Když jsem ještě měla psa Ronyho a bála jsem se, že umřu na rakovinu, ptala jsem se boha, co se mnou bude. V kamnech, ve kterých se zrovna netopilo, sedmkrát zadunělo. Říkala jsem si: Je sedm dní do Dušiček, sedm týdnů do Vánoc, sedm měsíců do mých narozenin a sedm let do konce století. Ten čas se teď naplnil. Nevím sice, kdy budou Dušičky, protože jsem se dosud nezmohla na kalendář, ale vím, že budou brzy. Poslední dny jsem hodně zhubla a cítím se unavená. Možná, že se mi vrací rakovina. Celých těch sedm let si neustále říkám: „Dál a výš“, ale právě teď jsem najednou pochopila, že už nikam dál nechci. Že dál a výš už je jen šílenství a bůh. Je mi teď líp. Začínají se kolem mě objevovat lidé, možná, že to znamená návrat k životu a ne ke smrti. Těch sedm let jsem prožila v naprosté samotě, jen se psy. Lidé zůstali na strmých stěnách údolí, jehož dnem procházím. Dcera, která mě před sedmi lety opustila, je pro mě už dva roky nezvěstná. Obrátí-li se můj život jiným směrem, půjdu jím. Jestli přijde smrt, nebudu se jí bránit.
