Memoáry se dají nazývat různě, píše-li však vzpomínkovou knihu humorista kalibru Miloslava Švandrlíka, lze se dočkat ledačeho.
V dobách, kdy nás každý týden bavil na svých stránkách Dikobraz, v jehož záhlaví se skvěl slogan „S úsměvem, to není vtip, i v práci jde všechno líp“, byl Mistr jeho pravidelným přispěvatelem. Zrovna teď musíš čůrat je důkazem, že na humor a vtip rozhodně nezapomněl ani při práci na vlastní vzpomínkové knize.
S trochou nadsázky by se dalo říci, že pokud byli Černí baroni obrazem doby, je život Miloslava Švandrlíka rámem, jehož jsou Baroni nedílnou součástí, a v době normalizace navíc i jakousi „tajnou hybnou silou“ mnoha osudů spojených s Mistrovým životem. Krásné vzpomínky na mnohé z jeho kolegů, z nichž k nejslavnějším a nejskvělejším bezpochyby patří geniální Jiří Winter tvořící pod hlavičkou Neprakta, Ján Roháč, Alfréd Radok, Jiří Sehnal alias Jetro Mc Intosh po emigraci do USA… „Baronovsky“ psané milé vzpomínání, které znovu nechá obživnout atmosféru Dikobrazu a všech, kteří se na jeho tvorbě podíleli od Václava Laciny, Pavla Kohouta přes Evžena Seyčka, Zdeňka Jirotku až po Honzu Vyčítala a desítky dalších. Švandrlík však rozhodně nepracoval jen pro Dikobraz, za oblast televizní tvorby uveďme pro příklad krásné vyprávění o dramaturgovi Janu Pixovi. Dikobrazí pouť skončila po sametové revoluci, vzpomínky Miloslava Švandrlíka však čtenáře zavedou mnohem dále a hlouběji a nenechají nikoho na pochybách, že Mistr svým řemeslem stále vládne.
Francouzský spisovatel Gustave Flaubert kdysi řekl, že autor má být ve svém díle obsažen jako Bůh ve vesmíru; všudypřítomný a neviditelný.
Tento axiom Miloslav Švandrlík naplnil svým dosavadním dílem více než dokonale. A píše-li nyní přímo o sobě, pak se čtenáři na stránkách své knihy zjevuje jako dobře viditelné a sebe i svět vědoucně glosující božstvo humoru, které svoji rozesmátou svatozář používá úplně stejně jako foniatr s lesklou ozdobu svého myslitelského čela.
Aby lépe viděl.
