Hitlerovi manažeři

Albert Speer, Hitlerův nejmilejší architekt a říšský ministr pro zbrojení a munici, dal nacistické ideologii podobu z kamene a betonu, a navíc se postaral o "zbrojní zázrak", který stál životy statisíců nuceně nasazených a vězňů z koncentračních táborů.

Alfred Jodl, Hitlerův šéf štábu wehrmachtu, byl vojenský byrokrat posedlý plněním povinností. Nikdy nenavštívil frontu, a přesto byl po celou dobu války vůdcovým nejbližším vojenským poradcem.

Wernher von Braun byl geniální inženýr. Vyvinul Hitlerovu "zázračnou zbraň" V-2, v době války stál v Německu na předním místě ve zbrojním průmyslu. Do Hitlerových služeb vstoupil proto, že od něj dostal finanční prostředky na realizaci svého snu o stavbě raket. Po válce pokračoval v kariéře v USA a stal se "otcem letu na Měsíc" v roce 1969.

Ferdinand Porsche měl úspěch se svým návrhem na "malý vůz pro každého". Závody Volkswagen vyrostly prakticky z ničeho. Byly v nich nasazeny hlavně pracovní síly z koncentračních táborů. Během války se v nich vyráběla bojová letadla, miny, pancéřové zbraně i raketa V-1.

Gustav Krupp se stal Hitlerovým manažerem spíše proti své vůli. Práci pro něj se nebránil, ale podporoval také odpůrce nacistického režimu a Židy. Naopak jeho syn Alfried Krupp byl oportunista. Nebyl ani přívržencem, ani odpůrcem nacismu. Ideologie u něj nehrála vůbec žádnou roli, šlo mu pouze o zisk.

Hjalmar Schacht jako Hitlerův ministr hospodářství a prezident Říšské banky obratně a úspěšně žongloval s financemi. Koncem třicátých let se obrátil proti Hitlerovi a odstoupil ze všech svých úřadů. V roce 1944 byl zatčen a dopraven do koncentračního tábora. V Norimberském procesu byl osvobozen.

Byli všichni tito muži ochotnými pomocníky nacistů? Mysleli pouze na vlastní úspěch, nebo se prostě spolupráci s diktaturou nemohli vyhnout?

Guido Knopp popisuje životní osudy Hitlerových manažerů, analyzuje jejich motivy a klade otázku, jakou měli osobní odpovědnost. Současně dokumentuje vnitřní struktury diktatury.