V německém zajetí

Válečné memoáry Jiřího Beneše, synovce prezidenta Edvarda Beneše, vyšly již půl roku po skončení války a jsou výjimečné svým obsahem a osobou autora, který byl právě pro svůj příbuzenský vztah k prezidentovi v době okupace perzekvován. Poprvé byl zatčen gestapem v roce 1940. Byl internován na Pankráci a po řadě výslechů v Petschkově paláci byl propuštěn. Podruhé byl zatčen v lednu 1943 a do května 1945 byl vězněn především v německých koncentračních táborech Auschwitz, Buchenwald a Dora, kde byl jako otrok zaměstnán při výrobě tajných německých zbraní V1 a V2. Kniha je obsáhlým a zevrubným dokumentem o situaci vězňů v německých koncentračních táborech, je pozoruhodná i svým klidným a věcným výkladem. Zachycuje při tom detailně konkrétní nelidské zacházení s vězni, jejich týrání a zabíjení i celkovou děsivou atmosféru vyhlazovacích táborů. Celou prací prolíná autorova otázka: Jak se stalo, že přední, vysoce kulturní evropský národ, se propadl do takové nelidskosti?
„Válka se skončila a čas pomalu osušuje slzy. Němci jsou podrobeni trestu. My, kteří jsme prožili německou okupaci a přežili německé koncentrační tábory, víme, že je to trest zasloužený, třebas mnozí z nás předpokládali v době otroctví, že trest bude přísnější. Ale časem se mnoho zapomíná a mohlo by se stát, že po letech budou naše děti jinak hledět na děti dnešních Němců, a zcela jistě děti dnešních Němců budou vidět jen trest a budou hledět zapomenout na vinu svých otců a matek. Je proto třeba zajistit důkazy o tom, jak hluboko pod úroveň dravé zvěře klesl německý člověk v letech 1939 až 1945.

Jistě i mnozí z naší generace nebudou moci uvěřit, jak šílené krutosti byl schopen výkvět německého národa. Je proto třeba vydat svědectví těch, kdo viděli a prožili. Tato kniha je mé svědectví.“