V lehkém větru zachvátily tenkrát plameny z hromady klestí uhlířovu chalupu a plazily se neviděny ve slunečním jasu potom dál suchou travou, tu a tam pozdrženy vyschlou větví nebo šiškou, až na sám kraj lesa a část hustého porostu tak ještě padla v oběť plamenům. Prales je tam v širokém půlkruhu jakoby posečen kosou. Stopy požáru jsou dávno setřeny, zelená horská louka beze stromu i keře se prostírá po tom dílu plochého svahu. Uprostřed široké světliny čnějí k nebi tři štíhlé balvany, které dříve skrýval prales. Teď tu stojí jako nějaký památník a jakkoli je to daleko od onoho místa, kde chlapec podstoupil svou smrtelnou oběť, lidé si vyprávějí, že jsou to tři zkamenělé jedle, na nichž byl upálen Ježíš na Šumavě.
Těchto několik řádek je poslední dvaatřicátá kapitola románu
Roberta Michela Ježíš na Šumavě. Už málokdo ví, že jeho autor byl mezi válkami nositelem československé státní ceny za literaturu, ačkoli psal toliko německy, a že knihou
Ježíš na Šumavě získal nejen čtenářskou pozornost i dvojím vydáním jejího českého překladu, nýbrž také další z literárních cen, nazvanou tentokrát po šumavském klasikovi Adalbertu Stifterovi. Připsal tuto
"legendu, která není legendou, nýbrž čímsi více a čímsi méně", památce svého vlastního syna Adalberta.
