Já prostě nemohu žít jinak

Život Otky Bednářové (*1927) je příběhem neúplatné, statečné ženy. Po druhé světové válce propadla iluzím o socialismu, které ji přivedly do komunistické strany. Když jako reportérka rozhlasu poznala svůj omyl, poválečné politické poblouznění se stalo jejím celoživotním traumatem. V dalších letech se zaměřila na obranu občanských práv a spravedlnosti. Tuto linii sledovala ve své novinářské práci v rozhlase a posléze i v televizi. Po srpnové okupaci 1968 odmítla výzvu vedení Čs. televize, aby se veřejně distancovala od svých reformních postojů, a vystavila se existenční nejistotě, estébáckému stíhání a šikaně v disentu. Byla přední aktivistkou samizdatu, spolu se syny mezi prvními signatáři Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Ze svých zásad neustoupila, ani když věznění v roce 1980 vážně ohrozilo její život. Po listopadu 1989 stála u zrodu Výboru dobré vůle Olgy Havlové. Od poloviny devadesátých let se ze zdravotních důvodů uchýlila do ústraní a věnuje se rodině. Její dramatický životní osud, který zvolna neprávem upadá do zapomnění, je nedílnou součástí naší novodobé historie.