Životní příběh první letušky Marie Staré je natolik mnohovrstevnatý, že více než o její vlastní cestě za splněným snem vypovídá cosi o charakteru člověka. Do té doby neznámému, exotickému povolání, které brala jako poslání, dala vlastní obsah. Stala se svědkem nebezpečných i dobrodružných situací. Její život byl vykoupen smrtí kolegyně, která zahynula při leteckém neštěstí v letadle, ve kterém původně měla letět ona. Ani za dramatických okolností okupace a války nedokázala stát stranou. Bojovnice rodem se účastnila odboje a zaplatila za to třemi roky v německých vězeních. Ani poválečný návrat k létání už ale starý sen neoživil. Stíny vlastní komplikované minulosti a komunistický převrat v únoru 1948 ji přinutily emigrovat. Byla cesta za svobodou a nový život v emigraci jejím snem posledním? „Savoia měla motory tři, zbývající dva běžely, takže nebyl důvod ke znepokojení. Navíc se občas stávalo, že některý z motorů bylo třeba za letu odstavit, ale teď tu něco nehrálo… byl to zvuk dalšího z motorů, tentokrát na pravé straně. Letadlo se zhouplo a cestující obrátili zrak ke mně, která se je opětovaným pohledem snažila uklidnit. Točili jsme zpátky na letiště, cítila jsem, jak ztrácíme výšku. První, co mě napadlo, bylo oznámit, že se vracíme pro opozdilého cestujícího. Němka se na mě hned obořila, že to není možné a že chce okamžitě mluvit s pilotem. Odmítla jsem ji a zdůraznila, že dopředu teď nikdo nesmí, jenže ona využila okamžiku, kdy jsem se otočila zády, a drala se ke dveřím pilotní kabiny. Rychle jsem se jí postavila do cesty a tvrdě ji zatlačila zpátky do sedačky. V okamžiku, kdy se mi za zády ozval Angličan se slovy… promiňte, nejsme přeci jen trochu nízko, nám začal pokašlávat poslední z motorů. Němku jsem držela pevně přitisknutou v sedačce a směrem k ostatním zakřičela, ať se nikdo nehýbá! Ale ta bláznivá ženská propadla hysterickému záchvatu a pláčem strhla i své dítě.“
