„Mohl si sáhnout na nebe,“ říká zeť, mnohonásobný reprezentant ČR Vladimír Šmicer, o svém tchánovi Ladislavu Vízkovi. Lidi dřív často chodívali na fotbal, jen aby viděli Láďu Vízka a jeho někdy až pohádkovou hru v útoku. Nastupoval za kdysi mistrovskou Duklu, za reprezentaci, za olympijský výběr. Má bronz z mistrovství Evropy a zlato z olympiády. Pokud by na prahu osmdesátých let vládly dnešní poměry, přestoupil do některého ze slavných evropských klubů a byl by světovou celebritou.
Dnes má na kraji Prahy, v Čimicích, hospodu zvanou Kozlovna a lidi ho berou za fotbalového baviče. Kdyby hrál, což v totalitních poměrech zamlada nemohl, za Real Madrid nebo Borussii Dortmund, neměl by teď Kozlovnu, ale spíš nóbl hotely v Karlových Varech. Ale nestěžuje si. Má lidovou restauraci a komentuje fotbal v deníku Sport. A teď napsal knížku. O svém životě, o své hravosti, o poměrech v našem fotbalu a vlastně i o poměrech v téhle zemi.
Vízkovo vyprávění provází humor, cinkají v něm medaile z drahého kovu, stejně jako půllitry v jeho Kozlovně, míče padají s pleskotem do sítě a karty pleskají v mariáši... Druhý muž Fotbalové asociace ČR žaluje dnes Vízka proto, že prostě jen napsal, co si opravdu myslí. A Vízek, Láááďa Vízek!, jak kdysi volávali fanoušci, říká: „I kdyby se na mně justice nakonec vyřádila a dala mi ochutnat prohru, tak pro lidi určitě nebudu ,ten odsouzený syčák Vízek?. Pro lidi jsem a budu Láďa. Bavič z Kozlovny a kdysi hráč, co to s míčem fakt uměl.“
