Milo se probudil u vody, jako už bezmála desettisíckrát. Smrt tam seděla s ním, s překříženýma nohama. Byla tam pokaždé, když se probral, dívala se na něj těma svýma slzícíma, citlivýma očima, zahalená do dlouhých černých vlasů. Ne že by tam musela být. Mohla ho prostě zhasnout a nechat ho, ať se vzbudí sám. Nikdy to ale neudělala. Ani jednou. „Suzie,“ zašeptal. (Neměla ráda, když se jí říkalo „Smrt“. Není se čemu divit.)