Nic než přízraky

Povídky, v nichž hvězdná berlínská autorka s velkou jemností postihuje životní pocit své generace plovoucí v jakémsi dějinném vakuu. Jejími postavami jsou obyvatelé velkoměsta, umělci či lidé s uměleckými ambicemi, berlínská bohéma. Všechno melancholici, pohybující se vně vlastních životů, které se odvíjejí snad jen díky letmým dotekům s životními příběhy jiných.
Berlín po převratu, který si s sebou nesou i mimo něj, k Odře, do Karibiku a dál, se stává prostorem prázdnoty... a vyprávění. Ve své druhé knize Nic než přízraky autorka v sedmi povídkách obohacuje svůj vypravěčský tón o ironii, vtip, sarkasmus. Její hrdinky jsou sice o něco starší, některé mají děti, zůstává jim však neurčitost a smutek. Berlínská tristesse na nich lpí, kamkoliv se vydají: na Islandu, v Praze, v pouštích Nevady. Vše je ještě větší, vzdálenější, a smutnější. Místa přitom zůstávají stejně jako postavy zvláštně neskutečná.
Judith Hermannová dále rozvíjí svůj talent popisovat nálady: význam je patrný i v těch nejmenších gestech a momentech.