literárne žánre
Obľúbení autori
Moje srdcovky
Moje aktivity
V mojí duši je jedno místo plné dystopií. To místo si střežím a s nadšením do něj přidávám další a další nově přečtené knihy. Je to místo, kam ukládám lidstvem sdílené strachy a ve kterém sídlí ta nejusilovnější varování, která člověk dokázal písmem vytvořit. Bez něj bych byla prázdnější.
Kdybych dystopie ztratila, bylo by mě o trochu míň. O trochu míň strachů, mohl by někdo říct… Ale tím by to nekončilo. Bylo by ve mně méně slov, měla bych uzavřenější pohled na svět, přišla bych o trochu lidstvem sdílené moudrosti. O část obecného vědomí. O část všech a o část sebe.
A co kdyby to nekončilo dystopiemi? Co kdybych postupně ztratila další žánry, až by nakonec z mého života vymizely i knihy?
A přesně o tom je Ostrov ztracených vzpomínek. O mizení. O postupné ztrátě toho, co nás formuje a utváří… Až zbude jen prázdno.
Tahle knížka je na pomalé čtení, na prožití každého okamžiku a na pochopení hloubky jejího poselství. Není to jednoduché čtení na jeden večer, ale to knihy na procítění nikdy nebývají…
Celý život se otevřeně pyšním tím, že jsem nezdolný optimista s pevnou vírou v dobrotu lidstva a v to, že to s námi (a planetou) nakonec dobře dopadne. Posledních pár měsíců mi ale v mym pohledu na svět udělalo trochu trhliny a já jsem si začínala zoufat, jestli nakonec ty realisti (jak sám sobě říká každej pesimista) neměli v něčem pravdu.
Moje potřeba optimistické injekce do žil nikdy nebyla hmatatelnější… A protože neholduju optimismu v podobě chemických sloučenin, prodávaných v temných zákoutích našeho světa, sáhla jsem po knize.
A měla jsem šťastnou ruku.
Rutger Bregman na sebe vzal nelehký úkol - na bezmála čtyři sta stranách dokázat, že člověk je v základu dobrý… Na rozdíl ode mě tak ale nečiní na základě pocitů, víry nebo prostě jen čiré naděje, že to s náma nemůže být tak strašný. Činí tak systematicky a na pomoc si bere biologii, genetiku, sociologii, psychologii a historii. S jejich oporou vysvětluje všechny ty strašný věci, co jsme jako lidstvo napáchali, a ukazuje, že jsme se mohli taky strašně moc plést, když jsme předpokládali, že to je prostě jen naše pravé zlé já.
Už dlouho jsem žádnou naučku nezhltla takhle rychle. Co kapitola, to fascinující příběh, který chcete dočíst do konce. Co odstavec, to zajímavá informace o naší podstatě. Co řádek, to malinká prasklina v nedůvěřivém pohledu na svět.
Tuhle knížku nadělím k narozeninám, vánocům a svátkům všem svým pesimistům. Pardon - realistům…
Příběh plný příběhů. Kniha plná knih. Bezhvězdné moře.
Mýty navršené na mýtech, literatura odkazující k literatuře, střípky našeho světa a spousta tajemna.
Popsat Bezhvězdné moře je těžkým úkolem, protože sama kniha je těžko uchopitelná. Metafora v ní střídá metaforu, realita se mění v abstrakci a pak zase přeskakuje v realitu. A jestli u nějaký knížky platí, že žádnej čtenář nečte jednu knihu stejně, je to tahle.
Bezhvězdné moře může být mnohým. Milostným příběhem, tajemným dobrodružstvím, vyznáním lásky literatuře, a třeba klidně i psychologickou sondou do duše čtenáře. Nebo tím vším dohromady.
Je to kniha o hloubce příběhů, o jejich moci nás měnit, rozpolcovat, chránit, vzdělávat i vlastnit. A o naší touze být jejich součástí.
Některé knížky jsou napsány trošku jinak. Místo silných slov a rezonujícího příběhu kolem nás jen tak měkce našlapují. Šeptají. Občas se nás letmo dotknou a pak zase utečou z dosahu. Tyhle knížky většinou vyprávějí o životě v jeho nejstrašnější i nejkrásnější podobě. A zůstanou v nás.
Dcera sněhu je právě takovou knížkou. Je tichá a pomalá. V poeticky zasněžené krajině dovoluje čtenáři nahlédnout do příběhu jedné bolesti. Nekřičí o ní, nedává ji na odiv, jen ji nechává být přítomnou. Bojuje s ní, poddává se jí a pak se chytá střípků naděje a radosti, které ze života nevymizí, jen protože jsme v ně přestali věřit… Pokusí se k nám dostat pomocí přátel, lásky… Nebo třeba prvního sněhu.
Čtení Dcery sněhu bylo krásným zážitkem a já se v pomalém vyprávění ztratila a zakutaná do deky jsem mrzla v drsných podmínkách Aljašky.
Železný vlk byl mou knihou od věnování, až po poslední slovo příběhu.
Tuhle skvělou fantasy s promyšleným světem, severskou atmosférou a špetkou temnoty navíc jsem si užila do poslední kapky krve. Nechala jsem se unést jejím příběhem a spolu s hlavní hrdinkou jsem počítala údery svého srdce.
Železný vlk ve mně rezonoval, protože mi dal vzpomenout na panické ataky a bezmoc s nimi spojenou. Připomněla jsem si, že jeden z nejhorších druhů strachu je ten ze strachu. Že odvaha není o tom nemít strach, ale o tom připustit si ho, přijmout ho, vzít ho za ruku a udělat z něj starého známého. Protože poznat vlastní démony, seznámit se s nimi a umět si s nimi promluvit nám pomůže odhalit jejich největší slabiny - a třeba se je nakonec naučíme milovat.
Delphine de Vigan napsala thriller, co není thriller, psychologický román, co není psychologický román a dystopii, co není dystopie. Vzala reálné obrazy z dnešní přesdílené doby, nechala svou představivost rozběhnout do všech strašidelných temných koutů, kam radši nechceme nahlížet, a posvítila nám baterkou.
Matka, která touží po uznání a lásce, a dvě děti, jejichž každodenní ukazování světu jí zprostředkovává online obdobu těchhle dopaminových injekcí. Z jejího pohledu zajištění rodinného štěstí. Z pohledu dětí určitě splněný sen. Určitě! Vždyť kdo by nechtěl být slavný?
Pokud máte děti, přečtěte si to. Pokud máte sociální sítě, přečtěte si to. Pokud čtete, přečtěte si to.
Jestli existují nějaký knížky, který jsou pro mě absolutním únikem z reality, je to Zeměplocha od Terryho Pratchetta. A přesně to jsem tenhle týden potřebovala. Útěk. A tak jsem si ho dopřála. Abych aspoň tematicky zůstala v realitě, vybrala jsem si k tomu Otce prasátek - což je taková filozofická studie Vánoc v převleku z humoru.
A taky jedna z mých největších favoritek od Terryho.
To, jakým způsobem sir Terry chápal lidstvo pro mě zůstává nepochopeným a absolutně fascinujícím tajemstvím.
Otec prasátek je ztělesněním tohohle pochopení. Je připomínkou ducha Vánoc i jemným klepnutím přes prsty jeho konzumní podobě. S drobnou poznámkou pod čarou o tom, že víra v cokoliv se nikdy nemá podceňovat - protože má mnohem víc síly, než si uvědomujeme.
Že bude Mazel skvělý čtení, jsem tak nějak tušila dopředu. Že bude náročný k němu něco napsat, jsem tušila dvojnásob.
Tahle útlá knížka plná metafor totiž na první pohled vypadá trošku jako pohádka - bylo nebylo jedno místo, kde žili všichni šťastně, protože se dokázali zbavit všech nestvůr - ale ve skutečnosti je to příběh plný náročně uchopitelných témat, která mezi řádky vypovídají mnohé o naší společnosti. Přitom je napsaný lehce, nenuceně a tak, aby si z jeho přečtení každý něco odnesl.
Je až neuvěřitelný, kolik se do takový hubeňourky vešlo hloubky. A já nějak nevím, jak to popsat, aniž bych za sebou zanechávala střípky spoilerů. Sama jsem totiž ke knížce přicházela a vlastně jsem nevěděla, co jdu číst. Na přebalu mě nalákal popisek “Román o hledání vlastní identity a pravdy, který překračuje žánry” - a to mi stačilo. A pak mi každej řádek a každá stránka dělala o to větší radost. Bylo strašně fajn nechat se takhle příjemně překvapovat.
Takže pokud jste o Mazlovi ještě nic neslyšeli, doporučuju nic nehledat a prostě se začíst. A nebát se.
Šeptuchy, nostalgie, lesy, dospívání, čarodějky, víra, duchové, mlha, přátelství, samota a příběhy.
Vždycky jsem měla slabost pro lidový léčitelky a bylinkářky. Pro jejich kouzlo a zvláštní auru, kterou kolem sebe vyprávění o nich vyzařuje. Pro tajemno a úctu, co s sebou nese.
A toho všeho je v Šeptuchách nepočítaně.
Šeptuchy nejsou klasickým románem, jsou útržkovitým popisem genia loci Podlasí, pohraniční oblasti v Polsku. Jsou výpovědí životních příběhů jeho obyvatel. Letním příběhem dospívání jedné holky. Svědectvím o neodvratnosti smrti. Jsou mnohým, až je těžké zachytit, o čem vlastně jsou. Ale jsem si jistá, že každý si v nich najde svou větu, svůj příběh, který zarezonuje jeho čtenářským srdcem.
Všechny stránky Amelie jsou plné bolesti, fantasie, lásky, nejistoty a života. Vyprávějí citlivý příběh o tom, jaké to je, když nám ze života navždy odejde naše kotva. Někdo, kolem koho obíhá náš svět na pohodlně vytyčené trajektorii života a náhlé zmizení jeho gravitace vyšle naši planetu na nejistou cestu vesmírem.
Je to knížka o jedinečnosti každé ztráty a o tom, že neexistuje žádný univerzální návod na vyrovnání se s ní.
Je to knížka o hledání - sebe, odpovědí na nepoložené otázky a možnosti být zase šťastný i s obří dírou v srdci.
A taky je to knížka o lásce. K sobě, k přátelům, k milencům a ke knihám.
