Autor mistrným způsobem otevírá Žalmy jako důležitý pramen křesťanské spirituality. I když se jednotlivé starozákonní Žalmy liší svým obsahem, jedno mají společné – jsou modlitbou. Ten, kdo v nich promlouvá, v nich děkuje za splnění proseb. Obdivuje krásu Bohem stvořeného světa. Uvědomuje si své provinění. Oslavuje Boží moudrost, kterou se můžeme řídit ve svém životě. Žalmy předkládají Bohu celý lidský život – naše radosti i strasti, náš strach, hřích, hněv i vášeň. I to, jak prožíváme svou svobodu. Bůh toto všechno objímá. Právě proto sehrávají Žalmy tak důležitou roli v židovství i v křesťanství. Žalmy ale podle Guardiniho nejsou jen poezií se silnými obrazy a v krásném starověkém stylu. „Jsou na prvním místě Božím slovem – slovem, kterým Bůh odpovídá na slova toho, kdo se jím dal uchvátit. Stávají se tak zjevením vedoucím ke spáse.“ Kdo se je modlí, začne přijímat jejich slova za svá vlastní. Začne vidět své srdce ne takové, jaké by si přál mít, ale takové, jaké skutečně je – včetně jeho skrytých zákoutí a hlubin. Žalmy nás burcují, abychom se s jejich pomocí obraceli k Bohu a říkali mu: Pane, přicházím k tobě se vším, co je ve mně. Pohleď na to a dej mi své světlo.
