Většinu dovolání podaných v civilním řízení Nejvyšší soud odmítne proto, že neobsahují dostatečné vymezení předpokladu přípustnosti nebo dovolacího důvodu. Těmito nedostatky dovolání trpí přesto, že je zpravidla sepisují advokáti. Již z tohoto faktu je zřejmé, že výklad ustanovení o tomto opravném prostředku způsobuje zásadní obtíže. Nejistotu, jak Nejvyšší soud s konkrétním dovoláním naloží,
prohlubuje i rozpor mezi judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ohledně otázky, zda a do jaké míry je předpoklad přípustnosti dovolání samostatnou náležitostí dovolání, nebo jestli stačí, když je jasně vymezen jen dovolací důvod. Nejasné je i to, zda je možné dovolání do rozhodnutí ve věci samé opřít jen o procesní vadu, které se dopustil nebo kterou toleroval odvolací soud. Diskuze vzbuzuje i to, za jakých okolností Nejvyšší soud musí za účelem rozhodnutí o dovolání nařídit jednání. Tato monografie se zabývá výše uvedenými problémy a vyjadřuje se i k dalším nejasnostem ve výkladu ustanovení o dovolání. Je určena širší právnické veřejnosti, která přichází do styku s institutem dovolání. Zejména advokátům, kteří se chtějí vyhnout klientům těžko vysvětlitelnému nedopatření, že jejich dovolání bylo odmítnuto pro vady.
