Páči sa vám tento profil a chceli by ste mať podobný?
Založiť si profilO mne
Jsem milovník knih a dobrých příběhů, více není nutné vědět.
Obľúbené literárne žánre
Obľúbení autori
Moje srdcovky
Moje aktivity
Kniha Seznam sedmi autora Marka Frosta je akční jízdou z britských ostrovů 19. století. Mladý Artur Conan Doyle je vtažen z poklidu své četby v malém bytě přímo do událostí přesahujících jeho chápaní a celý dosavadní známý svět. Událost stíhá událost a tehdy ještě mladý doktor se nestačí divit, co vše je možné. A přitom mu jde nejenom o život.
Seznam sedmi patří mezi skvělou akční duchařinu, která i když nerozvine všechny potenciály nastíněných dějových linek, strhne čtenáře s sebou až do samého závěru. Jednotlivé postavy se svou osobností Vám přirostou k srdci a žijete s nimi jejich příběh a prožíváte veškerá příkoří. A to s mrazením v zádech, protože děsivá atmosféra knihy je vykreslena skutečně mistrně. I když se dnes jedná už o starší knihu, stále stojí za to se po ní podívat a užít si ji.
Kniha Puls nemocnice autora Štěpána Neuwirtha je přepracovaným vydáním jeho původní knihy Tep nemocnice, která byla doplněna o další příběhy a myšlenky. Autor postupuje jednotlivými odděleními Fakultní nemocnice Ostrava a nechává promlouvat lékaře i sestry o zkušenostech ze své praxe. Nejedná se však o suchopárný příliv pojmů a termínů, ale o lidské příběhy plné bolesti. Vyslechnete příběhy dětí mučených svými rodiči, příběhy autonehod zaviněnými alkoholem a nezodpovědností, kdy umírali nevinní, vyprávění o sobeckosti a agresi namířené proti zdravotníkům jako hromosvodu frustrace pacientů. Je to těžké čtení o hnusu lidské mysli. Ale pak blýskne paprsek světla a přijdou vyprávění i úsměvná, nadějná, o dobrých koncích a šťastných setkáních. Vzpomínky plné naděje. Puls nemocnice je těžká kniha. Vůbec ne odpočinková. Ale zhltnete ji v průběhu několika dnů a věřím, že se k ní budete vracet. Ne pro to čtení o zlobě a beznaději. Ale pro všechnu tu naději a krásu, která se ve vyprávěních skrývá.
Kniha katalogového formátu Horrorstör autora Gradyho Hendrixe přišla s nápadem umístit děj tradičního strašidelného domu do netradičního prostředí. S hrůzami a nečistými tvory se máte šanci setkat ve fiktivní prodejně nábytku ORSK, vymyšlený americký gigant nepokrytě kopírující konkurenční řetězec IKEA. Několik zaměstnanců se rozhodne přijít na kloub záhadě nočního řádění zlotřilců ničící majetek firmy v této konkrétní pobočce a spustí tím více či méně vědomě pohromu nadpozemských rozměrů, která však číhala za policovým systémem těžkého názvu již dlouho.
Příběh sám aspiroval s neobvyklými kulisami na něco nového a netradiční pojetí mohlo dodat příběhu švih hodný zapamatování. Jenže se to nestalo. Postavy Vám k srdci nepřirostou, spíše Vás budou svými poněkud nelogickými kroky štvát, prostředí nakonec svůj potenciál nevyužije a pokud měl být příběh i poněkud humorný, ztratilo se to mezi malůvkami fiktivního nábytku s prodejními texty. Kniha je napsána překvapivě čtivě, ale mezi klenot žánru nepatří. Spíše něco jako cetka z výprodeje u pokladen. Hezký, ale už je toho moc.
Krvavý duben albánského spisovatele Ismaila Kadara zachycuje několik cest. Cestu mladého Ďorga, který po vykonání krevní msty putuje krajinou v rámci krátkého příměří, než jej budou moci zabít členové druhé rodiny. Cestu zarputilého spisovatele Besiana a jeho mladé ženy Diany, který se rozhodl pro svatební cestu na tzv. plošině, kde stále trvají zákony krevní msty, aby dokázal, že jeho dílo bylo pravdivé. Je na čtenáři, aby zjistil, zda se jejich cesty zkříží a jak z putování jednotliví účastníci vyjdou.
Jedná se o ponuré čtení, kdy není možné čekat pevný úvod ani zakončení, spíše pouze vhled do několika osudů, které nejisté do úhlu vyprávění vejdou a nejisté vyjedou. Ovšem jsou to právě myšlenky a rozhodnutí jednotlivých postav, které dodávají příběhu to světlo v temnotách, že i na oné plošině může ještě být někde skryta naděje a že i v dobách největšího temna stojí za to ji zkusit najít.
Sbírka Žádná kapka není ta poslední autora Mausera de Vadera je jeho druhým výletem z duše i temnoty, kde však odhaluje mnoho důvodů, proč stále žít, proč krok po kroku překonávat každodenní úděl osudu, který máme každý dán jiný, ovšem každý v něm máme i jiný odstín naděje i krásy. Autor navazuje na své velmi úspěšné Třetí nástupiště, a přitom není stejný. Obrací se tentokráte skrze předmět každodenní potřeby, každému důvěrně známé umyvadlo, ke každému čtenáři a prostřednictvím kapek svých očíslovaných básní dávkuje krásu, kterou ve svém údělu může vidět každý. V jeho básních nalezneme životní touhu i zklamaní, strach i bídu dnů, ale také vždy důvod opět vstát, zase o něco silnější. Tak jako je silnější i tato sbírka, která pro mě bude navždy nedočtenou knihou, protože si ji nikdy nebudu přát dočíst. A vždy se k ní budou vracet s novou bolestí i nadějí.
Díky za to.
Serhij Rudenko podal svědectví, hodně důležité svědectví, o muži, kterého nyní zná celý svět. 24. 2. 2022 se onen svět zase o něco změnil, a právě Volodomyr Zelenskyj se stal osobností světové politiky, a nikoliv jen tématem té vnitřní, ukrajinské. Pojednání podává velmi zajímavé svědectví o jeho přešlapech, předvolební kampani, minulosti a výzvám, kterým čelil. Není to snadné čtení a nemá šanci se zalíbit ani jednomu táboru. Jeho odpůrci se rozčílí, proč o něm někdo vůbec píše, jeho příznivci, že to psaní není vůbec hezké. Ať již máte na současného ukrajinského prezidenta názor jakýkoliv, kniha pouze předkládá fakta událostí předešlých let. Překvapivě zde nenalezete soudy, jen výčet událostí a názor si může každý čtenář udělat sám. Pro mě osobně to bylo velice užitečné čtení a možnost doplnit si chybějící místa v povědomí o jednom z našich evropských sousedů.
Kniha Balkán, bejby! autorky Lucie Römer popisuje tříměsíční cestu balkánskými zeměmi v obytném autě značky Iveco, do této podoby přestavěné nadšencem, od kterého jej koupili. Spolu s ročním chlapečkem se jeho rodiče vypravili na cestu bez předem daného cíle i pocitů a vletěli tak po hlavě do zkušeností, které nečekali. V popisovaných zemích nebyli sice úplně poprvé, ale cesta zrovna tímto způsobem a s ještě tak malým dítětem se od individuálního cestování liší natolik, že autorku přiměla sepsat své zkušenosti do útlého spisku deníkového formátu, doprovázeného fotografiemi přímo z popsané cesty a také spoustou krásných ilustrací. O cestopis se nejedná, na to hned zapomeňte. Vyprávění je to všem krásné a pro mnohé čtenáře inspirativní, je však důležité vědět, že dynamika většiny popisovaných zemí je obrovská a před návštěvou každé je nutné si zjistit aktuální situaci přímo v místě. Co však platí stále je to, že Balkán je nádherný a je tam možné opravdu cokoliv. Úplně cokoliv.
Román Bílá Voda se opírá o skutečné události 50. let, kdy došlo k internaci členů církevních řádů a tito byli násilně vystěhování ze svých domovských klášterů na odlehlá místa v naší tehdejší vlasti. Tím však jejich utrpení nekončilo a režim se snažil zbytek násilně zkracovaných životů co nejvíce ztrpčit. To se dělo i v klášteru Bílá Voda, kam přichází tajemná Lena o jejíchž osudu má ponětí jen málokdo, a která zde hledá vykoupení, byť sama v sobě tuto touhu popírá. Postupně jej však nalézá v odhalování temné historie již omšelého místa, ve kterém se toho skrývá ještě více než v jejím bolestném nitru.
Kniha patří mezi objemné, ovšem při čtení ubíhající svazky a stejně jako další knihy autorky se nejedná o čtení o jedné dějové linii. Příběhu porozumí i čtenář, který toho o popsané historii příliš neví, a i přes námitky k trochu cimrmanovskému konci se jedná o knihu, kterou mohu vřele doporučit úplně každému.
Nedžmije Hodžová byla manželkou albánského diktátora Envera Hodži a na rozdíl od mnoha jiných manželek diktátorů nebyla úplně blbá. Byla však také dost nebezpečná. Už i tím, že jako mnoho jiných svrhnutých papalášů začala psát své paměti a mnoho příčetných, které je přečetlo, si přálo, aby madam trpěla minimálně Alzheimerem. Autor tenké knížky plné vzteku a jmen z albánské vrcholné i nižší politiky na toto zareagoval a sepsal její hříchy v reakci na její tlusté spisky plné lží, polopravd a manipulací. Což je v našich krajích problém, protože tyto knihy u nás zřejmě mnoho lidí nečetlo, pokud vůbec někdo. Reakce na minimálně čtyři tlusté knihy, a to mnohdy dost přímé, mohou českého čtenáře bez znalosti kontextu albánských dějin dost mást. Ale i přes to se kniha přečíst dá, chce to však mít v sobě dost touhy jít později do ještě větší hloubky albánských dějin. Číst jen tuto knihu není příliš rozumné, je dobré si pak načíst něco dalšího ke zpětnému pochopení textu. I tak se jedná o velmi pozoruhodné dílko a nemělo by chybět v seznamu literatury kohokoliv, kdo se rozhodne zajímat se o Albánii o něco hlouběji, než kolik tam stojí kuřecí řízek a kolik se platí za lehátko na přecpaných plážích.
Noir román Ocelové srdce ostravského herce a nejen herce Alberta Čuby tne do živého. Sledujeme příběh Martina, jednoho z nočních lidí a jeho souputnice Nikol. Oni nejsou partneři a zároveň pro sebe znamenají všechno. Beze slov, že jeden pro druhého znamená vše a zároveň nikdy nic. Tento neskutečný vztah pokračuje do jedné osudné noci, kdy Martin dostane nabídku. Nabídku, která změní vše a přitom neměla změnit vůbec nic. A rozjíždí se události, které už nelze nijak zastavit.
Ocelové srdce je neskutečná kniha. Neskutečná a zároveň skutečná jako ono město na severu, o kterém se říká, že je černé. A ano, skutečně to má být Ostrava, ale pokud Ostravu neznáte a ani jste tu v životě nebyli, vůbec to nevadí. Kniha si na místopis nehraje a vůbec jej nepotřebujete znát. Kulisy si v hlavě každý dosadí sám. Ostravští jen konkrétněji. Jedná se však o naprosto neuvěřitelný příběh, který prožijete od začátku do konce téměř bez dechu a který po dočtení ve vás zůstane. Jako šmouha, které je správné se zbavit, ale s něčím vás pojí. Jako celé toto město na severu, o kterém se říká, že je černé.
