Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilO mne
Knihovnice, co radši vlastní knihy, než aby si je půjčovala.
Obľúbené literárne žánre
Obľúbení autori
Moje srdcovky
Moje odznaky
Moje aktivity
Prokletý rok je knížka, kolem který jsem dlouho kroužila, ale tak nějak jsem jí nevěřila.
Chyba.
Tahle feministická young adult dystopie mi kroutila prsty na nohou, svírala srdce a drtila žaludek.
Ani si nedokážu vybavit, kdy naposledy jsem se u knihy takhle nervovala. Možná za to může fakt, že jsem jeden z největších strašpytlů pod sluncem, možná to, že je neskutečně sugestivně napsaná. A možná za to může kombinace.
Obecně se nerada bojím a při “koukání” na horor preventivně zavírám oči při každý dramatičtější scéně, proto mě překvapuje, jak nadšená z týhle knihy jsem.
Není totiž pro žádný cukrkandly (což je prakticky definice mojí osobnosti), je to čtení plný strachu, násilí a zlosti… Ale tak podmanivě napsaný, že nejde nečíst dál.
Zamilovat se do knihy je někdy záležitostí první věty. Přečtete pár slov a najednou to víte. Najednou už tu knihu jen nečtete. Najednou ji žijete. Každý řádek se vás dotýká, každá věta vás pohlcuje, každé slovo je jedním úderem vašeho srdce.
Splynete s příběhem.
To přesně se mi stalo u Zakletého v čase. Ironií je, že nedokážu přesně určit proč. Že se mi bude líbit, jsem věděla hned u anotace, protože velký lásky a cestování v čase si já nechám líbit vždycky. Ale že budu po jeho dočtení sedět s rozbolavělym srdcem u tohohle příspěvku a urputně bojovat se slovy, protože mi žádný nepřipadají dostatečně odpovídající mým pocitům, to jsem nečekala.
Přitom vzato kol a kolem, je to vlastně docela obyčejnej příběh lásky. Takovej, co jsme v mnoha obdobách četli tisíckrát. V detailech trochu jinej, ne každej milenec totiž umí běžně přeskakovat z jedný časový linky do druhý, ale jinak obrovsky skutečnej, ukazující mnohé podoby lásky v jedné velké změti životního štěstí i neštěstí.
Obyčejně se do knížek zamilovávám kvůli magičnu, ráda bývám okouzlená a ráda sním. Zakletý v čase mě ale neokouzlil, jednou jedinkrát jsem se nezasnila. U jeho čtení jsem byla až bolavě přítomná a vnímala ho až do morku svých kostí. Nezamilovala jsem se do magie téhle knihy, zamilovala jsem se do její opravdovosti.
Mám radost. Dočetla jsem Ranhojičku a mám radost. Ne, protože jsem se dočetla ke konci, ale protože vím, že to byl jen první díl a že mě ještě čeká pokračování.
Mám radost, protože Ranhojička je skvělým a pozornosti hodným zástupcem YA fantasy. Mám radost, protože jsem teď svá odpoledne trávila v přítomnosti dobře napsaných postav a zajímavých zápletek. Protože jsem napůl žila v propracovaném prostředí věznice (nevím, jestli by mi to mělo dělat radost, ale dělá). Mám radost, protože se těším na víc - na víc světa, na víc postav, na víc knih!
Kdybych měla někomu nepolíbenýmu YA doporučit zástupce tohohle žánru hodný pozornosti, jedním z nich by byla Ranhojička. Protože její příběh dává smysl, baví, místy nutí zadržovat dech a překvapuje. Je to chytře vystavěná knížka, ve který nechybí napětí a ani špetka romantiky pro rozháraný duše.
Původně jsem chtěla druhý díl Dvorů prostě jen přejít. Nechat ho za sebou a už nikdy se k němu nevracet. Zapomenout. Jenže pak mi to nedalo...
A tak nakonec píšu tohle - ne úplně s lehkým srdcem, protože vlastně absolutně chápu, proč je to takovej fenomén a co na týhle sérii tolik táhne. Maasová má talent vás do příběhu dostat pár slovy, nechcete se ho pustit, chcete číst víc, chcete vědět víc…
Jenže mně to zkrátka nestačilo. Celou dobu, co jsem četla Dvůr mlhy a hněvu, jsem se nemohla zbavit pocitu, že čtu fanfiction odvozenou od prvního dílu kánonu. Pořád jsem se pozastavovala nad tím, proč to tak je… A pak mi to došlo. Mary Sue. Ze stránek knihy na mě nestydatě shlížela Mary Sue. Jen se jmenovala Feyre a byla hlavní postavou celý série.
Au.
Já a Mary Sue spolu máme nějakou tu historii. Přečetla jsem spoustu fanfikcí, kde její černé vlasy povlávaly i bez větru a modré oči jí zářily do tmy jako safíry. Přečetla jsem spoustu příběhů, kde se i přes bolavou minulost usmívala na svět (nebo kde ji kruté rány osudu donutily uzavřít se před ním do ulity). Přečetla jsem tisíce slov o tom, jak přeměnila tlustou slupku bad boye v prach jediným úsměvem. A už ne.
Když čtu vývojovej oblouk nějaký postavy, chci mu věřit. Když čtu příběh vznikající lásky, nechci protáčet panenky. Když čtu milostný scény, nechci zadržovat smích.
A proto nesnáším Mary Sue. Protože jí nevěřím absolutně nic.
A proto vzdávám čtení Dvorů. Protože Feyre je pro mě Mary Sue.
Po LGBTQ+ romancích sahám vždycky, když mám náladu na trochu literární něhy. Přijde mi totiž, že narozdíl od svých hetero a cis protějšků neadorují toxický vztahy a láska jako taková je v nich vykreslená tak nějak opravdověji. Samozřejmě že se na obou stranách najdou výjimky, ale o těch někdy jindy.
Poslední stanice je přesně ten něžnej druh romantiky, z jejíchž stránek na vás tryská láska, radost, šílenství, potrhlost, barevnost a hledání místa ve světě. To všechno je k tomu řízlý sci-fi linkou, která i když jen ve vedlejší roli, září z knížky a baví tam, kde je třeba tý lásky o trochu míň.
Doporučuju všem, co se na nějakou chvíli potřebujou zazásobovat literárním cukrem. Já mám oslazeno.
Ztracena v bílém šumu mi sedla už anotací a pak mě stránku po stránce ujišťovala v tom, že jsem ty roky, kdy jsem se vyhýbala thrillerům, úplně promrhala.
Ani minutu jsem se nenudila a ani na chvilku jsem neztratila pozornost. Příběh mě úplně pohltil a já jím listovala jak zběsilá v touze po rozuzlení. A to přesně po dobrém thrilleru chci. Aby mě chytl a nepustil. Aby mi sídlil v hlavě, i když ho zrovna nečtu, a nutil mě v nejbližší volné chvíli sáhnout po knize a pokračovat tam, kde jsem přestala…
Maková válka ve mně zanechávala takových emocí, že jsem si ji musela dávkovat na části.
Když člověk dneska sahá po fantasy, nečeká takhle silnou knihu. Já ji teda rozhodně nečekala.
Čekala jsem skvěle propracovaný svět, inspiraci čínskou historií a mytologií, fascinující magii, a to všechno jsem dostala. Spolu s cestou do hlubin hrdinčiny duše, syrovými popisy válečných hrůz a zásahem někam přesně doprostřed srdce.
Tohle není lehká fantasy, není to odpočinkové čtení, není to knížka na útěk do jiného světa. Člověk u ní musí být přítomný, vnímat každé slovo, vdechovat každou větu… - a užít si ji do poslední stránky.
Bylo to krásný čtení, hluboký čtení, propracovaný čtení a já se neskutečně těším na další díl.
Tohle ve mně zůstane dlouho. A až to začne odcházet, přečtu si Makovou válku znovu a znovu a znovu…
Dvůr trnů a růží jsem vzala do ruky, protože jsem potřebovala vědět, co na tom všichni vlastně mají. Přistupovala jsem k němu se silnou nedůvěrou a uměle sníženým očekáváním někoho, kdo už se párkrát nepotkal s obecným čtenářským nadšením.
A…
Sarah J. Maas je skvělá vypravěčka, která umí vtáhnout do děje a na konci knihy vás z něj bolestivě vytrhnout. Potřebujete číst dál, chcete číst dál, chcete vědět co, jak, proč… Nejsem výjimka. Jsem chycená v jejím světě a zapletla jsem se do vztahové i dějové pavučiny, co na své čtenáře nastražila. (A chvilku jsem trošku zvažovala, jestli rovnou neběžet do knihkupectví pro druhý díl.)
Takže už absolutně chápu proč…
…přesto ale musím říct, že Dvůr trnů a růží není fantasy se silnou romantickou linkou, je to romanťárna s vedlejší fantasy linkou. Hlavní roli tady nehraje dobrodružství, ani propracovaný svět, hlavní roli tady hraje láska.
Obecně nejsem moc fanoušek romantických linek a čistou romantiku čtu vždycky na dovolené, kde si u ní příjemně oddychnu. Na Maasovou jsem tedy byla zhola nepřipravená a asi půlku knihy jsem násilně vypínala svého vnitřního cynika. A pak jsem si ji teprve začala užívat.
Jestli jste fanoušky čisté klasické fantasy, ze Dvorů vám přemírou cukru vypadají vlasy. Pokud ale občas rádi utečete k jiskrným pohledům, tlukoucím srdcím a ukradeným polibkům, tohle je vaše kniha (a tím pádem jste ji už určitě četli).
Je jen málo knih, na jejichž stránkách bych chtěla žít - a tohle je jedna z nich.
Už dlouho mě žádný svět takhle neokouzlil, už dlouho jsem postavám takhle nezáviděla jejich příběhové linky a už dlouho jsem se tak moc nechtěla stát součástí příběhu. A ani bych nemusela být jeho hlavním aktérem. Úplně by mi stačilo zametat v něm podlahu nebo být zkrátka obyčejným návštěvníkem Nočního cirkusu. Uvidět to na vlastní oči, zažít to na vlastní kůži.
Noční cirkus je knížka plná magie a tajemna. Okouzluje od první strany a nechává čtenáře, aby se do ní znovu a znovu zamilovával. Najednou mi bylo zase deset, oči mi zářily dětským nadšením a hlava se vznášela v oblacích neskutečných představ. Čirá radost. Čistá láska.
“Velkolepě snít tváří v tvář přijíždějícímu nákladnímu vlaku je lepší, než když člověk vůbec nemá šanci zažít Lásku století.”
Kodaňskou Píseň písní jsem vzala do ruky hlavně kvůli tomu, že byla březnovou knihou Čtenářského klubu (a taky kvůli tomu, že má hrocha na obálce), a už když jsem ji otevírala, věděla jsem, že vykračuju mimo svou bezpečnou čtenářskou zónu. Byla to sázka na velkou nejistotu. A taky jsem asi prvních sto stran bojovala. Žádná z postav se mi nedokázala dostat pod kůži, příběh mi utíkal a já si pořád nebyla jistá, co čtu…
Pak jsem otočila stránku a najednou to do sebe všechno zapadlo. A já byla zamilovaná - do čtených vět, postav i příběhu. Nevím proč, nevím jak, z čista jasna jsem byla na konci - a bylo mi to líto.
Kodaňská Píseň písní je krásná kniha, jedna z těch, co si k vyprávění příběhu bere na pomoc i jiná umění než to literární. Slovům tu sekundují barvy a tóny a tak knížka místy zpívá, místy maluje a místy hraje na pianino. Je plná radosti i bolesti, chvíli se s ní smějete, pak s ní chcete praštit a potom vás dožene k slzám. Je jako život a vypráví o životě - v celé jeho kráse, ošklivosti, absurditě i obyčejnosti.
Teď ji uložím do knihovny a za pár let si ji přečtu znovu. A věřím, že ji budu číst trochu jinak… A třeba pochopím i prvních sto stran.
