Každým tlukoucím srdcem plyne tichý spodní proud, jenž každého z nás vyzývá, aby sám sebe přesáhl. Jako magnet přitahuje člověka do neznáma, k vizi moudřejšího života, k touze stát se tím, čím se cítím být, ale nedokážu to pojmenovat.“
Těmito slovy začíná řeholní sestra Joan Chittisterová svou knihu o mnišském srdci – způsobu života, jenž člověku může přinést hluboké naplnění. Uprostřed obrovských otřesů, které se dnes ve světě odehrávají, nás sestra Joan vyzývá, abychom v sobě pěstovali srdce ustavičně hledající Boha, ať už to na našich různých cestách vypadá jakkoli: „Ve světě ustavičného hlomozu, neklidu a změn nás může před strachem z vlastní křehkosti zachránit jen hloubka duchovní studny v nás.“
Tato kniha přenáší sílu a moudrost mnišské duchovní tradice do jedenadvacátého století. Sestra Joan se opírá o svatého Benedikta, který již v šestém století usiloval o morální integritu tváří v tvář pohanskému Římu. Nikoli však jeho dobýváním či snahou o jeho změnu, ale jednoduše tím, že se sám snažil žít neobyčejně dobře obyčejný život. Stejné mnišské smýšlení nám může pomoci růst v moudrosti, vyrovnanosti a duchovní síle, když se snažíme o obnovu a obrodu doma i ve světě.
V době, kdy lidé na celém světě vydávají svědectví o lidské křehkosti – a zároveň houževnatosti lidského ducha – zve Mnišské srdce čtenáře všech společenských vrstev, aby přivítali konec jistot a přijali nové začátky ve světle víry. Aniž bychom vkročili do kláštera, můžeme stejně jako mnozí jiní před námi dospět k hlubšímu, svobodnějšímu a bohatšímu bytí – stát se pravými mnichy a mniškami, tak „aby ve všem byl oslaven Bůh
