Již více než čtvrtstoletí si každý rok v předvečer 17. listopadu připomínáme výročí počátku nedlouhého dějinného údobí, které jsme si zvykli nazývat Sametová revoluce. Co si ale vlastně připomínáme? Co se tenkrát zrodilo a především co jsme vlastně tenkrát chtěli? Byla to skutečná revoluce, nebo pouhá fraška? Anebo je na místě mluvit o „ukradené revoluci“?
Co kdybychom se na chvíli oprostili od oficiálně posvěceného historického výkladu a prozkoumali, co si lidé tehdy mysleli, co chtěli, jak si počínali, čeho dosáhli a také čeho nedosáhli? Co kdybychom se pokusili rekonstruovat, přesněji řečeno vzkřísit, původní smysl, který Čechoslováci revoluci přisuzovali? Právě to učinil americký, česky i slovensky hovořící historik James Krapfl. Jeho kniha Revoluce s lidskou tváří představuje průlomovou práci, která kriticky přehodnocuje dosud tradované výklady listopadové revoluce. Jestliže se většina dosavadních pojednání, analýz a retrospektivních pohledů prakticky výlučně zaměřovala na jednání a motivace nových elit, které vzešly převážně z disidentských kruhů a které se soustřeďovaly zejména v hlavních městech, autor obrací pozornost na skutečné aktéry revoluce, tedy na běžné československé občany, kteří tehdy utvořili autentické revoluční společenství a jejichž hlas ve fanfárách na počest hrstky zasloužilých revolucionářů zcela zanikl. Proti této „elitářské“ a dnes již de facto kanonizované legendě o revoluci vedené skupinkou intelektuálů v Praze a Bratislavě, která je ve skutečnosti pouhou karikaturou skutečnosti, Krapfl staví pohled „zdola“ a ukazuje, jak bylo ono revoluční společenství, tedy lid, postupně upozaděno.
Na základě podrobného studia dobových dokumentů shromážděných ve více než čtyřiceti českých a slovenských archivech na okresní, regionální a národní úrovni, z obrovského množství dosud nezpracovaných dobových tiskovin, z tisíců prohlášení, letáků, plakátů, prohlášení pracovních kolektivů, zápisů místních skupin OF a VPN a dalších materiálů, které v oněch revolučních časech vznikaly a šířily se po celém území někdejšího Československa, James Krapfl rekonstruoval podobu dnes již zapomenutého revolučního programu, s nímž se tehdy občané ztotožnili a který se snažili vtělit do sociálních, politických i ekonomických institucí, jakož i podobu nové společnosti, o niž občané tehdy usilovali.
Obraz, jenž před námi tímto způsobem vyvstává, otevírá pohled na překvapivě idealistickou revoluci, která byla zároveň sociální i politická, ba do jisté míry náboženská. K ústředním ideálům revoluce a nové společnosti patřily nenásilí, samoorganizace, demokracie, férovost, spravedlivost, slušnost a především lidskost. Občané v roce 1989 usilovali o demokracii, která měla zaručit přímou účast lidí na rozhodování pomocí referend a odvolatelnost politiků, kteří zklamou důvěru voličů. Legitimnost volených zástupců a institucí měla být pravidelně testována lidovým hlasováním, a to nejen ve sféře politiky, nýbrž například i na pracovištích – rovněž ředitelé podniků měli být voleni jejich zaměstnanci. Autor také dokazuje, že demokracie, kterou si lidé v roce 1989 přáli, nebyla v očích lidu a priori neslučitelná s ideály socialismu. Socialismus totiž nebyl natolik všeobecně zdiskreditovaným ideálem, jak dnes tvrdí mnozí badatelé a politici. Lidé si nepřáli návrat ke kapitalismu a jejich požadavky nebyly materialistické povahy.
Revoluční idealismus lidu začal velice záhy narážet na odpor ze strany vládnoucích elit, a to jak starých, tak nově konstituovaných, které si přály revoluční proces uzavřít. Jedním z prvních momentů, které svědčily o oslabování demokratického hnutí, byly zákulisní pletichy, které vynesly Václava Havla do prezidentského úřadu, nebo jednání za zavřenými dveřmi, jejichž výsledkem bylo zavedení takového volebního systému, jaký si většina občanů nepřála…
Důsledkem rozkolu uvnitř revolučního společenství byla rostoucí frustrace a vzestup nových ideologií, například nacionalismu a neoliberalismu, tedy radikálních programů, které nabízely východisko z patové situace. Ironií dějin je, že politické kroky a praktiky, které vůdci této „druhé revoluce“, tedy Václav Klaus v českých zemích a Vladimír Mečiar na Slovensku, prosadili – počínaje nedemokratickým vyloučením určitých skupin z Občanského fóra a svévolným rozbitím federace konče – znamenaly konec demokracie onoho typu, který revoluce chtěla nastolit, a především vyloučení občanů ze smysluplné účasti na „vládě věcí svých“.
Je možná přehnané tvrdit, že revoluce byla ukradena – a sám autor by to jakožto důsledný a nezaujatý vědec takto přímočaře neřekl –, skutečností ale zůstává, že společnost, tak jak si ji v čase revoluce představovali její aktéři, tedy občané Československa, má s tou dnešní pramálo společného.
