Již více než sto let rozvoj pozitivně definuje směřování naší společnosti. Je východiskem, ke kterému odkazují jak globální cíle udržitelného rozvoje, tak lokální rozvojové plány městských čtvrtí. Tato kniha zpochybňuje základní rozvojové myšlenky. Poukazuje na existenci alternativ v dávné minulosti i dnes. Ne vždy lidskému myšlení dominovala představa lineárního pohybu dějin vpřed. Cirkulární pojetí historie nám umožňuje uvědomit si, že je možný jiný způsob myšlení o rozvoji. Rozvoj se jako produkt osvícenství začíná plně projevovat na počátku 20. století během kolonialismu, jehož se stal pevnou součástí. Kniha proto začíná důsledným mapováním této vazby, aby se následně mohla kriticky věnovat jak ideologii, tak praxi rozvoje. Institucionální aparát rozvoje v podobě mezinárodních organizaci, expertů, politiků, technokratů, ale i vládních agentur a nevládních aktérů je zde vnímán jako nástroj vládnutí v zemích globálního Jihu. Jeho základem je rasistické rozdělení na rozvinuté a rozvíjející se země, které do velké míry kopíruje koloniální dělení dle civilizační úrovně. Tak jako koloniální diskurz umožňoval intervenovat ve jménu civilizace, umožňuje rozvojový diskurz intervenci ve jménu rozvoje. Postrozvojový diskurz se však neomezuje na kritiku rozvoje, nabízí i příklady z praxe. Ty představují primárně ekologickou alternativu a víru v možnost nekonečného rozvoje ve smyslu ekonomického růstu nahrazují nerůstem. Postrozvojová perspektiva nachází alternativy i na globálním Jihu v konceptech jako Buen vivir nebo Ubuntu a v praxi mexických Zapatistů a mnohých dalších komunit nebo hnutí. Součástí knihy je i kapitola představující diskusi mezi zastánci postrozvoje a jeho kritiky ze strany obhájců rozvojového aparátu.
