Člověk, toužící po blahu, bez ohledu na blaho bližních, stává se pouhým parazitem – podstatou nemoci společnosti i sebe sama; – je vším, co vychovala pokřivená morálka od dob úpadku Říma až do dnešních dnů. Anarchistická morálka se stala právem ústřední knihou anarchismu, její „biblí“, drtící ve své jasnosti vše zastřené a zkažené, dotýkající se bídy společnosti, stejně jako i vznešenosti lidské duše. P. A. Kropotkin odpovídá srozumitelně na otázku morálky danou lidskému srdci beze všech umělých příkazů, vůdců; tedy odlehlou od namluvených církevnických a státních dogmat, jimiž svět ujařmuje po staletí člověka. Mluvit o svobodě tam, kde existuje vláda, je totiž samo o sobě protimluv. Ve spise Komunismus a anarchie zabývá se Kropotkin problémem individua ve společnosti, kdy každá totalitární moc (tzv. velká rodina) činí z člověka pouhou ovci – loutku vytesaného systému, který posluhuje jen těm, kteří se usadili na šíji svých bližních. Tato teze byla řečena ještě dříve, než se uplatnil marxistický komunismus v Rusku a ve východní Evropě; – a je stejně tak aktuální pro jakýkoli současný aparát moci, který pod rouškou individua šlape neméně účinně po individualitě každého člověka – jen možná nikoliv tak naivně ale zastřeněji. Veškerý systém, jak podotýká ruský myslitel, pozůstávající na parlamentarismu (zastupitelské vládě), je jen transformovaný, středověký absolutismus, přenesený do organizovanější sítě moci, a to podle ochoty a zásluh servilismu – šíření (ne)moci mezi lidmi. V Kolektivistickém námezdnictví rozvádí Kropotkin problém mzdy, vzdělání, pracovní doby či pracovních poukázek, jakožto pokračování otroctví společnosti. V poslední části spisu, předkládané v prvním souboru tohoto vydání, Velká revoluce, může se čtenář dočíst o podstatě nejen Velké francouzské revoluce, ale přeneseně i o všech dalších převratech (o „sametové revoluci“ ani nemluvě), kdy vystřídavší lůza vždy jen využila zprvu více či méně naivní horlivosti lidských citů a obecné společenské nevole ke svému vlastnímu, předem již promyšlenému ekonomickému prospěchářství. I dnes, reformátoři pobízí dav – žal neřeknou, že v hlavě chtějí nahradit jen jednu zrůdnost za jinou a modlou jim stále zůstává: stát, vlastnictví, úroky a vespolné vykořisťování jako bůžek vší jimi pojímané pravdy. Potřebují veřejné mínění pro svoji změnu, aby si nakonec okopali políčko lidských životů dle svého – možná účinněji, kdy efektivnější porobu lidí a jejich sil jim již starý systém neumožňoval. Nebojují o pravdu, nýbrž o to, kdo ovládne manipulovatelný dav, jemuž se předkládá polévka ideálů. A znásilnění se zatím hádají v krčmách, jakéže to slizké chapadlo je pro svět lepší! Zaplať pán bůh, že mají k tomu ony „svobodné volby“, v nichž „svědomitě“ rozhodnou! Tvrdí-li se proto, že dosud nebyl vymyšlen lepší systém, lze do značné míry souhlasit, porozumíme-li však, kdo vyslovuje ona slova: „dosud lepší“. Žádný systém, jako nynější, nedosáhl totiž z hlediska lupu tak dokonale porobení nejen fyzických, ale i duševních sil člověka – řekněme podle Huxleyho – žádný systém se nepřiblížil tak dokonale predestinaci jedince v pouhou loutku v zájmu pár chorých hlav, které uvěřily naivní představě osobního, živočišného štěstí na úkor všech. Umělý člověk, to je cíl všech současných uskutečňovatelů „státu“ a „pokroku“. Zbavit člověka vazby s přírodou se jim již do značné míry podařilo. Zbavit jej vnitřní korekce Života a směřovaní k jeho blahu, bude však naštěstí navždy nemožné. Může-li člověk propadat cynismu, sociální „anémii“, nemůže se vymanit, přes veškeré snahy, od následků svých činů, které jako jediné určují, bez ohledu na politickou partaj a dočasný výtěžek, jeho skutečné štěstí. Kropotkinovy spisy přichází po dlouhé době na světlo, aby kladly otázky po roli člověka nejen ve společnosti, ale především o sobě samém a umožnily mu pochopit jeho pravé, nikým nezmanipulované já.
