Krátce po vřelém přijetí Zločinu a trestu začíná Fjodor Michajlovič Dostojevskij psát v závěru roku 1867 další román. Chtěl v něm vytvořit, jak se zmiňoval v korespondenci, „obraz ideálně krásného člověka“. Předobrazem mu byl Kristus. A také Don Quijote, neboť hrdina měl být zároveň směšný. „Jestliže se podaří vzbudit soucit k vysmívané a vlastní ceny neznalé kráse, pak se probudí i čtenářovy sympatie,“ vysvětloval autor svůj záměr i titul román Idiot. Oním idiotem, alespoň v očích petrohradské smetánky, je kníže Myškin. Autor mu přiřkl nemoc, již trpěl sám – epilepsii. A také dobrotu srdce a dětskou upřímnost. Pro společnost ovládanou penězi a pudy je kníže jurodivým božím prosťáčkem. Lidé se mu smějí a zároveň je přitahuje. Dramatizace Jana Strejčka se soustředila na jádro románového příběhu, na zvláštní milostný pětiúhelník, jehož centrem je Myškinův vztah ke dvěma ženám: generálské dcerce Aglaje Jepančinové a od dětství zneužívané kurtizáně Nastasje Filipovně. V Myškinově lásce se mísí uhranutí jejich krásou a soucit s nimi. V obou případech je to ovšem láska platonická. Není proto divu, že Aglaja zároveň stále váhá, zda nevyslyšet Gaňu Ivolgina, který si ji chce vzít, a Nastasju Filipovnu vždy znovu a znovu strhává fanfaronství a smyslnost kupce Rogožina.Původně čtyřdílnou rozhlasovou inscenaci natočil v roce 1982 Josef Melč. Je příkladnou ukázkou jeho precizní práce, pokorně vůči významovým intencím předlohy a náročné na interprety. Tak jako scénárista se i režisér soustředil na dramatické vztahy mezi hrdiny románu. Inscenace je oproštěna – s výjimkou začátku jednotlivých částí – od hudebního doprovodu nebo jiných dramatizujících zvukových obrazů. Má až minimalistický ráz. Hlasy postav nabývají přesnosti a ostrosti grafikova rydla. Jejich nositelé byli pečlivě vybráni: Myškina ztvárnil Jan Hartl tak jemně, že se stal Melčovým nejoblíbenějším a nejčastěji obsazovaným interpretem. Kontrapunkem je robustní podání Rogožina Václavem Postraneckým. K obdobnému komplementárnímu efektu dochází Rogožina Václavem Postráneckým. K obdobnému komplementárnímu efektu dochází mezi hlasem Kláry Jernekové, která jej propůjčila Aglaje Jepančinové, a hlasem Jany Hlaváčové, ztvárňujícím Nastasju Filipovnu. Posledním vrcholem pomyslného pětiúhelníku je hlas Eduarda Cupáka v roli Gani Ivolgina. Celý tento pětiúhelník je pak z charakterového „podzemí“ patolízalského Lebeděva ozařován hlasem Josefa Somra a z nadhledu „prologu a epilogu“ hlasem Radovana Lukavského. Spolu se Zločinem a trestem (1981, Radioservis 2009) a Bratry Karamazovými (1997, Radioservis 2014) vytváří Idiot v ikonostasu Melčova rozhlasového díla triptych poskytující hluboký vhled do Dostojevského světa. Bronislav Pražan
MP3 na CD
MP3 na CD
