Na příkladech z křesťanských, židovských, buddhistických, hinduistických a muslimských tradic autorka dokládá, jak ženy všech věků a kultur ve skutečnosti putují k Bohu: ženy se samy definují zpravidla skrze své vztahy k druhým tedy spíše jako součásti nějaké širší komunity či sítě než coby izolované lidské bytosti a mají proto také větší tendenci nalézat Boha uvnitř sebe, a nikoli jako něco, co existuje vně či stranou jejich života.
Borysenko se zaměřila na ženské všekulturní podobnosti, nepátrá po jejich kulturních rozdílnostech, ale hledá rysy, jež jsou všem ženám planety společné: to, že jsou odnepaměti ochránkyněmi života, že jsou těmi, kdo poskytoval útěchu a péči. Ať už zapalují šábesové svíce či omývají novorozence a světí tak nový život, nesou se dějiny žen ve znamení každodenních, a přitom netradičních rituálů. Tím, jak ženy navzájem naslouchaly svým příběhům, se naučily uctívat božství uvnitř sebe, jakoby v protikladu k uctívání božstva, jež budí zdání nezávislosti na našich každodenních životech.
Prostřednictvím neotřelého pohledu na staré tradice, příkladů z vlastní lékařské praxe i z mnoha let workshopů rozvoje ženské spirituality pomáhá Borysenko ženám vyléčit jejich hněv vůči vlastním náboženským tradicím a pomáhá jim nalézt takové formy vnitřního rozvoje, jež by byly ztělesněním jejich nejhlubších duchovních potřeb.
Z obsahu:
Duchovní putování: znovunalezená víra
Vlaky ke slávě: náboženství a duchovno
Intuice a rozum: Jákobův žebřík a Sářin kruh
Pojmenování tajemství: otec, matka, nebo ten druhý?
...
