Polozapomenutý ostrov Kefallénie se neprozřetelně a nepředloženě zvedá z Iónského moře. Je to ostrov tak prastarý, že ze samotných skal dýchá nostalgie a červená půda leží zmámená nejen prudkým sluncem, ale hlavně nesnesitelnou tíhou vzpomínek. Odysseovy lodě byly postaveny z kefallénských sosen, jeho tělesná stráž se skládala z kefallénských obrů a podle některých autorů nestál jeho palác na Ithace, leč na Kefallénii. takto začínají "Osobní dějiny Kefallénie" vesnického doktora Jannise, zaníceného historika amatéra.
Poklidnému sepisování dějin je ovšem brzy konec, neboť v roce 1941 i na dosud idylickou Kefallénii doputuje druhá světová válka v podobě italských okupačních jednotek. Mezi nimi je i kapitán Antonio Corelli, člověk kultivovaný a vtipný, navíc skvělý mandolinista. Shodou okolností je nakvartýrován do rodiny doktora Jannise, jehož dcera Pelagia je sice od počátku rozhodnutá charismatického a bezelstného Itala nenávidět, nakonec si ho ale proti své vůli zamiluje. To by bylo v pořádku, kdyby za a) neměla snoubence u řeckých komunistických partyzánů a za b) kapitán nebyl – alespoň oficiálně – nepřítel…
Takto vypadá ve velmi hrubých obrysech zápletka románu, který si získal nejen Cenu spisovatelů Britského společenství za nejlepší knihu roku 1995 eurasijského regionu, ale hlavně srdce čtenářů po celém světě. Tento příběh o lásce, cti a pomstě je totiž neobyčejně vtipný a zároveň hluboce tragický, zdařile absurdní ve stylu Hellerovy Hlavy XXII, laskavý i uměřeně sentimentální, ale v popisech italského tažení až bezděčně naturalistický. Jde o rafinované podobenství, jak nacismus a komunismus, ony zrůdně neosobní a skrznaskrz zločinecké ideologie, dokážou neúprosně rozdrtit konkrétní lidské osudy. Podtrženo a sečteno – rekviem nad hrobem století, které vtančilo do dějin s valčíkovým optimismem pokroku a končí zas v krvi a pochybnostech. Ostatně – jak říká Josef Škvorecký – koho kdy utěšila historie?
Ačkoli tomu jeho exotické jméno vůbec nenapovídá, Louis de Bernières (*1954) je Angličan jako poleno – jeho rodina dokonce přišla na Britské ostrovy už roku 1066 s Vilémem Dobyvatelem. Vyrostl v surreyské vesničce Hambledon, díky armádnímu stipendiu mohl jít studovat na Bradfield College a po čtyřech katastrofálních měsících v Sandhurstu skončil v Jižní Americe, v malé vísce na severu Kolumbie, kde pracoval jako učitel a kovboj. Po jednom roce ho ovšem život v exotické cizině omrzel, a tak se vrátil domů studovat filosofii v Manchesteru.
Psát začal až ve svých osmadvaceti a první román mu vyšel až v jeho pětatřiceti letech. Do té doby se živil jako automechanik, zahradní architekt, prodavač knih, tesař, kurýr na motocyklu a vůbec nejdéle jako učitel. Jeho první kniha The War of Don Emmanuel’s Nether Parts (1991), sžíravá černá groteska z Jižní Ameriky, hluboce ovlivněná magickým realismem, mu přinesla věhlas i uznání kritiky v podobě Ceny spisovatelů Britského společenství za nejlepší prvotinu v euroasijského regionu. O rok později následoval bizarní román Seňor Vivo and the Coca Lord (už v jeho první větě porodí prezidentova žena kočku) a mimochodem nejvyšší ocenění ve stejné soutěži, tentokrát v kategorii nejlepší román roku. Volnou latinskoamerickou trilogii uzavřel roku 1993 knihou The Troublesome Offspring of Cardinal Guzman. Podle jeho sestry Susan je Louis stejně muzikální, okouzlující, sentimentální a nevyléčitelně romantický jako jeho nejpopulárnější hrdina, kapitán Corelli – jen nemá tu sebedůvěru, aby to o sobě prohlašoval. Nepřekvapí, že jeho koníčkem je výroba a restaurace hudebních nástrojů (obzvláště mandolín), na něž samozřejmě i hraje.
Brožovaná väzba
Kniha
