Sir Arthur Conan Doyle
1859-1930
Autor mnohých slávnych diel o výnimočnom detektívovi sa narodil v Edinburgu v Škótsku ako štvrtý potomok. Absolvoval štúdium na internátnej základnej škole a neskôr aj na lekárskej univerzite. Jeho prvú poviedku uverejnil časopis Chamberse Journal v roku 1879 keď mal Arthur Conan Doyle dvadsať rokov. Aj keď posielal do redakcie aj ďalšie príspevky, máloktorý z nich prijali a uverejnili. V roku 1882 časopis Cronhill uverejnil jeho poviedku o tajomstve lode Mary Celeste.
Táto poviedka bola inšpirovaná plavbou parníkom do Nigérie, ktorú absolvoval po tom, čo mu chorý otec odišiel do sanatória a Arthur sa na veľrýbárskej lodi zamestnal ako lodný chirurg. Keď sa mu v myšlienkach poprvýkrát zjavil populárny detektív, nemal meno Sherlock Holmes, pod ktorým ho dnes pozná celý svet. Pôvodne sa mal totiž volať Sherrirford Holmes a jeho priateľ doktor Ormond Sacker. Neskôr ich však premenoval. V roku 1886 Arthur Conan Doyle napísal prvú
poviedku o Sherlockovi - Štúdia v šarlátovej. Vydavateľ mu zaplatil 24 libier a poviedku uverejnil až v roku 1887. Keď však vyšla o rok neskôr knižne, zožala väčší úspech. Keď neskôr uverejňoval svoje poviedky v novom časopise The Strand Magazine, mal obrovský úspech. Vtedy ľudia stávali na časopis v neuveriteľne dlhých radoch, len aby si mohli prečítať najnovšiu poviedku. Neskôr sa však Doylovi Holmes tak znechutil, že ho v roku 1893 zabil v poviedke Posledný prípad. Táto
poviedka vyvolala obrovskú vlnu nepokoja a nespokojnosti. V roku 1902 však vydal poviedku Pes Baskervillský a o rok neskôr poviedku Prázdny dom v ktorej sa ukázalo, že Holmes je nažive. Posledný román o Sherlockovi Holmesovi napísal v roku 1915 - Údolie strachu. Za svoj život napísal Sir Arthur Conan Doyle 56 poviedok a 4 romány o Sherlockovi Holmesovi. Zomrel v roku 1930 ako sedemdesiatročný, ale vo svojich dielach žije dodnes.
Odedávna mne dráždilo, proč je u nás Edgar Allan Poe téměř výhradně - především v poválečných letech - představován jako autor pochmurný, vážný, tajemný a záhadný. Jistě, povídky, které se v různém řazení stále dokola objevují v nesčetných výborech, patří určitě k těm světově nejproslulejším. Domnívám se však, že pokud naše obeznámenost s Poem nedojde dál než k Jámě a kyvadlu a Havranovi, ochuzujeme se o důležitý rozměr spisovatelova díla, který nám může zpětně poodhalit i nový pohled na jeho známou a obvyklou tvář.
Poe není rozhodně autor jednoduchý a ani v povídkách, které můžeme považovat za prototypy detektivek, nenabízí svým čtenářům laciná řešení. S trochou nadsázky by se dalo říci, že čtenář, který čte Poeovy povídky jen kvůli prvoplánovému vzrušení ze záhad a tajemna, se s autorem fatálně míjí a stává se sám obětí jeho perzifláží.
Poe miloval literaturu, která mu většinou jako jediná spolu s alkoholem usnadňovala nelehký osud. Svou citlivost na literární neupřímnost a neschopnost si vybíjel v často krutě ironických výpadech proti dobovým literárním manýrám a konformním názorům. Čas obrousil ironické ostny, které v mnohých povídkách tohoto výboru museli pociťovat Poeovi současníci, a přesto zůstala plnohodnotná tvorba, jejíž satirická svěžest k nám promlouvá dodnes. Literatura nezná lepší důkaz velikosti autora.
Do výboru jsem úmyslně zařadil i několik "vážně" míněných povídek, i když u některých si touto "vážností" nemůžeme být jisti (Dostaveníčko). Poe nám za svými větami zcela po způsobu moderních autorů dvacátého století neustále uniká, a vracíme-li se k některým jeho vrcholným dílům (Ligeia) vícekrát, vycítíme i pod povrchem této "krajiny stínů" všudypřítomný jemný humor.
Věřím, že v celkovém kontextu výboru může čtenář vysledovat tento humor i v třetí vrstvě povídek, zabývajících se obecně řečeno uměleckou estetikou (Arnheimské panství, Landorova vila, Filosofie nábytku). Zde Poe velice svérázně reaguje na stále zlovolněji, ale nenápadně se šířící nadvládu nevkusu. Bylo by jistě zajímavé přečíst si od takto vnímavého autora reflexi doby globálních médií a sektorového uniformního vkusu, který se s jejich pomocí lavinovitě šíří.
Rozsah poznámkového aparátu je u nekritických vydání literárních děl vždy diskutabilní, a pracují-li tato díla s humorem, je diskutabilní dvojnásob. Proto jsem se nakonec rozhodl tento aparát potlačit, neboť vysvětlovat humor, byť se týká třeba klasické řečtiny, která věru nepatří k běžnému vybavení dnešního čtenáře, je vždy velice ošemetné, třebaže pro překladatele, který po značném úsilí "přišel věcem na kloub", zároveň neodolatelně lákavé. Tyto "nesrozumitelné" pasáže však nikde nebrání pochopení textu a zvídavý čtenář si může svého klasického filologa najít sám, jako si ho nakonec musel najít i překladatel, který se takto kostrbatě dostává k poděkování PhDr. Zdeňku Kratochvílovi z Filosofické fakulty UK. Nakonec - řečeno s autorem - nenalezne-li tato kniha "pochopení u běžného publika..., vyplývá z toho pouze to, že s jejím chápáním mělo běžné publikum potíže" (Bon-Bon).
Doufám, že tento výbor, sestavený převážně z autorových literárních perzifláží a satir, přispěje k hlubšímu a plnějšímu pochopení Poeova díla v české literatuře.
Ladislav Šenkyřík
MP3 na CD
