Třetí díl Legend Židů pojednává o „Mojžíšovi na poušti“. Louis Ginzberg v něm uplatnil i své mimořádné znalosti židovské symboliky. Sám říká: V době, kdy lid Izraele vyšel z Egypta – když se dům Jákobův odpoutal od lidu mluvícího cizí řečí –, stal se „Jákob svatostánkem Jeho a Izrael Jeho panstvím“. Židovská legenda se pokouší popsat, jak Boží svatostánek, náboženství Izraele a Jeho panství, tj. počátky Izraele jako národa, postupně vznikaly v období mezi exodem a vstupem do Svaté země. Mojžíš zde není popisován jen jako největší náboženský vůdce Izraele, ale i jako první vůdce národní; je „nejmoudřejším z moudrých, otcem proroků“, ale též „králem v zemi Ješurún, když shromažďovali se představitelé lidu spolu s izraelskými kmeny“. Odtud pramení Mojžíšovo jedinečné postavení v židovské legendě, na něž si nemůže činit nárok ani Abraham, přítel Boží, ani Šalomoun, nejmoudřejší z lidí, ani Elijáš, pomocník v čase nouze. Velké náboženské a národní instituce, jako šabat, svatostánek a mnoho dalších „Božích přikázání zjevených Mojžíšovi“, jsou s jeho životem a dílem bytostně svázány. Skrze zázrak s manou se posvěcení šabatu stalo Mojžíšovi existenční záležitostí a byl to v podstatě on, kdo vztyčil první svatostánek, stan setkávání.
Mojžíšovo působení se proto ani zdaleka neomezuje na minulost, ale nedílně se pojí s každodenním během národního života. Je zřejmé, že lidová představivost využívá k propojování stávajícího stavu věcí s minulými událostmi nejpřirozenější možnou metodu – symboliku. V tomto svazku proto předkládáme množství symbolických výkladů konkrétních pravidel (např. symbolický význam svatostánku), jež tak docela do sféry legend nepatří. Leč život Mojžíšův, jak pojímán jest legendou židovskou, by byl žalostně neúplný, kdybychom hranici mezi legendou a symbolismem rozlišovali příliš přísně. S touto jedinou výjimkou se však tento díl způsobem uspořádání a prezentace materiálu neliší od předchozích svazků ničím.