Putování cestou necestou za důsledky činnosti přírodních sil od dob dávno minulých do současnosti
Viklany byly, jsou a budou obdivovány jako pozoruhodné výsledky práce geologických a erozivních pochodů v průběhu dávných dob pod povrchem a na povrchu naší planety. Ať už pro někoho představuje jejich vývoj a vznik naprostou záhadu nebo potvrzení znalostí o tom, co se na povrchu naší matičky země bez vlivu lidské činnosti objevilo, vždy bude platit jediné - příroda si žije svým vlastním tempem, neptá se, co a jak udělat, co a jak vyprojektovat. Pojďme si to uvědomit, nechme tomuto procesu jemu vlastní řád, nerušme jej, a zůstaňme se svými lidskými starostmi mimo. Ona nám to plně vrátí...
Fotografická kniha Vladimíra Ekrta vychází v době, kdy se lidstvo zamýšlí nad vlivy lidské činnosti na chod zákonitostí přírody. Vydejte se po toulkách naší vlastí jako autor už dlouhou dobu činí a vnímejte krásy, které nám tu příroda vytvořila. Chraňte ji přitom, ona se vám odmění pocitem příjemně stráveného času, nezapomenutelných zážitků a rozšíření poznání.
Z DOSLOVU:
Kniha, kterou právě držíte v ruce, je o viklanech. Jsou vzácnou ozdobou naší vlasti a odjakživa okouzlovaly a přitahovaly pozornost našich předků. Ač působí monumentálně a zdánlivě věčně jsou mimořádně křehké a zranitelné. Jsou vystaveny působení přírodních sil, které je za tisíciletí vytvořily, ale i cíleným lidským zásahům. Přírodní síly je vytvořily a časem je bohužel prostupující zvětrávání i zničí. To je prostě příroda. Mě ale bolí příběhy viklanů, které násilně poškodili či zcela zničili lidé. Připravili tím navždy naši přírodu, nás i budoucí generace, o jedinečný zážitek. To je smutné. Moc smutné. Naštěstí jsem měl v životě příležitost několik viklanů „opravit“. Některé i opakovaně. Šlo většinou o komplikovanou technickou operaci navíc často uprostřed přírody bez možnosti použití moderní techniky. Díky přípravě opravy jsme předem nejen museli vyřídit administrativní záležitosti, ale také měli možnost se seznámit s jejich historií. Často šlo o téměř detektivní pátrání mezi místními, v kronikách a archivech. Odměnou nám bylo objevení dávno zapadlých informací a úžasných příběhů. Tím v mých očích hodnota viklanu ještě vzrostla.
Nejsem soudce, a tak nechci soudit ty, jejichž rukou ten který viklan spadl. Nebyl jsem u toho a neznám tedy podrobnosti. Pokud šlo o zlý úmysl, je to smutné. Mohlo však jít i o nečekané „uzrání“ viklanu vlivem působení zubu času, kdy po tisících ukázkových kýváních došlo k nadrcení styčných ploch a změně geometrie sestavy kamenů. Pak může nastat nečekaný pád, například když tatínek názorně ukazuje dětem, že se viklan opravdu kývá. To se může bohužel stát. V takovém případě nezbývá než děkovat bohu, že se nikomu nic nestalo.
Sám za sebe jsem byl při přípravě této knihy v rozporu. Autor knihy Vladimír Ekrt věnoval spoustu času shromažďování údajů a cestám po celé naší vlasti na jednotlivé lokality. Svou knihu poctivě odpracoval a vybavil spoustou nádherných fotografií. Publikováním zatím nejdokonalejšího přehledu českých viklanů určitě stoupne jejich návštěvnost. A bohužel s ní naroste množství „zkoušek“ jak a zda se ten či onen viklan opravdu kýve. To stárnutí a zrání viklanů bohužel zákonitě zrychluje. Roste tak možné riziko jejich pádu.
Na druhou stranu je tato kniha jedinečným prostředkem poučení a hlavně osvěty o ochraně našich viklanů. A tak si sám sobě a i vám přeji, ať nám všem české přeživší viklany zdobí naši přírodu a dělají radost. Chovejte se proto prosím k nim tak, aby ji dělaly i návštěvníkům po nás. Za to vám všem moc a moc ze srdce děkuji.
Pavel Pavel
