Tibetská kniha mrtvých

 Kniha mrtvých je základním dílem tibetského buddhismu. Její vznik se datuje do 8. století n. l., kdy byla patrně poprvé zapsána, avšak v následujících zhruba šesti stoletích patřila k tajným, "zakopaným" knihám, které nepronikly na veřejnost. O její rozšíření se zasloužil až ve 14. století asketa Karmalingpa, který ji údajně objevil na hoře Gampodar a předal svým následovníkům.
 Kniha mrtvých je formulována jako poučení zemřelému na jeho cestě do zásvětí - v "mezistavu", který následuje po fyzické smrti. Podle tibetských buddhistických představ totiž smrt není absolutním předělem mezi životem a bezživotím; život pozemský a zásvětní jsou dvě formy vyšší existence a hranice mezi nimi je plynulá. Poučení člověku na přechodu mezi těmito dvěma stavy pak není jen popisem pohřebního rituálu, nýbrž také, a vlastně především, plánem správné životní cesty vedoucí k vysvobození, a shrnuje základní principy buddhistické morálky a filozofie. - V tom je pro nás Kniha mrtvých ojedinělým kulturněhistorickým svědectvím o myšlení a způsobu života ve starém Tibetu.