Imperium et sacerdotium

Vztahy královské moci a říšské církve představovaly na přelomu 10. a 11. století fenomén, který významně ovlivňoval vývoj Římsko-německé říše. Otonská dynastie svojí podporou církevních institucí upevnila vlastní postavení a moc ve společnosti. Rostoucí autorita panovníka nalezla svůj vrchol za vlády císařů Oty III. a Jindřicha II., kteří se obklopili církevní nobilitou a získali kontrolu nad většinou hlavních oblastí života říšské církve. Panovnická moc se opřela o posvátnost osoby krále, který vykonával vládu z přímého Božího pověření. Monografie Drahomíra Suchánka zachycuje proces ovládnutí říšské církve panovníkem a objasňuje základní příčiny, které růst královské autority v církvi a ve společnosti provázely.