Moc a pokora

Karel Boromejský (Carlo Borromeo), potomek nepříliš starého hraběcího rodu, byl obdařen vlastnostmi, jimiž se vyznačují velikáni historie: pevným charakterem i pevnou vůlí, jasným pohledem na realitu, nezkaleným iluzemi, neúprosnou odhodlaností k uskutečnění věcí, které považoval za správné – tedy dary, které v oněch dobách mocenskopolitické zvůle a politováníhodného úpadku víry a mravů slibovaly mladému muži snadný přístup k významné světské kariéře.

K nim se však jako povinnost, jejíž splnění nebylo právě příznivě ovlivněno Karlovou povahou, družila ona vlastnost, kterou si vepsal do svého znaku: humilitas – poníženost, laskavost, mírnost, pokora. Karel se po celý život – s Boží milostí a s železnou vůlí – jako student, jako vlivný papežův synovec, jako kardinál státní sekretář, a především jako nejprve obávaný a později milovaný arcibiskup milánský, snažil propojovat a stále vzájemně smiřovat obě kvality – „moc“ a „pokoru“.

Tak se stal světcem vnitrocírkevní reformy, který jednak velkým dílem přispěl k uskutečnění tridentského koncilu, ale především ve své rozlehlé arcidiecézi zajistil jeho realizaci v praxi. I jemu církev vděčí za to, že po jedné z temných chvil své dlouhé historie opět mohla přesvědčivě zazářit její velikost a čistota.